Bailey rozpačitě sledovala, jak si Luke měří cizince. Tmavovlasý muž, o něco vyšší a statnější než Luke, vypadal, že ho Lukeovo naparování a vypínání hrudi vůbec neohromilo. Byl to marný pokus o prosazení dominance.

„Kdo jsi?“ zeptal se Luke hrubě, když vyšel z ložnice a postavil se za Bailey. Položil jí ruku na rameno. Bailey se musela hodně ovládat, aby sebou při tom dotyku necukla. Snažila se udržet zdvořilý úsměv před mužem, který se přišel setkat s jejím otcem.

Toto teritoriální gesto nemělo na cizince žádný vliv; vypadal uvolněně i navzdory Lukeovu výhružnému pohledu. „Jsem Baileyin bratranec, nejsem zdejší.“ Usmál se na Bailey, jako by se znali léta. Bailey ten pohled zachytila a okamžitě se rozhodla přistoupit na jeho hru, už jen proto, aby nemusela zůstat s Lukem o samotě.

Cizinec pokračoval: „Jen projíždím kolem, tak jsem se stavil pozdravit. A potřebuju probrat pár věcí s jejím otcem.“

Luke těkal pohledem mezi mužem a Bailey a čekal, až mu tu novou informaci potvrdí. Věděla, že kdyby se ta lest provalila, mohlo by to pro toho muže špatně dopadnout, vzhledem k Lukeově výbušné povaze. Muselo to znít věrohodně.

Bailey nasadila nadšený úsměv, jako by ho právě poznala. „Skoro jsem tě nepoznala, je to už tak dlouho!“ Cizinec nedal najevo ani náznak překvapení nad její ochotou spolupracovat.

Rozpřáhla paže a vrhla se k němu, aby ho objala, čímž zároveň setřásla Lukeovu ruku ze svého ramene. Doufala, že cizinec neucítí, jak jí splašeně buší srdce, stále rozrušené z toho, co se stalo – co se málem stalo – před chvílí. Jeho tělo při náhlém kontaktu ztuhlo a Bailey napadlo, jestli to nebyl špatný nápad. Jeho paže chvíli visely nehybně podél těla, ale pak ji opatrně objaly.

Zlehka se jí dotýkal, a i přes ten nepatrný kontakt byl pocit, který Bailey zaplavil, zvláštní. Byl to pocit bezpečí. Možná to pramenilo z událostí toho večera. Z toho, že se cizinec objevil ve správný čas na správném místě. Pustila ho a ustoupila, na tváři stále přilepený uvítací úsměv. Cizinci při odstoupení z objetí mírně cukaly koutky úst.

„Pojď dál a počkej, než se táta vrátí domů,“ nabídla Bailey a doufala, že řekne ano. A že Luke pochopí narážku a odejde.

„Děkuji, to by bylo skvělé. Máme toho hodně k probrání.“ Jeho modrošedé oči se významně zadívaly na Bailey a na jeho pohlednou tvář se konečně vrátil zdvořilý úsměv.

Když cizinec překročil práh, Lukeův obličej se zkřivil do grimasy. Jeho podráždění bylo zjevné, když řekl: „Byli jsme tak trochu v polovině něčeho, takže tohle možná není nejvhodnější doba.“

Cizinec se zastavil a zvedl obočí na Bailey, která byla rudá jako rak. Její pohled na tmavovlasého muže ztvrdl. „Ne, nebyli. Prosím, zůstaň. Táta by měl být doma brzy.“

Cítila, jak z Lukea sálá vztek. Kvůli tomu, jak ho očividně odmítla. Cizinec přikývl a pak se podíval na Lukea, který vypadal, že ho každou vteřinu roztrhá na kusy. Tmavovlasý muž natáhl k Lukeovi ruku. „Jsem Tony. Jsem si jistý, že na sebe brzy zase narazíme.“ Další jasné odmítnutí. Bailey si kousala ret a čekala na Lukeovu odpověď.

K jejímu překvapení se ovládl. Tedy, svým způsobem. Luke prošel kolem jeho natažené ruky, aniž by se mu podíval do očí, a jen zamumlal: „Luke.“ Naposledy se podíval na Bailey; napadlo ji, jestli doufá, že ho poprosí, aby zůstal.

Rozkázal: „Zavolej mi, až odejde.“ Slovo ‚on‘ zavrčel, načež se k nim oběma otočil zády.

Rychle zavřela dveře a hbitým pohybem zamkla. Neobtěžovala se odpovědí, protože věděla, že mu ten večer nezavolá. Cukla sebou, když uslyšela ránu zvenčí – věděla, že Luke praštil do jednoho z dřevěných sloupů na verandě.

Otočila se k Tonymu, který stál v předsíni. „Promiň, umí být... intenzivní.“ Poodešla ode dveří, aby se fyzicky i emocionálně vzdálila od Lukeovy drtivé přítomnosti. Při pomyšlení na něj, na jeho neustálý nátlak, se jí zvedal žaludek. Byli spolu roky, milovala ho a on říkal, že miluje ji. Ale někdo, kdo ji miluje, by přece ne–

Bailey tu myšlenku zastavila, nebyla připravená se s ní v tu chvíli vyrovnat. Zaplavila ji vlna úlevy, když věděla, že Luke je pryč. I když měla v domě cizince, muže, kterého nikdy nepotkala a který o sobě tvrdil, že je její bratranec, něco v jejím nitru jí říkalo, že s ním bude v bezpečí.

