Pohled Talie

Měla jsem pocit, jako by mi plíce měly shořet zevnitř, ale nemohla jsem zastavit, nemůžu je nechat, aby mě dostali! Jsem si jistá, že by to byl můj konec, kdyby se jim to povedlo! Musím pokračovat, tohle je moje poslední šance dostat se z toho pekla.

Celé tělo mě neskutečně bolí a pálí ze všech těch zranění, ale prostě nemůžu zastavit, musím jít dál. Nesnesu od nich další bití! Nechápu, proč mi to vždycky dělají.

Co jsem kdy udělala, že si zasloužím takhle žít? Vždycky jsem dělala, co bylo v mých silách, abych jim vyhověla! Ale ať udělám cokoliv, nikdy to není dost dobré! Tenhle útěk plánuji už několik týdnů, takže se teď nemůžu vzdát.

Pevně jsem stiskla popruh přes rameno a přitáhla si batoh blíž k tělu. Rozhlédnu se kolem a vidím, že jsem se dostala blíž k městu. Stačí mi jen nastoupit do autobusu a odjet odsud, doufejme, že mě už nikdy nenajdou.

Ale potřebuju si odpočinout, nohy mě už dál neunesou bez malé přestávky. Cítím, že každou chvíli omdlím vyčerpáním, začínám zakopávat o vlastní nohy a najednou vidím, jak se přímo na mě řítí auto a na silnici kvílejí pneumatiky.

Vidím, jak z auta ke mně vybíhají nějací lidé, a pak všechno zčerná a já už nedokážu udržet oči otevřené.

(O několik hodin dříve)

Právě připravuji večeři pro svou matku, nevlastní sestru a nevlastního otce. Vím, že se brzy vrátí domů, takže si musím pospíšit, abych to všechno stihla. Batoh se všemi svými cennostmi už mám sbalený.

Není toho moc, ale těch pár věcí, co mám, jsem dostala od jediného člověka, kterému na mně opravdu záleželo! Chybí mi! Před čtyřmi lety se musel odstěhovat a od té doby jsem tu víceméně uvízla bez kohokoli dalšího.

Batoh jsem ukryla v křoví kousek dál po silnici, takže až se dnes večer dám na útěk, musím si ho rychle vyzvednout a pak odsud zmizet. Slyším, jak venku zastavilo auto. Rychle nandám jejich večeři na talíře, položím je na jídelní stůl a stojím připravená je přivítat, až otevřou dveře.

"Pro tvoje vlastní dobro doufám, že už je jídlo hotové!" Gregor vešel dovnitř a ušklíbl se na mě. Sklopila jsem oči k zemi a jen mírně přikývla. Gregor, moje matka Bianca a nevlastní sestra Scarlette prošli kolem mě, přičemž do mě Scarlette při průchodu tvrdě strčila.

Posadili se ke stolu a pustili se do jídla, zatímco se mezi sebou bavili. Usmívali se, mluvili o tom, jaký měli den, a chovali se, jako bych tu vůbec nebyla.

"Přines mi pivo, děvko!" poručil Gregor. Rychle a tiše jsem došla do kuchyně, vzala mu pivo a vrátila se k nim. Pak jsem pivo položila na stůl vedle něj.

Podíval se na pivo, pak na mě a pak zase na pivo. Najednou mi uštědřil tvrdou facku. "Myslíš si, že se z toho můžu napít, když ses ani neobtěžovala to otevřít?" zasyčel.

Rychle jsem pivo vzala a otevřela, než jsem ho položila zpět na stůl. Víte, ať udělám cokoliv, nikdy to není dobře. Kdybych ho otevřela předtím, vrazil by mi facku za to, že jsem mu otevřela pití bez dovolení. Když ho neotevřu, dostanu facku za to, že jsem to neudělala.

Tiše jsem o krok ucouvla a dál zírala do země. O něco později se ozvala moje drahá matka: "Dej mi sklenku červeného vína!" zaječela. Tiše jsem došla do kuchyně, našla sklenici na víno a láhev jejího oblíbeného červeného.

Vešla jsem do jídelny, položila sklenici na stůl, otevřela víno a nalila jí. Láhev jsem pak nechala na stole, než jsem ustoupila. Dojedli a postavili se.

"Ukliď ten nepořádek, mrcho!" odsekla Scarlette, než odešla z místnosti a zamířila nahoru. Začala jsem sklízet věci ze stolu tak tiše, jak to jen šlo, ale nešťastnou náhodou jsem udělala malý hluk a najednou jsem dostala ránu pěstí do žaludku.

"ŘEKLI JSME TI, ŽE NESMÍŠ VYDAT ANI HLÁSKU!" zařval Gregor. Pak mě chytil za vlasy a odtáhl mě na trochu volnější místo, kde do mě začal mlátit a kopat. Pak mě zvedl a mrštil se mnou proti zdi.

"Až zítra sejdeme dolů, radši ať je to tu všechno uklizené! Jestli uslyšíme jedinej zvuk, dostaneš novou lekci!" řekl Gregor rozzlobeně, než on a moje drahá matka vystoupali do patra.

Nechala jsem po tváři skanout jedinou slzu a pak jsem se opatrně postavila. Čekala jsem několik hodin, než jsem se vůbec odvážila pohnout, takže jsem tam jen stála rovně jako svíce.

Když jsem si byla jistá, že už šli do svých pokojů a zalehli do postele, velmi opatrně jsem došla ke dveřím a tiše je za sebou zavřela. Bezhlučně jsem přešla k místu, kde jsem měla schovaný batoh, a pak jsem se rozběhla jako šílená směrem k městu.

Tohle je moje jediná šance, jak odsud utéct! Stačí se dostat do města, nasednout na autobus někam naslepo a pak si budu moct ošetřit rány z dnešního bití. Moje tělo je kvůli všem těm modřinám jako vzorník barev – černá, modrá, fialová, červená, žlutá a zelená.

Některé jsou čerstvé, některé se začínají hojit a další se teprve vybarvují. Takhle to je už tak dlouho, kam až mi paměť sahá. Nesmím vydat ani hlásku, jinak dostanu výprask.

Musím jim vařit, jinak dostanu výprask. Pokud mě přistihnou, že něco jím, dostanu výprask. Už tolikrát jsem se modlila, abych se další den vůbec neprobudila.

Ale z nějakého důvodu se vždycky probudím a musím v těchhle sračkách pokračovat dál. Ale dnešek je ten poslední den, konečně jsem udělala ten krok k útěku. Musela jsem našetřit dost peněz, abych se odtud mohla dostat.