*******Pohled Margot*******

Autobusový terminál byl děsivě tichý, když jsme dorazily...

Na místo, které sloužilo jako brána mezi tady a kdekoli jinde, jsem čekala víc chaosu — víc hluku, víc pohybu. Ale místo toho byla čekárna téměř prázdná, jedinými zvuky bylo občasné šoupání kroků po dlážděné podlaze a tiché mumlání praskajícího rádia hrajícího od recepce.

Velké dálkové autobusy stály seřazené u nástupišť venku, dveře měly zavřené, okna tónovaná tak tmavě, že nebylo možné rozeznat, jestli uvnitř někdo je. Každý z nich byl jízdenkou odsud, ale ani jedna nebyla naše — aspoň zatím ne...

Stáhla jsem si mikinu víc k sobě, zatímco jsem následovala Caru k recepci, kde za tlustým skleněným oknem seděl unaveně vypadající starší muž. Uniformu měl lehce zmačkanou a řídnoucí vlasy ulíznuté dozadu, což působilo dojmem, že tuhle práci dělá mnohem déle, než by si kdy přál.

Cara jako vždycky pohotově přistoupila, celé její chování se změnilo, když nasadila ten nejsladší a nejnevinnější úsměv, jaký dokázala vykouzlit.

Tenhle její pohled jsem znala až moc dobře.

Byl to ten samý, který používala, aby se vyvlékla z poškoláckých trestů, aby vykouzlila kávu zdarma z baristy u Joe's Diner, nebo aby přesvědčila prodavače v potravinách, aby nám dal slevu na sladkosti.

Opřela se o pult s očima doširoka rozevřenýma a prosebnýma.

"Dobrý den, pane," začala a z hlasu jí odkapávala přeslazená slušnost. "Moc jsme doufaly, že byste nám mohl pomoct."

Muž sotva zvedl zrak od novin. "Jízdní řád je na zdi."

Cařin úsměv nezakolísal. "Oh, my nehledáme jízdní řád. My se vlastně potřebujeme dostat do Meadowbank — a to jako fakt hodně rychle. Myslím, že další autobus jede za dvacet minut?"

Na to si muž zhluboka povzdechl a líným švihnutím zápěstí odložil noviny. Obě si nás změřil, jeho pohled o něco déle spočinul na našem obnošeném oblečení, než si odfrkl.

"Autobus 109. Odjíždí ve dvě. Třicet dolarů za lístek."

Cara vydechla a naklonila hlavu takovým způsobem, že vypadala naprosto bezmocně. "Víte, v tom je ten háček," řekla a kousla se do rtu. "My zrovna nemáme peníze na lístky, ale je vážně, vážně důležitý, abychom se do toho autobusu dostaly."

Muž zvedl pochybovačně obočí. "Jak důležitý?"

Cara zaváhala jen na zlomek vteřiny, než se pustila do životního hereckého výkonu.

"Naše babička," řekla a hlas se jí zlomil přesně tím správným způsobem, "umírá. Je v Meadowbank a my jsme to zrovna dneska ráno zjistily z telefonu. Je to s ní fakt špatný. Nevíme, kolik času jí ještě zbývá a my prostě — no, my se k ní musíme dostat, než bude pozdě."

Chlápek zamrkal. Pak se po dlouhé odmlce suše zasmál.

"Umírající babička? To je to nejlepší, co dokážete vymyslet?" Zavrtěl hlavou a znovu sáhl po novinách. "Tak běžte, děcka, aspoň se snažte bejt originální."

Caře spadl obličej a spodní ret se jí pro větší efekt zachvěl. "Ale je to pravda—"

"Není to pravda," ušklíbl se muž. "Jste už třetí dvojice dětí tenhle týden, co sem přijde s nějakou dojemnou historkou. Včera to byl 'požár domu'. Minulej týden mi zase nějakej kluk tvrdil, že jeho pes potřebuje nutnou operaci." Protočil panenky. "Podívejte, já ty pravidla nevymýšlím. Bez lístku nejedete. Je to prosté."

Cařin výraz povadl a mně v tu chvíli bylo jasné, že tohle prohrála.

Povzdechla si a odcouvala od pultu. "Fajn," zamumlala a otočila se ke mně. "Jdeme, Margot."

Beze slova jsem ji následovala, když jsme se přesouvaly do tiššího rohu terminálu. Zářivky nad námi tiše bzučely, občas problikly, jako by celá tahle budova fungovala na vypůjčený čas.

