*******Pohled Margot*******

Slunce viselo nízko na obloze a krvácelo temnými odstíny oranžové a červené po celém horizontu, když jsme se s Carou plahočily posledním úsekem prašné cesty vedoucí do kempu karavanů.

Vzduch s přicházející nocí zhoustl, ztěžklý pachem suché trávy a cigaretového kouře vanoucího od karavanů opodál.

Zastavily jsme se v místě, kde se cesta rozdvojovala – k Caře doleva, ke mně doprava.

„No,“ řekla, a když se ke mně otočila, vydechla. „Další vzrušující den zpátky tady v ráji.“

Vyloudila jsem ze sebe chabý úsměv a přešlápla z nohy na nohu. Vždycky jsme se tu zdržely déle, než bylo nutné, ani jedné z nás se nechtělo loučit. Obzvlášť mně.

Cářin rodinný život taky nebyl ideální, ale její máma se v dobré dny alespoň snažila, když si zrovna nešlehala... nebo bych snad měla říct, když si nemohla dovolit šlehat?

Cara nenáviděla, když viděla svou mámu sjetou, ale za ta léta si na ten pohled zvykla. I přesto mi však často připomínala, že není úplně špatná, protože ačkoli její máma chátrala, nikdy by ji neuhodila ani na ni nezařvala...

Občas jsem žárlila. I když jsme na tom byly bídně obě, její situace se zdála ve srovnání s tou mojí přece jen o něco snesitelnější.

Cara měla alespoň někoho, komu na ní hluboko uvnitř přes skořápku její závislosti skutečně záleželo, na rozdíl od někoho, kdo by ji většinu dní v týdnu vítal ve dveřích s dechem prosyceným whisky a se zatnutou pěstí...

„Zkus nad tím dnešním večerem nepřemejšlet,“ dloubla do mě Cara zlehka a hlas jí zjemněl, jako by přesně věděla, kam moje myšlenky směřují. „Udělaly jsme správnou věc, Margot. Nebudeme tu trčet věčně – aspoň se snažíme dostat ven, no ne?“

Přikývla jsem, ale žaludek se mi stáhl do křeče.

Teď jsem zrovna nepřemýšlela nad tím experimentem. Myslela jsem na ten zrezivělý karavan, který na mě čekal, na muže uvnitř a na to, jestli bude v limbu, nebo bude hledat něco, do čeho by si praštil.

„Jo,“ zamumlala jsem. „Uvidíme se zítra?“

Cara mi věnovala chápavý pohled. „Uvidíme, leda bych se do rána probudila bohatá a slavná a vzala dráhu už za svítání.“

Zasmála jsem se na sílu a sledovala, jak se otočila na podpatku a zamířila ke svému karavanu. Její siluetu pohltilo slábnoucí světlo. „Ale víš, že bych tě tady nikdy nenechala, že jo? Jsi moje holka!“ zavolala přes rameno, zatímco jsem sledovala, jak se mi vzdaluje víc a víc dál po cestě.

V okamžiku, kdy zmizela, dosedla mi na ramena tíha reality jako meteorit vyslaný zničit Zemi.

Zhluboka jsem se nadechla a donutila své nohy k pohybu, přestože můj mozek křičel, abych to nedělala.

Cesta křupala pod mými ošoupanými teniskami a ten zvuk se v děsivém tichu kempu zdál být až příliš hlasitý. Bála jsem se, že probudím úplně všechny v tom pochmurném prostoru.

Většina lidí se už na noc stáhla dovnitř, za tenkými závěsy u těch, kteří je měli, blikotala záře ztlumených televizí. Někde v dálce zaštěkal pes. Rozplakalo se dítě. Zařval muž.

Všechno to bylo až moc povědomé, příliš ‚normální‘, že se mi to hnusilo ještě víc...

A pak jsem ho nakonec uviděla – náš karavan.

Tyčil se proti slábnoucí obloze jako nějaká zapomenutá relikvie, s loupající se barvou a rezavějícím plechem. U schůdků se válela rozmačkaná plechovka od piva, první znamení, že můj otec už je doma.

Druhým znamením byla slabá záře televize prosvítající oknem a osvětlující obývací pokoj chorobným modrým nádechem.

Při příchodu jsem zaváhala u dveří a na okamžik se zaposlouchala.

Ticho.

To nevěstí nic dobrého.

Ticho znamenalo, že buď leží v limbu, nebo čeká...

Sebrala jsem odvahu, pomalu jsem stiskla kliku a otevřela dveře; panty na protest zaskřípaly a vyzradily moji pozici.

Jako první mě praštil do nosu puch – nakyslý alkohol, zatuchlý pot a něco spáleného.