„Co kdybychom počkali v tátově pracovně?“ nabídla Bailey, teď už zvědavá na skutečné záměry neohlášeného návštěvníka.

Jeho zdvořilé oči znovu ztvrdly, když se zeptal: „Přerušil jsem něco?“

Bailey otevřela pusu, aby odpověděla, ale pak ji zase zavřela. Zvažovala svá slova, než by mu na rovinu řekla, co se stalo. „Vlastně jsem vděčná, že jsi přišel. Luke umí být někdy trochu... neodbytný.“ Při tom chabém vysvětlení svraštila obočí. Nikdy si neuvědomila, jak těžké je popsat Lukeovo méně příznivé chování.

Tony pomalu přikývl, čelist mírně zaťatou. „To nezní jako dobrý přítel.“

To Bailey ještě nikdo neřekl; většina dívek ve vesnici by dala cokoliv za to, aby mohla chodit se synem Alfy. I bez titulu byl Luke vždycky populární. Všichni vždycky dávali najevo, že Bailey má štěstí, že je s ním. Nikdy ji nenapadlo, že by to mohlo být naopak. Nebo že by s ním neměla být. Spíš si myslela, že Luke bude ten, kdo se s ní rozejde. Zvlášť když mu nedávala to, co chtěl.

„Jen je poslední dobou ve velkém stresu,“ odpověděla Bailey bez zájmu. Chtěla od toho tématu utéct, myslet na cokoliv jiného. „Můžu ti přinést vodu? Nebo jídlo? Máme zbytky, můžu ti je ohřát, jestli chceš.“

Tony pochopil náznak a usmál se. „Dal bych si vodu, děkuju.“

Došla do kuchyně, naplnila dvě sklenice a pak se k němu připojila v předsíni. „Následuj mě, pracovna je tudy.“ Nabídla mu sklenici a jejich prsty se krátce dotkly, když si ji od ní bral.

„Děkuju,“ řekl Tony. Bailey mu věnovala upřímný úsměv, vděčná za ten ostrý kontrast zdvořilosti v porovnání s Lukem.

Zavedla ho do vedlejší místnosti a snažila se vymyslet otázky, které by nebyly příliš vlezlé. Posadil se do velkého polstrovaného křesla naproti otcovu stolu. Tmavě zelené stěny byly z většiny zakryté dřevěnými policemi přetékajícími knihami. Její rodiče byli ti nejchytřejší lidé, které znala. Pokud neřešil záležitosti smečky, měl její táta obvykle nasazené brýle na čtení a nos zabořený v knize.

Bailey se při té milé vzpomínce usmála a posadila se do křesla vedle Tonyho, buclatého rubínového ušáku. V širokém křesle si zkřížila nohy a dlouze se napila vody, aby zahnala trapné ticho mezi nimi.

Tony ji následoval, chvíli polykal, než se zeptal: „Kdy myslíš, že se tvůj otec vrátí?“

„Ach, jasně.“ Projela jí vlna rozpaků, když si vzpomněla na tu lež, že budou brzy doma. „No, vlastně to může chvíli trvat. Pozdní schůze smečky a tak. Omlouvám se, že jsem řekla, že budou brzy doma, jen jsem nechtěla být sama s…“ Nechala větu vyznít do ztracena. Věděla, že si Tony domyslí, o kom mluví, aniž by musela vyslovit jeho jméno.

Tony se na ni povzbudivě usmál. „To je v pořádku, nevadí mi počkat.“

Ticho znovu naplnilo místnost a Bailey se ho už chtěla zeptat na to, proč o sobě tvrdil, že je její bratranec. Přemýšlela, jestli to třeba není vzdálený příbuzný, kterého jí ještě nepředstavili. Ale jakmile otevřela ústa, uslyšela z mobilu své známé vyzvánění. Podívala se na Tonyho, jako by ho žádala o svolení to zvednout, a on jednoduše přikývl.

Spěchala do ložnice podívat se, kdo to je; žaludek se jí znovu sevřel při pomyšlení, že by jí už mohl volat Luke. Děs opadl, když se na displeji rozsvítilo jméno její nejlepší kamarádky, Polly.

Bailey stihla sotva pozdravit, než Polly spustila detailní plán na výběr Baileyiných šatů na oslavu jejích jednadvacátých narozenin. Její nejlepší kamarádka vzrušeně vyjmenovávala všechny možné barvy, střihy, jaké boty k nim sladit. Bailey se snažila zapojit, jak nejvíc mohla, aby si udržela stejnou energii, jakou měla ohledně večírku dřív. Než dorazil Luke.

Zatímco Polly přešla k doplňkům a účesům, Bailey cítila, jak jí mysl utíká zpátky k pohlednému muži v pracovně. K tajemství, které ho obklopovalo. Uvědomila si, že se nemůže dočkat, až se o něm dozví víc.