**Pohled Margot**

Čas se vlekl.

Musely to být hodiny od chvíle, co jsme za sebou zabouchly dveře, zamkly mě a Caru uvnitř a čekaly, až ty sirény a řev ustanou.

Ani jsme spolu moc nemluvily od chvíle, co se chaos venku usadil do tlumené, vzdálené ozvěny – prostě jsme tu ležely, roztažené na posteli jako pár zapomenutých panenek, a ani jedné z nás se nechtělo pohnout.

Deka pod mými pažemi škrábala,