Cara se svezla zády o zeď, ruce založené. "Dobře. Tak to byla zasraná katastrofa."

Přikývla jsem a zprudka vydechla. "Nechápu, proč sis vůbec myslela, že by to mohlo fungovat."

Vrhla na mě pohled. "Fungovalo to dřív, proto."

"Jo, u koblih zadarmo. Ne u lístků na pitomej autobus za šedesát dolarů," zopakovala jsem tu absurdní cenu.

Zasténala a stáhla si ruku po obličeji. "Dobře, tak co budeme k sakru dělat teď? Musíme se zítra dostat do Meadowbank a tenhle autobus je doslova naše jediná šance, jak tam být včas."

Polkla jsem a v mysli jsem horečnatě pátrala po jakémkoliv možném řešení. Zvažovala jsem vklouznutí do kabiny řidiče, přesvědčení někoho jiného, ať nám lístky koupí, nebo snad i rychlou venkovní krádež pro trochu peněz. Ale každý nápad byl beznadějnější než ten předchozí.

Pak, když jsem zvedla zrak, jsem to uviděla.

Autobus 109 přijížděl k terminálu.

Byl obrovský, jeho dlouhá stříbrná karoserie se leskla v mdlém osvětlení, když pomalu zastavoval přes parkoviště. Dveře sasyčely, otevřely se a pár cestujících vystoupilo, protahovali si nohy a upravovali tašky.

Pak se přímo z boku pod autobusem zvedly dveře zavazadlového prostoru a odhalily temný, jeskynní prostor plný kufrů a sportovních tašek.

Srdce se mi rozbušilo rychleji, když se ve mně jako blesk z čistého nebe zrodila nová myšlenka...

Ten nápad byl tak bezohledný, tak náhlý, že mě samotnou málem šokovalo, že jsem na něco takového vůbec přišla.

Otočila jsem se k Caře a chytila ji za ruku. "My do toho autobusu nastoupíme."

Zamračila se. "Ty jsi neslyšela, co ten chlap zrovna říkal?"

"Promiň, my do něj nenastoupíme," opravila jsem se a srdce mi bušilo jako o závod. "My pojedeme pod ním."

Obočí se jí zmateně stáhlo, ale pak následovala můj pohled k otevřenému zavazadlovému prostoru. Trvalo jí přesně dvě vteřiny, než si dala dvě a dvě dohromady, a když jí to došlo, rty se jí lehce pootevřely.

"Panebože."

Přikývla jsem.

"Ne," vyhrkla okamžitě.

"Jo."

"Margot, to je šílenství."

"Je to naše jediná možnost!" bránila jsem se, zatímco si vzala vteřinu, aby si celou scénu sama prohlédla.

Prohrábla si rukou rozcuchané vlasy, podívala se ze mě na autobus, pak do zavazadlového prostoru a dech se jí zrychlil. "Je to, jakože, směšně nebezpečný. Mohli by nás chytit. Mohly bychom se udusit. Mohly bychom—"

"—se dostat včas do Meadowbank," skočila jsem jí do řeči a povytáhla obočí.

Zavřela pusu a vydala zvuk, který naznačoval, že o tom ještě přemýšlí...

Udělala jsem krok blíž a ztišila hlas. "Caro, nemáme čas na žádnej další plán. Tenhle autobus odjíždí za patnáct minut. Můžeme se tam buď schovat, nebo zůstat tady a zmeškat jedinou šanci, jak se dostat z tohohle mizernýho města."

Čelisti se jí napjaly, protože věděla, že mám pravdu.

Viděla jsem válku, která v ní zuřila — ta bezohledná, impulzivní část jejího já chtěla souhlasit, zatímco ta logická na ni křičela, ať utíká opačným směrem.

Pak nakonec vydechla.

"Tak jo, jdeme," zamumlala. "Ale jestli umřeme, tak tě pak budu strašit."

"Já budu taky mrtvá, ty blbče!" odfrkla jsem si a na rtech mi zatančil úsměv.

"No a co, stejně bych tě strašila i v posmrtným životě, ty mrcho!" trvala si na svém a já se neubránila smíchu.

"Platí." Přikývla jsem a vzala ji za ruku.

S tím jsme se daly do pohybu.

Rychle. Tiše. Nepozorovaně.

A když jsme se plížily k autobusu se srdcem bušícím v hrudi, jedna věc se stala nepopiratelně jasnou.

My to do Meadowbank včas zvládneme - ať to stojí, co to stojí!