Zaklepání na vchodové dveře vytrhlo Bailey ze snění. Její rodiče by před vstupem neklepali, takže to musí být…

Tvář se jí rozzářila úsměvem, když odložila talíř, který právě drhla, a spěšně si otřela ruce do látkové utěrky. V břiše se jí rozletěli motýli, když otevřela vchodové dveře a uviděla svého přítele, jak se ležérně opírá o rám dveří. Na tváři se mu rozhostil nenucený úsměv a světlo z verandy zvýrazňovalo jeho špinavé blond vlasy.

Luke Turner. Syn alfy, jehož svalnaté tělo dokonale odpovídalo roli jeho potenciálního budoucího titulu. Jeho hluboké hnědé oči po ní přejely a zkoumaly její poněkud neupravený vzhled. Pod jeho pohledem se Bailey rozpačitě schovala o kousek víc za dveře; své tmavé vlasy s jantarovým nádechem měla vyčesané do drdolu a na sobě volné tričko a rozevláté šortky.

Na rtech jí pohrával plachý úsměv. „Nevěděla jsem, že přijdeš.“

Jeho úsměv se rozšířil a odhalil řadu bílých zubů, které jen nepatrně naznačovaly, v jaké tesáky by se mohly proměnit. „Napadlo mě, že schůze tvých rodičů by se mohla protáhnout a že bys stála o společnost.“

Bailey mu věnovala přívětivý úsměv, otevřela dveře dokořán a pozvala ho dál. Pro její rodiče to byl další dlouhý večer, kdy pomáhali své smečce s naléhavou záležitostí, která se jako vždy protáhla hluboko do noci. Sebevědomě se odlepil od zdi a vešel do domu, jako by jeho uspořádání znal jako své boty. Bailey si uvědomila, že v této fázi jejich vztahu to tak už pravděpodobně bylo.

Poslední letmý pohled na prázdnou ulici jí napověděl, že rodiče ještě nejsou na cestě domů. Zavřela a zamkla dveře. Ve vesnici byl už roky klid, ale rodiče jí vždy připomínali, aby dům zamykala. V pubertě dostala za své zapomínání tolikrát vynadáno, že se jí tento rychlý úkon vryl do svalové paměti.

Jakmile se Bailey odvrátila od dveří, Luke vzal její srdcovitou tvář do dlaní a přitiskl své rty na její. Natáhla se na špičky, aby opětovala jeho vášeň, než se odtáhla. Pocit jeho rtů na těch jejích stále přetrvával.

Luke jí ovinul paži kolem ramen a vedl Bailey do její stísněné ložnice. Bylo tam místo jen na postel, noční stolek a komodu, na které stála malá televize. Luke Bailey pustil, aby se mohl rozvalit na posteli. Své mozolnaté ruce si založil za hlavu a už teď zabíral většinu lůžka.

Zvedl obočí na Bailey, která váhala ve dveřích. „Napadlo mě, že bychom se mohli podívat na nějaký film.“ Očima střelil k televizi a pak poplácal po volném místě na posteli vedle sebe, čímž ji vybízel, aby se k němu přidala.

Bailey tu myšlenku v duchu zvažovala a přemýšlela, co by rodiče dělali, kdyby je našli v jejím pokoji o samotě. Ale teď už byla dospělá a oni měli Luka rádi. Takže se usmála a přikývla. Pootvořila dveře, aby slyšela, jestli nejdou rodiče, a připojila se k němu na posteli, přičemž se obezřetně držela na své polovině. Dohadovali se, na jaký film se podívají, a nakonec zvítězil Lukův výběr. Bailey sice semkla rty, ale nic nenamítala proti akčnímu filmu, který ji donutil sledovat už tisíckrát.

Když padlo konečné rozhodnutí, Luke pomalu slezl z postele, aby zasunul DVD do starší televize. Přitom zavřel dveře a zhasl světlo, takže jediným osvětlením v pokoji zůstala jen tlumená záře filmu.

Bailey se trochu posadila. „Chceš, abych udělala popcorn?“

„Mmm, jsem ještě plný od večeře,“ odvětil Luke s potutelným úsměvem a vklouzl zpátky na postel.

Seděli od sebe jen chvilku, než se Luke zeptal: „Proč jsi tak daleko?“

Než stihla Bailey odpovědět, jeho silné paže si ji přitáhly k sobě a ona si položila hlavu na jeho pevnou hruď. Cítila, jak se jí z jejich blízkosti zrychluje tep, a když jeho drsná ruka začala kroužit na jejích bederech.

„Těšíš se na svou oslavu?“ zašeptal a naklonil k ní hlavu.

„Jak bych se mohla netěšit? Vzhledem k tomu, kolik úsilí dalo její plánování,“ zvedla k němu oči, „a taky abych zjistila, jestli…“

Luke zvedl obočí. „Jestli jsme druhové?“

Baileyiny tváře po té otázce zčervenaly. „Ano, to... Doufám, že jsme.“

Cítila jeho horký dech na svém obličeji, když na její rty přitiskl ty své. „Víš, že existuje i jiný způsob, jak to poznat…“

Bailey ztuhla a odtáhla se od jeho polibku. „To je starý mýtus. Jediný způsob, jak to zjistit, je pocítit volání pouta. Ne tím... že uděláme tohle.“ Nedokázala to slovo vyslovit nahlas. Ne když už k sobě byli tak blízko a v pokoji byla taková tma.

Odtáhl se, aby mohl dál sledovat film, a Bailey prostoupil tichý povzdech úlevy. Věděla, co chtěl a proč sem přišel, když rodiče nebyli doma. Jeho touha po ní byla vždycky silná, ale jeho netrpělivost narůstala.

