*******Pohled Margot*******

Svět nikdy nepůsobil tak prázdně.

Ten e-mail z pekla, zamítavý dopis, který mohl představovat mou jednosměrnou jízdenku pryč, teď působil, jako by mě virtuálně roztrhal na kusy.

Hruď mě bolela, prostupoval mnou hluboký, dutý pocit, zatímco jsem se snažila zpracovat realitu toho, co to pro mě znamená.

Co to znamená pro naše přátelství.

Já nikam nejela.

Ale Cara ano.

Už každou minutu měla tohle místo opustit a já měla zůstat tady, uvězněná ve stejném městě, ze kterého jsem se roky toužila dostat pryč.

Těžce jsem polkla a nutila se zachovat klid, i když na mě dolehla celá ta tíha.

Začala jsem sama sobě vyčítat, že jsem o celém tom nápadu pochybovala, a teď jsem věřila, že jsem k jeho selhání sama přispěla...

Chladný vítr mi řezal do kůže, zatímco jsme seděly na oprýskaných lavičkách prázdného parku, na stejném místě, kde jsme strávily nespočet odpolední sněním o dni, kdy odtud společně odejdeme.

Ale teď to mělo být jen o ní.

Podívala jsem se na Caru, která zírala na papíry ve svých rukou, s obočím staženým ve výrazu zmatení. Zvedla listy, překlápěla je a její oči zběsile přejížděly po textech.

"Tohle nedává žádnej smysl," zamumlala.

"Co nedává?" Můj hlas zněl ochraptěle, bez života, ale bylo mi to vlastně jedno.

Jaký to mělo smysl?

Cařiny rty se stiskly do úzké linky. "Proč je tvůj e-mail tak dlouhej, proč se vytiskl na dvě stránky místo jedný?" Znovu obrátila stránky. "Můj byl jen na jednu, ale tvůj — tvůj se vytiskl na dvě?"

Sotva jsem její slova vzala na vědomí, mysl se mi zasekla v nekonečné smyčce toho všeho, co jsem právě ztratila.

Zítra se budu muset probudit a předstírat, že na ničem z toho nezáleží. Budu muset chodit kolem těch samých starých budov, snášet ty samé staré pohledy, žít ten samý starý život.

Sama.

Teď to budu muset dělat všechno bez ní.

Jak jsem to měla sakra přežít?

Cara se zprudka nadechla a vytrhla mě z mých myšlenek. "To je tak divný," zamumlala. "Pro zamítnutí většinou nepíšou tolik textu, ne?"

Pohodila jsem rameny, můj pohyb byl malátný, vyčerpaný. "Záleží na tom vůbec?"

Ignorovala mě, prsty jí pevněji sevřely papíry, když prolétávala očima druhou stránku. Její oči kmitaly rychleji, rty se jí při čtení lehce pootevřely.

Pak ztuhla.

Tělo se jí napjalo, prsty svíraly papír tak silně, až se jí mezi rukama zmačkal.

"Margot—" začala, hlas sotva hlasitější než šepot. Pak se jí zadrhl dech.

Z hrdla se jí vydralo zalapání po dechu, tak hlasité a ostré, až mi srdce poskočilo.

Prudce se narovnala a otočila se ke mně s vykulenýma, ohromenýma očima.

"MARGOT — BYLA TO CHYBA!"

Zamrkala jsem na ni, můj vyčerpaný mozek sotva zaregistroval, co právě řekla. "Cože?"

Neodpověděla hned. Místo toho mi druhou stránku strčila takřka přímo před obličej.

"Podívej! Koukni na ten spodek! Je tam toho víc — vždycky toho tam bylo víc!"

Zmateně jsem od ní převzala papír a mžourala na něj. Na vteřinu se mi rozmazalo vidění, hlava byla stále těžká pod tíhou mého odmítnutí. Ale pak, když si oči zvykly, jsem to uviděla.

Druhý e-mail.

Byl připojený na konci, formátovaný jako navazující odpověď.

Sotva jsem mohla dýchat, když jsem ta slova četla.

"Další kontrola našich záznamů ukázala, že vaše přihláška byla nedopatřením sloučena s přihláškou jiného uchazeče se stejným příjmením. S politováním vám oznamujeme, že jste z důvodu tohoto omylu obdržela oznámení o zamítnutí..."

Žaludek se mi prudce sevřel.

"S potěšením vám oznamujeme, že vaše přihláška byla úspěšně zpracována. Byla jste přijata jako jedna z kandidátek pro Vězeňský projekt. Gratulujeme! Váš odjezd je naplánován na 20. z přístavu Meadowbank, další instrukce vám dorazí e-mailem - nezapomeňte si zkontrolovat složku se spamem. Těšíme se na vaši účast v programu."

Prudce jsem se nadechla a ruce, ve kterých jsem svírala papír, se mi roztřásly.

Přečetla jsem si to znovu. A znovu.

Tohle nemůže být skutečné.

Takže to všechno byl jen omyl?

