Kapitola 2: V bezpečí a zajištěná

Brianna

Můj otec mě velmi rád psychicky terorizoval a ze všeho nejraději mi říkal, že musím být hezčí, dobře se oblékat a nosit make-up. Neustále mě nazýval podřadnou, až byste si mysleli, že je to mé druhé jméno. Když mi dnes lidé říkají, jak jsem krásná, při tom komplimentu se ošívám, protože ta malá holka ve mně mi našeptává, že lžou.

Žít v chudobě a špíně od chvíle, co jsem čerstvě vyšla střední školu, mi připadalo jako trest, který byl pro mě přímo stvořený. Zasraný život pro zasranou holku, obzvlášť od chvíle, co jsem odešla od rodičů a odstřihla je. Můj otec si vždycky připadal jako bůh a v těžkých nocích jsem přísahala, že to on dal tohle všechno do pohybu, i když už v mém životě nebyl. Měla jsem vždycky pocit, jako by měl ruce kolem mého krku jako vodítko, a čím víc jsem tahala nebo se snažila utéct, tím víc jsem se dusila. Jsem si docela jistá, že kdyby mě můj otec našel, zmlátil by mě k nepoznání za to, že jsem odešla z domova. Vím, že se mě snažil najít, i když mého bratra už dávno vydědil. Řekl tehdy, že Bryce je muž a má žít svůj vlastní život, ale myslí si, že mě vlastní, stejně jako vlastní moji matku. Moje matka je neskutečně nádherná a naprosto pitomá. Je jím posedlá a on je posedlý sám sebou.

Kdyby můj otec viděl tuhle budovu v téhle čtvrti a ten střešní byt, ve kterém se chystám žít, dostal by záchvat. Vždycky byl žárlivý a vyloženě vyšinutý. Chce být bohatý a důležitý, ale není. Pracuje v úspěšné investiční společnosti, ale není to žádný generální ředitel nebo tak něco. Je to pozice na střední úrovni a vždycky se obklopoval působivými lidmi, takže ostatní automaticky předpokládali, že je důležitý, a také by nás označili za vyšší střední třídu. Zatímco ve skutečnosti jsme jí nebyli.

Nebudu lhát a tvrdit, že ty tři roky odloučení mezi Port Harcourtem a Ogume pro mě nebyly děsivé. Podařilo se mi dostat se od otce pryč, protože jsem byla doslova na druhém konci země. Bryce je v Port Harcourtu ale už roky a o mých rodičích nepadlo ani slovo, takže si myslím, že zafungovala spíš jen má vlastní paranoia. Sáhla jsem k extrémním opatřením, abych ty lidi odstřihla, musela jsem zablokovat polovinu své rodiny, která by mého otce informovala o věcech, jež by viděli na sociálních sítích. Všechno mám nastavené jako soukromé.

Musela jsem odstřihnout svou nejlepší kamarádku v Ogume, protože její otec a můj otec byli také nejlepší přátelé, takže na ni její otec tlačil, aby mému otci o mně říkala věci. Nejsem snadno dostupný člověk, mám nové telefonní číslo a nikde není uvedena má adresa. Mám sice své školní záznamy, ale škol módního návrhářství je spousta, takže nemohou vědět, na které bych vůbec mohla být. Kromě toho už nejsem nezletilá a univerzita by rodičům stejně žádné informace nedala. Měla jsem spoustu denních snů a přání o tom, že se stanu úspěšnou návrhářkou, ale ten tenký hlásek kdesi vzadu v hlavě mi říká, že nejsem dost dobrá. A další malý dotěrný hlásek mi připomíná, že pokud budu dost dobrá, mé jméno bude veřejné a moje rodina ke mně opět získá přístup. Port Harcourt je centrem módy, ale jak statečná nakonec dokážu být? Dřív jsem měla Bryce, svého staršího bratra, jako ochránce. V jedenácti letech jsem se musela naučit chránit se sama. Před kým teď potřebuji chránit, říkala jsem si, a co bude dál?

Callanův střešní byt byl bez poskvrnky, první patro mělo obývací pokoj se stropy vysokými dvacet stop, jehož oknem se otevíral výhled na panorama města. Byl tu plynový krb z černé břidlice, který do prostoru vnášel jistý druh maskulinity, a velkorysá oddělená kuchyň s jídelnou. Druhé patro mělo zjevně mediální místnost s barem. Hlavní apartmá s velkou koupelnou pro dva, šatnou a další pokoje, každý s vlastní koupelnou. Vlastně jsem si ho nestihla pořádně prohlédnout, protože David byl velmi nervózní a pořád něco povídal.

"Pan Harold je velice vybíravý a pedantský muž, nerad by viděl, jak se mu procházíte po bytě nebo se dotýkáte jeho věcí." Zamumlal a já měla pocit, že tenhle chlapík jménem David je pro dnešek moje chůva.

Jediné místo, kterého jsem se v podstatě mohla dotknout, byla pohovka v obývacím pokoji, kam jsme se oba okamžitě posadili a strávili několik hodin sledováním módních přehlídek.

"To proto, abych se dostala do nálady Port Harcourtu." Řekla jsem mu.

Dřív jsem milovala Veeky James a módu, kterou byla známá. Chtěla jsem její život, i když to nebylo vždycky jen o luxusu. Jako dítě jsem ve své situaci měla pocit, že jsem byla stvořena k tomu, abych v té show byla. Byl to únik z reality, ale teď jsem tady, budu žít v Port Harcourtu, to nebylo něco, co bych očekávala.

"Jaká je tvoje oblíbená postava?" zeptala jsem se ho; seděl na úplně opačném konci velmi dlouhé pohovky.

