*******Pohled Margot*******

Cara zběsile pohlédla na nástěnné hodiny, než jí oči znovu střelily ke knihovnici, která nás obě od chvíle, kdy jsme se poprvé posadily, sledovala jako ostříž...

„Zbývá nám jen deset minut na to, abychom odeslaly i tvoji, než nás pro dnešek vykopne!“ vydechne Cara, která mě jako vždycky uvrtala do dalšího ze svých šílených nápadů.

S povzdechem přikývnu, zatímco sleduji, jak kliká na ‚ano‘ a mým jménem souhlasí s nekonečným seznamem smluvních podmínek, které se ani jedna z nás už podruhé za dnešek neobtěžovala číst...

„Uzávěrka je dnes o půlnoci, takže to nejspíš posíláme s křížkem po funuse! Nepochybně si už vybrali, koho na to chtějí, Caro – nemyslím si, že by vláda nechávala taková rozhodnutí na poslední chvíli, ty snad ano?“ stěžuji si s vědomím, že tenhle nápad byl naprosto směšný hned od samého začátku.

Nechat se odvelet někam, abychom trávily čas mezi čtyřma očima s vězni v nejpřísněji střežených věznicích jakožto nová forma rehabilitace?

Jasně.

Ale ptáte se, proč bych s něčím takovým vůbec kdy souhlasila? No, protože to samozřejmě není zadarmo!

Těsně po škole, když jsme marně sháněly práci v našem zapadákově, kde nebylo nic jiného než farmy, motely a prašné doly, narazila Cara minulý týden na tenhle bizarní inzerát. Zrovna jsme brouzdaly po internetu – a využívaly naši jedinou hodinu bezplatné wifiny, kterou jsme měly ve veřejné knihovně každý týden k dispozici...

‚Hledáme ženy k párování s vězni – odměna 25 000 dolarů po dokončení‘

Málem jsem se udávila vlastními slinami, když Cara prohlásila, že nás chce obě přihlásit, a dodala, že dohromady by to hodilo 50 000 dolarů...

Ale musím přiznat, že s přibývajícími dny mě o tom dokázala úspěšně přesvědčit – vyjmenovala mi spoustu způsobů, jak by tyhle peníze mohly změnit náš život!

Už žádní opilí a toxičtí otcové, už žádný život ve vlhkém malém karavanu a už žádné bezcílné přežívání...

„Dobře, už jsem skoro u konce, zbývají nám asi čtyři minuty, než nás odstřihne!“ zabručí Cara a zlehka se zavrtí na počítačové židli, aby se k obrazovce naklonila ještě blíž...

Odhrnula si z obličeje pramen hustých blond vlasů a já ji sledovala, jak se dává do nahrávání digitální fotky, kterou jsme se navzájem vyfotily na starý foťák, jenž našla doma v krabici a který překvapivě pořád fungoval.

Fotky nebyly zrovna v nejlepší kvalitě, ale troufám si tvrdit, že jsme se dokázaly nějakým způsobem upravit natolik, abychom vypadaly aspoň trochu reprezentativně...

Opřela jsem se v židli a pohlédla na knihovnici; její věk se prozrazoval způsobem, jakým na nás mžourala přes brýle – celou tvář jí stáhl podrážděný úšklebek, až se zdála samá vráska a rýha.

Proč nás sakra vlastně tolik nenáviděla?!

Při mnoha příležitostech jsme se k ní snažily být slušné, ale rychle jsme zjistily, že pokud zrovna nejsme mladý a přitažlivý kluk, vůbec ji to nezajímá!

Dokonce si vzpomínám, jak jednou přišel nějaký kluk na internet, úplně stejně jako my, a když nám vypršel čas, odehnala jen nás – s tím, že on dostane času víc, protože to, co dělá, ‚vypadá důležitě‘.

Zavrtěla jsem nad tou vzpomínkou hlavou, znovu zaměřila pozornost na Caru a sledovala, jak klikla na poslední potvrzovací tlačítko. Na obrazovce vyskočila záložka s tučným nápisem ‚Úspěšně odesláno‘ a v tu chvíli si knihovnice na druhém konci místnosti hlasitě odkašlala.