Já jsem vlastně nebyla odmítnutá?

Byla jsem přijatá?

Podívala jsem se na Caru, otevírala a zavírala pusu, jak jsem bojovala se slovy. Myšlenky se mi honily hlavou příliš rychle na to, abych je stíhala, příliš zdrcující na to, aby mi dávaly smysl.

"Já—" Hlas se mi zlomil, v krku jsem měla knedlík. "Já se dostala?"

Cara už přikyvovala, bezdechu se smála a popadla mě za paži. "JO! Dostala ses tam, Margot! Byl to jen podělanej omyl! Ty odtud odjíždíš taky!"

Převalila se přes mě vlna emocí, příliš intenzivní, příliš nečekaná. Srdce mi bušilo do žeber, hruď se mi sevřela, když mě realita zasáhla plnou silou a z očí se mi začaly hrnout slzy.

Jedu s ní...

Ta úleva byla až závratná, bylo to skoro moc na to, abych to zvládla.

Vydala jsem ze sebe přiškrcený smích, napůl nevěřícný, napůl pohlcující. Tělo se mi stále třáslo, adrenalin pulzující v mých žilách způsobil, že mi zeslábly končetiny.

Cara se pořád křenila a třásla mými rameny, jako by tomu taky nemohla uvěřit. "Uděláme to spolu, Margot. Obě dvě odsud vypadneme - i kdyby to mělo bejt do pitomýho vězení - my jsme to dokázaly!"

Žaludek mi udělal kotrmelec, když mi plně došlo, co to všechno znamená. Já odjíždím.

Ale nejdřív se odsud musíme dostat...

Cařin úsměv lehce pohasl, když se znovu podívala na ty informace. "Do prdele."

Ztuhla jsem. "Co zas? Neříkej mi, že tam je další chyba!"

Vzhlédla s vykulenýma očima. "Ten trajekt odjíždí zítra ve dvě, Margot."

Cítila jsem, jak mi ztuhla krev v žilách, když jsem si uvědomila, že možná slavíme příliš brzy...

"Jak se sakra dostaneme do Meadowbank do zítřejšího odpoledne?!" sdílela jsem s ní paniku a sjela si rukama po obličeji, abych zdůraznila, jak moc vystresovaně se najednou cítím.

Cara začala zběsile přecházet sem a tam. "Dobrý, dobrý, to je fajn, my prostě — my to prostě musíme nějak vymyslet."

"Jak?" vyhrkla jsem a už jsem cítila, jak na mě padá panika. "Nemáme nic, Caro. Žádný lístky, žádný peníze, žádnej odvoz—"

"—ale máme zoufalství. Nějakej zasranej odvoz si najdeme!" ohradila se, odhodlaná nenechat tuhle příležitost utéct.

"Autobusy do Meadowbank jezdí pořád, měly bychom jít na terminál a zjistit, co odtamtud brzo pojede..." navrhla, zatímco jsem pomalu přikývla.

"Dobře, ale vždyť my nemáme prachy?!" poznamenala jsem suše, načež ona protočila panenky.

"To už nějak vymyslím!" prohlásila Cara, zatímco já jsem si povzdechla s vědomím, že nemám jinou možnost než se v téhle věci modlit za zázrak.

"Tak fajn, tak pojďme!" Postavila jsem se nakonec po jejím boku a naznačila směr, ale Cařiny nohy se odmítaly pohnout.

"Počkej... máme se — máme se rozloučit s rodičema?" zkusila to a bylo evidentní, že s touhle myšlenkou svádí vnitřní boj.

Vydala jsem ze sebe dutý smích. "Ty můžeš. Ale já to dělat nebudu. Po tomhle si ode mě nezaslouží vůbec nic!" řekla jsem a ukázala na tu parádní modřinu, kterou mě jeho otcovská 'láska' obdařila tentokrát...

Cara se mi podívala do očí a okamžitě pochopila, proč jsem její návrh odmítla.

Můj otec si ode mě nezasloužil nic. Žádné sbohem. Žádné vysvětlení. Ani kapku nějakého uzavření.

Odjížděla jsem a bylo mi jedno, jestli si toho vůbec všimne, natož abych se cítila provinile, že ho tu nechávám.

Cara pomalu přikývla. "Jo. Moje máma by stejně asi ani neregistrovala, že odjíždím, byl to pro ni teď špatnej tejden..." Vynutila ze sebe smích, ale vyzněl naprázdno, protože jsme obě věděly naprosto přesně, co to znamená.

Zase v tom lítala, zpátky u tvrdejch drog...

Pak už jsme k tomu nic neřekly.

Nebyl k tomu dál co dodat.

Místo toho jsme se prostě pohnuly vpřed.

Neměly jsme nic, co by stálo za to vzít s sebou. Žádná zavazadla, žádné sentimentální cetky, nic, co bychom tu nemohly nechat bez druhého pomyšlení...

Jediné, na čem záleželo, bylo stihnout ten zatracený trajekt včas... bez ohledu na to, co to bude stát!