Kapitola 1: Svoboda nebyla snadná

Brianna

Cítila jsem, jak se jeho rty tisknou k mým, a zasténala jsem. Líbal mě tak vášnivě a rukama si mě k sobě pevně přitáhl. Začal ze mě strhávat oblečení. Když jsem otevřela oči, skláněl se nade mnou Callan a tiskl své rty na mé. Jeho rty sjížděly dolů, pomalu mi líbal krk a já jsem zaklonila hlavu, abych mu poskytla lepší přístup. Jeho polibky putovaly přes mou klíční kost až k mým prsům, něžně sál mé bradavky do úst a mé sténání sílilo. Kousl mě do bradavky, zatahal za ně a já jsem svá prsa tlačila vzhůru k jeho ústům a prosila ho, ať je saje víc. Je to tak úžasný pocit, mohla bych tu s ním zůstat navždy, nechat se jím svádět.

Jeho ruce mi pomalu začaly stahovat kalhotky, zatímco moje ruce mu rozepínaly košili a svlékaly ji. Zírala jsem na jeho dokonalé břišní svaly pokryté nádherným tetováním. Touha vzít jeho bradavky do úst byla tak silná, chtěla jsem ho, chtěla jsem ochutnat jeho tělo. Když tu tak ležíme nazí a propletení, každý centimetr mého těla po něm prahne. Jeho rty začaly líbat můj pupík, pomalu sjížděly dolů ke stydké kosti a má záda se prohnula a tlačila se nahoru k jeho ústům. Jeho jazyk sklouzl dolů k mému klínu a pak zaútočil na můj poštěváček. Zasténala jsem, když jeho jazyk kroužil a dráždil mě stále rychleji a silněji. Rukama jsem se mu chytila za vlasy, tlačila ho dolů a snažila se ho donutit, aby šel hlouběji.

Jeho jazyk se začal pohybovat rychleji, strčil mi dva prsty dovnitř a začal jimi pomalu hýbat. Sál můj poštěváček, prstoval mě a já jsem cítila, jak se mého těla zmocňuje orgasmus. Jeho prsty zrychlily tempo, pumpovaly do mě a ze mě stále rychleji, zatímco jeho jazyk pracoval na mém poštěváčku. Vykřikla jsem, když jsem byla na samém pokraji vyvrcholení, zaklonila jsem hlavu, mým tělem projel ten nejintenzivnější orgasmus a má ruka mu držela hlavu, zatímco mě dál uspokojoval.

Najednou jsem v dálce začala slyšet zvuk svého budíku. Bylo mi to ale jedno, nechtěla jsem, aby přestal. Zvuk sílil, vyskočila jsem a oči se mi rozlepily. Když se rozhlédnu, jsem ve svém pokoji, úplně sama, a když si sáhnu dolů na klín, jsem celá mokrá.

"Kurva," zanadávala jsem, to byl teda sakra sen.

To se nesmí stát, nemůžu mít takové sny o nejlepším kamarádovi svého bratra. Je zapovězený a nic takového se mezi námi nikdy nestane. Nebo ano? Teď u něj budu bydlet a můj bratr s Callanem žijí spolu. To bude ještě zajímavé.

*****

Strávila jsem čtyři roky svého života dokončováním školy módního návrhářství a nastěhovat se k bratrovi do Port Harcourtu mi připadalo jako obrovský krok – obzvlášť jako čerstvé absolventce bez jasné představy o tom, co dál. Během těch let jsem nashromáždila víc oblečení, než bych dokázala spočítat, a horu bot. Návrhářství bylo mou vášní a jít si za ním mě stálo hodně, ale dalo mi to ještě víc.

Můj starší bratr Bryce mi laskavě zaplatil stěhovací firmu, aby převezla mé věci přes celé město. Když jsem se svým zavazadlem vyjela z výstupního stanoviště, čekala jsem, že tam na mě bude čekat. Místo toho tam stál muž, kterého jsem nikdy neviděla, a držel ceduli, na které bylo tučně napsáno Brianna Fletcherová.

Když jsem k němu došla, hned jsem poznala, že je to muž z Ogume, stejně jako moje rodina. Vypadal jako někdo, kdo má rád těstoviny – a díky jeho pevnému, buldočímu postoji bylo těžké ho přehlédnout.

"Ehm… dobrý den?" pozdravila jsem, nejistá, jak k tomuto cizinci přistoupit. Oči mu střelily mým směrem a on krátce přikývl.

"Slečna Fletcherová?" zeptal se. Přikývla jsem.

"Jmenuji se David. Váš bratr dnes nemá čas, a tak mě poslal, abych vás vyzvedl," vysvětlil.

"To je milé. Zmínil se, kam mě vezete? Co jsem naposledy slyšela, do jeho nového bytu se můžeme nastěhovat až za měsíc," řekla jsem a očekávavě ho pozorovala.