Vešla jsem dovnitř, dávala jsem si pozor, abych našlapovala zlehka.

V obýváku byl nepořádek, ale to nebylo nic nového. Na podlaze se válely prázdné láhve, na konferenčním stolku trůnil přetékající popelník a televize zrněla na kanálu plném šumu.

Pak jsem ho uviděla.

Můj otec seděl zhroucený ve svém křesle, nátělník potřísněný od piva se mu napínal přes pupek, v jedné ruce svíral poloprázdnou láhev, druhá mu volně visela přes područku. Oči měl zavřené a ústa mírně pootevřená.

Spal.

Zaplavila mě úleva, a to tak rychle, že se mi málem podlomila kolena.

Pohybovala jsem se rychle a zamířila do svého pokoje na druhém konci karavanu. Dávejíc si přitom velký pozor, abych se cestou vyhnula vrzajícím prknům v podlaze.

Kdybych se tak mohla dostat dovnitř, zamknout dveře, možná by dnešní večer neskončil dalšími modřinami do mé rozrůstající se sbírky...

Ale když jsem sáhla po klice, prořízl vzduch jeho hlas, zastřený a huhňavý.

„Kde jsi sakra byla, holka?“

Žaludek se mi z toho tónu sevřel a zvedl.

Pomalu jsem se otočila, prsty stále obtočené kolem kliky. Teď na mě mžoural a tvář se mu křivila v opileckém oparu.

„V knihovně s Carou,“ řekla jsem opatrně.

Odfrkl si na mě, až z něj vyletěla slina, pak si sjel rukou po obličeji a znovu si lokl z lahve. „V knihovně,“ napodobil mě pisklavým hlasem a zavrtěl hlavou. „Jako by ti to v tomhle podělaným městě k něčemu bylo – číst podělaný hovadský příběhy.“

Nic jsem neřekla. To byla vždycky ta nejbezpečnější možnost.

Pohnul se v křesle a zúžil na mě své krví podlité oči. „Ty se tu teď budeš plížit, holka? Myslíš, že si nevšimnu, když přijdeš domů pozdě? Když se kolem mě proplížíš a neřekneš ani slovo?“

Puls mi bušil ve spáncích. Znala jsem tuhle hru. Hledal záminku, proč se hádat, nějakou omluvu, aby mi připomněl, kdo tu velí. I když jsem tu stála v naprostém tichu...

Přinutila jsem svůj hlas, aby zůstal klidný. „Říkala jsem ti to. Byla jsem prostě venku v knihovně.“

Zahořkle se zasmál. „Jo? A co se tam sakra učíš? Jak bejt zatraceným zklamáním?“

Zaťala jsem čelisti a prsty pevněji sevřela kliku. Kousla jsem se do jazyka a spolkla slova, která jsem mu chtěla vmést zpátky do tváře. Věděla jsem, že by to situaci jen mnohem zhoršilo.

Ještě chvíli mě sledoval, jako by mě vyzýval, abych se bránila. Pak, stejně rychle jako hněv vzplanul, taky vyprchal. Zabrblal a odmítavě mávl rukou.

„Zmiň mi z očí, dneska už nemám energii dávat ti další lekci!“ ušklíbl se, odvrátil se zpátky k televizi a mačkal ovladač, dokud se neobjevilo něco, na co se dalo koukat.

Nečekala jsem, až si to rozmyslí.

Vklouzla jsem do svého pokoje a co nejtišeji za sebou zavřela dveře, než jsem je zamkla. Ruce se mi třásly, když jsem opřela čelo o dřevo a vydechla, aniž bych si předtím vůbec uvědomila, že jsem celou tu dobu zadržovala dech.

V bezpečí.

Alespoň prozatím.

Na další noc.

Otočila jsem se a přelétla pohledem po důvěrně známém pohledu na můj maličký pokoj – holé zdi, hrudkovitá matrace na podlaze, malý stůl pokrytý starými sešity a propiskami, které sotva psaly.

Jediné místo na celém širém světě, které bylo moje.

Zhroutila jsem se na postel, zírala na popraskaný strop a hlavou se mi začaly honit myšlenky.

Tohle místo mi připomnělo, že celý ten nápad s vězením vlastně není tak špatný... byl by to obrovský krok vpřed oproti téhle tulácké noře!

Jeden týden.

To bylo vše, co jsem musela počkat, abych zjistila, jestli nás naše přihlášky někam dostaly.

Ještě jeden týden a možná – ale jen možná – bych konečně měla cestu ven z téhle pasti.

Ať to stojí, co to stojí, budiž, pokud to znamená, že od něj dokážu utéct!