Očividně jsme tu byly už přesčas.

Zase.

„Dobře, dobře, už jsme skončily, proboha, jeden by si myslel, že účty za elektřinu tu platíte vy!“ zamumlá si Cara pod fousy a zaklapne notebook o něco větší silou, než bylo nutné.

Vydechnu si a promnu si spánky. „Caro, počkej, tohle je vlastně úplný šílenství. Co když nás na to vyberou?“

Cara se na mě usměje od ucha k uchu a oči jí při té představě zajiskří. „Tak si co nejrychleji sbalíme svý sakra saky paky a dáme tomuhle místu sbohem!“

Protočím panenky, ale se svými vlastními nejistotami nebojuji. Je jednodušší nechat jí její fantazie, protože to celé znělo beztak až příliš dobře na to, aby to byla pravda.

Jaká je pravděpodobnost, že by si pro něco takhle důležitého vybrali zrovna nás? Nový nápad, jak napravit nebezpečné zločince, a oni by věřili lidem, jako jsme my, že jim s tím pomůžou? V žádném případě!

Obě se zvedneme a šouráme se ven z knihovny. Když míjíme pult, ani se neobtěžujeme rozloučit – moc dobře víme, že i v ten nejlepší den bychom se v odpověď dočkaly přinejlepším znechuceného zamručení...

Letní vzduch byl ztěžklý pachem prachu a benzínu z nedaleké dálnice, který nám naplnil plíce, jakmile jsme vyšly ven na štěrk.

Realita našeho zdejšího mizerného života mě drtila jako vždycky – ten nekonečný kolotoč podřadných brigád a dusivá předvídatelnost toho všeho.

Co by se z nás stalo, kdybychom zůstaly tady ve městě? Zřejmě alkoholičky? Nebo by nás zbouchnul nějaký budižkničemu bez špetky ambicí a čekal by nás ubohý život plný dřiny? Možností bylo málo a všechny do jedné byly příšerné.

Cara se do mě zavěsí, když se vydáme na cestu zpátky do kempu karavanů na opačné straně města. „Ještě mi za to poděkuješ, až se budeme topit v prachách – věř mi.“ Zachichotá se a já nad ní jen zavrtím hlavou.

„Jo, myslíš, pokud se odtamtud dostaneme živé? Navíc, jak jsem říkala, už je asi pozdě se vůbec přihlásit!“ Snažím se nás obě vrátit zpátky do reality, nebo se o to alespoň pokouším, protože Cara se zprudka ožene a zastaví mě v polovině kroku – až málem zakopnu, jak prudce zabrzdím.

„Pro tenhle projekt potřebují stovky žen – běží to po celé zemi, Margot! A navíc nepředpokládám, že by spousta lidí skákala radostí po příležitosti bydlet s nebezpečným zločincem, co myslíš? Tak už nech těch svejch negativních keců a začni věřit, že se naše životy můžou každým dnem obrátit k lepšímu!“ pronese Cara s kamennou tváří a varovně na mě namíří obviňující prst.

Zhluboka vydechnu, pak dramaticky protočím oči a nakonec se jí podvolím a přikývnu. „Fajn, dobře! Budu v to trochu věřit! Ale až do příštího týdne se stejně nedozvíme, jestli se nám vůbec ozvali – leda bys chtěla cestovat celé hodiny do vedlejšího města a zjišťovat, jestli tam nemají knihovnu, kde by nabízeli wifinu zdarma?!“ zasměju se, když vidím, jak se Caře na tváři znovu roztahuje úsměv.

„O tom mi něco vyprávěj! Ta ženská tam vzadu je fakt zkurvená kráva! A proč jako? Sama přece musí vědět, že my mladí tady nemáme co na práci, tak proč nás tam prostě nenechá o něco dýl? Není to tak, že by to tam praskalo ve švech pod návalem lidí, co potřebujou použít ty podělaný počítače,“ brblá Cara, zatímco znovu přidáváme do kroku.