Doufala, že by mu možná dnes večer mohla vysvětlit, proč je pro ni čekání tak důležité. Vědět, že jsou osudoví druhové předurčení být spolu, ještě předtím, než splynou v jedno. Ten zážitek je prý kouzelný, jak slýchala. Nic – nikdo – jiný se mu nemůže vyrovnat. Ale pouto mezi nimi se ještě nezměnilo v pouto druhů.

Po několika minutách Luke řekl: „Za pár dní ti bude jednadvacet, už teď víme, že jsme si souzeni.“ Odmlčel se. „Jaký má smysl čekat těch pár dní?“

Bailey zvedla hlavu z jeho hrudi a svýma smaragdovýma očima se na něj upřeně zadívala. „Moji rodiče tu budou každou chvíli. A říkala jsem ti, že chci počkat.“ Připadalo jí to jako rozhovor, který vedli už příliš mnohokrát.

Lukovy kalně hnědé oči opětovaly její naléhavost: „Dnešní schůze se protáhne do noci, takže se o ně nemusíme starat.“ Druhou část jejího odůvodnění naprosto ignoroval.

Zlehka podrážděná Bailey odpověděla: „Můžeme se prostě dívat na film?“ Ostentativně nespouštěla oči z obrazovky a odtáhla se od něj.

Luke se tiše uchechtl. „Tohle je ale mnohem větší zábava.“ Jeho rty jí sklouzly po krku. Bailey po těle přeběhl mráz, a to ne ten příjemný.

Natočil se tak, aby jí byl tváří v tvář, a už ležel téměř na ní. Na rtech mu pohrával dravčí úsměv a nespouštěl pohled z jejích úst. Jednou rukou jí vjel do vlasů a druhou ji pevně chytil v pase.

Bailey se zpod něj pokusila vymanit, ale jeho silné paže ji nepustily, zatímco se znovu naklonil, aby ji políbil. Jeho naléhavost stoupala, když jí do úst vtiskl jazyk a přitom jí rozpustil drdol. Ruka na jejím boku pomalu klouzala výš a pohrávala si s lemem jejího trička.

Luke byl starší, což možná znamenalo, že od jejich vztahu očekával víc. Byli spolu už dost dlouho na to, aby to bylo normální, ale přesto se uvnitř Bailey pořád něco vzpíralo. Chtěla, aby její poprvé bylo s jejím osudovým druhem, a mohl by to být Luke... ale co kdyby nebyl.

Žaludek se jí sevřel a věděla, že s ním tohle nechce. Přinejmenším ne zrovna teď a ne vzhledem k tomu, jak se k ní choval. To, že na ni tlačil i přes její námitky, mohlo být znamením, že nerozumí jejím skutečným potřebám.

Opřela se mu rukama do hrudi a snažila se ho od sebe odstrčit. Namísto toho to vzal jako pobídku, aby pokračoval. Ruka, která se jí předtím přehrabovala ve vlasech, přitvrdila a držela ji na místě.

„Prosím, Luku,“ škemrala Bailey, „Přestaň, já nechci. Ne dneska večer.“

Vydal ze sebe dravčí zavrčení a ona se znovu pokusila pohnout, vymanit se zpod něj. Ale on ji ovinul rukama i nohama a s lehkostí ji přišpendlil k posteli.

Uvědomila si, že z toho není cesty ven, pokud se rodiče nevrátí domů. Ačkoliv se zdál být přesvědčený, že k tomu nedojde. Znovu zaprosila: „Přestaň, prosím.“

Nepřestal. Její slova mu posloužila jako další palivo, zatímco jeho ruka spočívala u pasu jejích kalhot. Jeho rty drtily ty její, přestože držela ústa pevně zavřená a zatínala zuby. Rozepnul si kalhoty a jeho druhá ruka putovala k lemu jejích šortek.

Jeho ruce ztuhly, když se domem rozlehl zvonek od vchodových dveří. Při tom zvuku Bailey vytřeštila oči a doufala, že to bude stačit, aby Luke přestal a slezl z ní. Zvonek se ozval znovu a Bailey naléhavě zašeptala: „Měla bych se podívat, kdo to je.“

Lukova tvář se zkroutila do grimasy, ale nic nenamítal, když se Bailey vymanila z jeho sevření a vyběhla z ložnice. Nevěděla, kdo bude na druhé straně dveří, ale byla připravená svému zachránci poděkovat.

Bailey byla tak vděčná, že se ani neobtěžovala podívat do kukátka, než otevřela dveře dokořán. Zatajil se jí dech, když pohlédla na nejpřitažlivějšího muže, jakého kdy viděla. Jeho ocelově modrošedé oči, mírně stíněné tmavými vlasy po ramena, v sobě ukrývaly dravost, kterou nedokázala tak docela pochopit.

Stále ještě bez dechu se na neznámého zamračila. „Přejete si? Jste tu správně –“ Pohlédla k ložnici, ze které se ležérním krokem vynořil Luke a kalhoty už měl zapnuté. Rty se mu mírně zkřivily v zavrčení při pohledu na cizího samce, který ho vyrušil.

Oči cizího samce ho však ignorovaly a zůstaly upřené na Bailey. Pod jeho zdlouhavým pohledem se cítila zranitelná, jako by to, co se před chvílí málem stalo, měla vepsané do tváře – a do svého pocuchaného oblečení.

Začala znovu: „Promiňte, pane? Můžu vám s něčím pomoct?“

Cizincova tvrdá tvář povolila do zdvořilého úsměvu. „Ahoj Bailey, hledám tvého tátu.“