David, oblečený v kompletním obleku, si zastrčil ceduli pod paži, popadl moje zavazadlo a vyrazil k elegantnímu autu. Bryce a já jsme si byli vždy blízcí, ale život nás na dlouhé roky rozdělil. Pocházeli jsme z problematické rodiny – narcistického, násilnického otce a slabé, poddajné matky, která ho vždy kladla před nás. Bryce to nemohl vystát. Ve dvaceti, čerstvě po střední škole, narukoval do armády. Mně tehdy bylo jedenáct a roky, které následovaly, byly čiré peklo. Strávil tři roky ve výcviku a dalších šest u speciálních jednotek. Celých osm dlouhých let jsem bratra téměř neviděla.

Z domova jsem odešla v sedmnácti při zoufalém útěku, který zanechal jizvy. Pracovala jsem pro švadlenu, která mě naučila všechno o šití a navrhování oděvů. Během dospívání otec vyžadoval dokonalost vzhledu, aby si udržel svou veřejnou image, a já jsem našla svobodu v módě. Mí rodiče odmítli podpořit můj sen – otec chtěl právničku, kterou by se mohl chlubit – takže jsem bojovala o stipendium a z milosti bohyně jsem ho získala a mohla tři roky studovat v Asabě.

Škola módního návrhářství se stala mým únikem jak před rodiči, tak před mužem, se kterým jsem kdysi žila v těch zoufalých raných dobách. Svoboda nebyla snadná. Bojovala jsem s penězi a vlastně se vším. Teď, v osmadvaceti, mám stále pocit, že Brycee sotva znám. Už to není ten problémový teenager, který odešel z domova; je to ostřílený armádní veterán a úspěšný podnikatel, částečně i díky svému nejlepšímu kamarádovi Callanu Haroldovi – muži, který pronásleduje mé sny s každým myslitelným druhem zakázané fantazie.

Callana jsem potkala před lety, když s Brycem poprvé vstoupili do armády. Pocházel z mocné rodiny a je to na něm znát. Neviděla jsem ho už rok, ale do mých snů zavítá každou noc. Tehdy to byl ten nejvíc sexy muž, na kterém jsem kdy mohla oči nechat – takže kdo ví, jak vypadá teď. Ve skutečném životě je to prakticky duch: žádné sociální sítě, žádná veřejná stopa. Bryce také žádné nemá. Možná si oba myslí, že je to dětinské.

"Ano, slečno Fletcherová. Dostal jsem pokyn, abych vás prozatím odvezl do domu pana Harolda," řekl David a vrátil mě tak zpátky do reality.

Cože? Do Callanova domu? Oh, ne. To není dobré.

"A kde to přesně je?" zeptala jsem se, když jsem se usadila na zadním sedadle drahého auta.

"Vila Rumuola, na východní straně Port Harcourtu," odpověděl.

Jak jsme přijížděli blíž, panorama města se zaostřilo a odhalilo ohromující věž z reflexního modrého skla seříznutou do odvážných úhlů. Každá další budova, kterou jsme míjeli, byla úchvatnější než ta předchozí.

"Mají tu luxusní obchody, umělecké galerie a krásné parky," dodal David mimoděk.

"Žije pan Harold v jednom z těchto věžáků?" Naklonila jsem se dopředu mezi přední sedadla a ukázala na třpytící se panorama.

Zvedl zavalitý prst směrem k jediné budově. "Tohle je vila Rumuola. Působivé, že?"

Tvar byl surrealistický – celoskleněné stěny se tyčily z obdélníkové základny a ladně se zakřivovaly, až stavba připomínala čtyřlístek. Zdálo se, jako by prorážela samotné mraky.

"V jakém oboru podniká?" zeptala jsem se a snažila se z něj vytáhnout nějaké podrobnosti o vždy tajemném Callanu Haroldovi. Davidovy tmavé oči střelily do zpětného zrcátka a pak zpět na silnici.

"Vlastní spoustu různých podniků," řekl vyhýbavě, než změnil téma. "Ta budova má pětapadesátistopý bazén, nedělám si legraci. Četl jsem to v časopise."

"Vy jste řidič pana Harolda?" zkusila jsem to znovu.

"Jsem spíš něco jako osobní asistent," řekl a pokrčil rameny.

"A co můj bratr?" naléhala jsem.

"Pro něj pracuji taky," odpověděl prostě.

Na semaforu David vylovil z přihrádky brožuru a podal mi ji dozadu.

"Tady, podívejte se na to."

Protože jsme uvízli v zácpě, letmo jsem ji prolistovala. První tučný titulek hlásal Střešní byt v oblacích. Článek popisoval luxus vily v závratných detailech.

"To zní jako docela velké sousto," zamumlala jsem nepřítomně.

"Zjistíte, že s panem Haroldem je to… dost intenzivní," řekl David záhadně. Než jsem se stačila zeptat, co tím myslí, ukázal směrem k soukromému vchodu vyhrazenému pro obyvatele střešních bytů.

Garáž vypadala obyčejně – dokud jsem si nevšimla aut uvnitř. Exotická, lesklá, nemožně drahá. Spadla mi čelist. Zrovna jsem strávila tři roky sdílením stísněného pokoje s nepořádnými cizinci, a teď jsem vstupovala do úplně jiného vesmíru. Cítila jsem se ohromeně a znovu se do mě začal vkrádat důvěrně známý pocit méněcennosti. Příliš mnoho let svého života jsem strávila pocitem, že jsem malá a bezvýznamná.