**Pohled Margot**

Jídelna hučela tak jako vždycky v době večeře – tlumené hlasy, řinčení kovových táců, občasné štěknutí dozorce někde v pozadí.

Ale mně se to všechno s ohledem na skryté napětí, které mezi mnou a Cobanem stále přetrvávalo, zdálo teď desetkrát hlasitější. Příliš hlasité. Příliš přelidněné. Příliš dusivé.

Ale musela jsem jíst. Můj kručící žaludek mi to nedal zapomenout.

Coban šel př