"Margaret." Řekl bez rozmýšlení.

"Proč? Protože je závislá na sexu?" zeptala jsem se a on se začervenal, což mě upřímně rozesmálo.

"Je prostě cílevědomá a tak sebejistá." Odpověděl.

Sebejistá? S tím se ztotožnit nemůžu.

"Takový jsi ty? Sebejistý?" zeptala jsem se.

"Jsem dobrý ve své práci, ale mám sklony spíše k nervóznější povaze." Gesto rukou potvrdilo jeho slova.

Když jsme uslyšeli cinknutí výtahu, oba jsme se otočili k foyer, do kterého se otevíral. Z něj vyšel můj bratr, kterého jsem neviděla tolik let. Vypadal mnohem zraleji, je to nepochybně pohledný chlap. Holky na škole po něm šílely a všechny moje kamarádky do něj byly zabouchnuté a já to nenáviděla. Měli jsme stejnou barvu vlasů, kaštanově hnědou, a oceánsky modré oči. Měl ale hluboko posazené oči, díky kterým měla jeho tvář mnohem mužnější rysy než můj drobný obličej. Měl také nějaká tetování a sebevědomý postoj, který před lety, než šel do armády, neměl.

Nebyl to typ na obleky, ale tady vystupoval z výtahu v jednom z těch nejúchvatnějších obleků vůbec. Vyskočila jsem na nohy, dřív než jsem si to uvědomila, a rozběhla se k němu. Byl mnohem vyšší než já, ale i tak se mi podařilo ovinout ruce kolem jeho pevného trupu.

"Ahoj, chyběl jsi mi." Vyhrkla jsem, jeho paže mě ovinuly a lehce mě pohladil po zádech.

"Ahoj, prcku." Použil pro mě mou dětskou přezdívku. Jsem docela drobná dívka a on mi vždycky říkal prcku. Odtáhl si mě na délku paže, aby si mě mohl prohlédnout.

"Sakra, ty nám nějak stárneš." Zavrtěl hlavou nad mým dospělejším vzhledem.

Odfrkla jsem si a taky mu řekla, že je starý. Odvedl mě zpět do obývacího pokoje a řekl Davidovi, že může jít. Zněl jako šéf a připadalo mi to hrozně zvláštní.

"Takže tu budeme měsíc bydlet, nebo jsi jen chtěl, abych tu byla, dokud si nenajdu práci?" Naklonila jsem k němu hlavu.

Pokud je Callan Harold tak svérázný a náročný, jak David říkal, pochybuji, že nás tu chce mít na měsíc jako spolubydlící.

"Ne, tohle je bezpečná a zajištěná budova. Raději bych, abys zůstala tady." Odpověděl.

"Bezpečná?" zeptala jsem se a on se na chvíli odmlčel.

"Ano, Port Harcourt je velké město a pro mladé dívky to tu není bezpečné." Protočila jsem oči.

"V Asabě jsem žila úplně sama, Bryci. Nezačínej se ke mně chovat jako k malé holce jen proto, že ses se mnou zasekl v čase, když mi bylo jedenáct." Zavrtěla jsem na něj hlavou.

To byla doba, kdy se o mě staral, a často se zdá, že u mě v tom časovém rámci prostě uvízl. To téma se mu nelíbilo, tak ho změnil. Strčil si ruce do kapes, sebevědomě se postavil a podíval se na mě dolů.

"Kde máš tašky? Odneseme je do tvého pokoje." Rozhlédla jsem se a pak se zamračila, když uviděl mé zavazadlo s křivými kolečky za pohovkou směrem ke kuchyni.

"Kde jsou všechny moje věci ze stěhovacího vozu?" Rozhlédla jsem se kolem, jako bych je najednou měla vidět ležet někde kolem.

"Nehodlal jsem Callanův dům zahltit krámy, mám to pro tebe vyřešené. Za pár týdnů budeme mít vlastní prostor." Naznačil pohybem, že mi vezme tašku, ale neodvezl ji, jen ji zvedl a rozešel se k elegantnímu levitujícímu schodišti a já šla za ním.

"Víš, já vlastně docela oceňuju, že ses z toho starého místa odstěhoval." Řekla jsem zezadu.

Sotva se na mě ohlédl přes rameno, když dosáhl podesty do druhého patra. Mediální místnost byla tak trochu za podestou schodiště a pak nás chodba dovedla k několika dveřím. Ty úplně na konci zřejmě patřily Callanovi a mě dovedl k prvním dveřím nalevo. Když se dveře rozletěly, neviděla jsem dovnitř hned, protože mi ve výhledu bránilo jeho velké tělo.

"To je v pořádku, z toho místa jsem vyrostl a už jsem nechtěl, abys žila sama. Patříš sem." Překvapil mě svými slovy a u srdce mě z toho zahřálo.

Když pustil tašku, kradmo po mně šlehl pohledem, ale dělala jsem, že si nevšímám toho tichého napětí, které vzplálo, když se zmínil o tom, že mě nechal samotnou. Stále si v sobě nese vinu za to, že utekl od našich rodičů – že si vybral svobodu a nechal mě za sebou, abych snášela ty trosky. Poté, co odešel, se pro mě všechno jen zhoršilo, ale nikdy jsem mu to nedávala za vinu. Armáda mu dala nový život, donutila ho rychle dospět.

Oba jsme dospěli, ale v jiných světech a v opačných válkách.

Teď, poprvé po osmi letech, budeme žít pod stejnou střechou –

a já už teď cítím, jak se minulost stahuje kolem nás, připravená explodovat do přítomnosti.