Slunce v pozdním odpoledni žhnulo nízko na obloze a zalévalo všechno kolem nás pronikavou zlatou září, zatímco jsme dál nadávaly.

Podrážky našich tenisek křupaly na štěrkových polních cestách a vedro nám na záda tlačilo jako neviditelná zátěž.

Město působilo prázdně jako vždycky – jen dlouhé úseky popraskaného asfaltu, zaprášené pick-upy a vybledlé nápisy visící nad zchátralými obchody.

Minuly jsme benzinku na rohu, kde se venku na plastové židli pohupoval starý muž v ušpiněném nátělníku a žvýkal párátko. Mžoural na nás, když jsme procházely kolem, ale ani jedna z nás mu nevěnovala pozornost. Lidé tady měli vždycky na co zírat a co komentovat, ale nikdy to nestálo za poslech...

Do kempu karavanů to bylo ještě asi patnáct minut chůze a s každým krokem se mi do žaludku hlouběji zarývala tíha toho, co jsme právě udělaly.

„Co když to není tak, jak si myslíme?“ zeptala jsem se a odkopla uvolněný kamínek přes cestu.

Cara si odfrkla a hravě do mě strčila. „Vždycky nad vším moc přemejšlíš. Sama jsi viděla ten inzerát – je to jednoduchý. Pár týdnů tam, možná měsíců, sblížit se s nějakým chlapem, kterej pravděpodobně víc štěká než kouše, a pak jsme volný a s padesáti tacy v kapsách.“

Zamračila jsem se, ale v jedné věci měla pravdu – v tomhle městě nikdo takovou šanci nedostal. Trčely jsme na místě, které nemělo co nabídnout, protloukaly jsme se, jak se dalo, přežívaly na svačinách z benzinky a půjčené wifině.

Bylo to na hovno.

Tyhle peníze by mohly skutečně něco změnit, navzdory tomu, co pro ně budeme muset udělat...

A přesto jsem se nemohla zbavit pocitu, že jsme se právě upsaly k něčemu mnohem většímu, než jsme vůbec dokázaly pochopit.

„To vážně nejsi ani trochu nervózní, že by si nás vybrali?“ pokračovala jsem a upravila si popruh obnošené tašky na rameni. „Chci říct, že jsou to opravdoví vězni, Caro. Jakože vrahové. Členové gangů. Lidi, kteří nepatří ven z dobrého důvodu... Můžou se na nás jen jednou podívat a se vším skoncovat – žádných padesát tisíc pro nás, jenom smrt!“

Cara si odfrkla. „Nebo to možná jsou jen špatně posouzení chlapi, kteří udělali chybu. Víš, jak je ten systém spravedlnosti v prdeli. Někteří z nich jsou pravděpodobně neškodní. A kromě toho se k nim nestěhujeme napořád. Budeme tam jen od toho, abychom jim nabídly rameno, na kterém by se mohli vyplakat, a pomohly jim sžít se se životem venku, ne?“ Usmála se od ucha k uchu a znovu do mě dloubla. „Třeba si u toho najdeš nějakýho žhavýho polepšenýho zlýho kluka za milence.“

Probodla jsem ji pohledem. „To fakt není vtipný.“

Jen se zasmála a přehodila si zpocené blonďaté vlasy přes rameno.

Pravdou bylo, že jsem nevěděla, co mám čekat. Inzerát nešel příliš do podrobností, kromě peněz zmiňoval jen ‚průlomový rehabilitační program‘ a dohodu o mlčenlivosti, se kterou jsme v podstatě souhlasily naslepo.

Ale pokud to bylo legální – a pokud bychom byly vybrány – pak by se za několik týdnů mohlo všechno změnit.

Možná i k lepšímu?

Ale když jsme přešly silnici a vkročily na prašnou cestu vedoucí do kempu karavanů, nedokázala jsem ignorovat vtíravou myšlenku, která se mi uhnízdila kdesi vzadu v hlavě.

Neměly jsme ani ponětí, do čeho jsme se to právě namočily.

Ale zároveň jsem věřila, že už to nemůže být o moc horší, než kde už jsme trčely – v téhle pekelné díře...