Pohled Kaydena Millera.

Všechno se to seběhlo tak rychle. V jedné vteřině jsme byli já a moji rodiče na cestě do hotelu z pracovní večeře, které se můj otec musel zúčastnit. Ve vteřině další jsme viděli na chodníku klopýtat dívku, která se chystala zhroutit.

Náš řidič zastavil a já, máma a táta jsme z auta vyběhli směrem k ní. Zachytím ji těsně předtím, než dopadne na zem, a ona zavře oči. "Panebože, co se jí stalo?" zeptala se v šoku moje máma, téměř na pokraji pláče si dlaněmi zakryla ústa.

Opatrně si tu drobnou dívku v náručí natočím a vidím, že ji někdo docela surově zbil. Táta jí zkontroluje tep. "Musíme ji okamžitě vzít do nemocnice," řekl rázně.

Táta z ní jemně sundal batoh a já jsem dívku opatrně zvedl a nesl ji v náručí jako nevěstu. Pak jsem s ní rychle došel k autu, nastoupil a nechal si ji opřenou na klíně. Tahle ubohá dívka vypadá snad jen jako kost a kůže.

Máma jí prohledala kapsy, aby zjistila, jestli u ní nenajdeme nějaký průkaz totožnosti, zatímco táta zkontroloval batoh. Táta našel její peněženku a vytáhl z ní doklady. "Dobře, našel jsem to, uvidíme, jestli se mi podaří spojit s jejími rodiči," řekl a začal ťukat do telefonu.

"Počkej, nedělej to," řekl jsem až téměř zoufale. Máma s tátou se na mě oba tázavě podívali. "Proč ne, Kaydene?" zeptal se přísně táta s jedním zvednutým obočím. "Co když to byli právě oni, kdo jí tohle udělal?" zeptal jsem se a sklopil zrak na ubohou dívku, která mi na klíně opírala hlavu o rameno.

Nechci ji posílat zpátky k někomu, kdo se ke svým dětem chová takhle. Zvednu zrak a vidím, že se na mě oba moji rodiče dívají s lítostivým výrazem ve tváři. "Co je?" zeptal jsem se zmateně.

"Není ti vůbec podobné zajímat se o to, co se stane ostatním!" řekl táta s lehkým úsměvem na rtech. Jen jsem na vteřinu zavřel oči a v duchu nad nimi protočil panenky.

Nedlouho poté jsme dorazili do nemocnice. Táta si promluvil s lékařem a vysvětlil mu, jak jsme na tu dívku narazili a jak omdlela. Přišli další doktoři a chtěli mi dívku vzít z náručí, ale já ji nechtěl pustit!

"Pane, musíme ji vyšetřit, prosím, předejte mi ji!" řekl doktor a ustaraně se na dívku podíval. Taky jsem se na ni zadíval a z nějakého důvodu jsem se od ní prostě nechtěl odloučit!

"Synu, nech je, ať ji prohlédnou, počkáme tady, dokud nebudeme vědět víc!" řekl táta, položil mi ruku na rameno a lehce ji stiskl. Přikývl jsem a předal dívku doktorovi.

Viděl jsem, jak ji doktor položil na lůžko, a pak s ní začali uhánět chodbou na vyšetření, až zmizeli za nějakými dveřmi. Já jsem tam jen stál a zíral na dveře, kterými ta dívka právě proletěla.

"Pojď, zlato, posadíme se a počkáme. Policie už je také na cestě a chce si s námi promluvit," řekla máma, objala mě kolem ramen a vedla mě k nějakým židlím.

"Dozvěděl ses její jméno?" zašeptal jsem, přičemž jsem zíral jen na podlahu před sebou. "Ano, synu, jmenuje se Talia Collins," řekl tiše táta, když se posadil po mém boku, zatímco máma seděla z druhé strany.

Jen jsem tam seděl a střídavě koukal na podlahu před sebou a na dveře, kterými odvezli Taliu. Talia... Jak sladké jméno pro tak sladkou dívku. "Je jí 17 let," řekl táta. "Cože? 17? Vypadá na svůj věk tak maličká!" vyhrkla máma a zakryla si ústa.

Za chvíli vešli do nemocnice dva policisté. Zdravotní sestra u recepce ukázala naším směrem a policisté pak přešli k nám. "Vy jste ti, co přivezli tu dívku?" zeptal se přísně jeden z policistů.

Já, máma i táta jsme se postavili. Táta mu oplatil přísný pohled a policisté začali vypadat trochu vyděšeně. "Ano, to jsme my. A tohle jsou její doklady, které jsme našli v jejím batohu," řekl táta rázně a podal občanku jednomu z policistů.

Policista si vzal průkaz, poodešel o kus dál a někam zavolal. "Můžete nám prosím říct, co se stalo?" zeptal se ten policista, který s námi zůstal. Táta s mámou vysvětlili, jak jsme na Taliu narazili.

Já jsem tam jen stál, zíral na ty dveře a čekal na jakoukoliv zprávu od doktora. Ale poslouchal jsem ten rozhovor, který moji rodiče vedli s policistou. Druhý policista se k nám vrátil a odkašlal si.

"Je dobře, že jste nezavolali rodičům. Ze strany okolních sousedů byla podána spousta stížností, že se v tom domě pořád strašně křičí a rozbíjejí se tam věci."

"Panebože," řekla máma a znovu si zakryla ústa. "My tu zůstaneme, dokud si s Talií nebudeme moci promluvit, ale můžeme být tak troufalí a požádat vás, abyste tu zůstali také? Možná jí to trochu pomůže!" zeptal se jeden z policistů.

"Samozřejmě, že můžeme," odpověděl jsem, aniž bych to probral s rodiči. Policisté se pak podívali na moje rodiče a čekali na jejich odpověď. "Samozřejmě, že můžeme, není jiné místo, kde bychom teď raději byli!" řekla máma a položila mi ruku na rameno.

Znovu jsme se posadili, stejně jako policisté. Teď už musíme jen počkat, až doktoři skončí. Jsem prostě ztracený v myšlenkách. Jak mohl někdo něco takového udělat tak sladké a krásné dívce?

Neříkám, že jsem světec, už jsem předtím lidi zbil i zabil, tak nějak to patří k rodinnému podniku, ale nedokážu uvěřit, že by tahle dívka někdy udělala něco, čím by si tohle zasloužila!

O něco později doktor vyšel ven a zamířil k nám. "Tak dobře, dokončili jsme Taliinu prohlídku. Naštěstí nepotřebuje operaci, ale má tři zlomené žebra, vlasové zlomeniny levé paže a pravé stehenní kosti, je celá pohmožděná a má otřes mozku. A k tomu dlouhé roky hladověla," vysvětlil doktor.

"Och, ubohá dívka!" řekla máma tak smutným hlasem. Já jsem tam jen šokovaně stál. "Má také spoustu jizev na horní části těla, byla dlouhé roky zneužívána," pokračoval doktor.

"Zůstane tu na pozorování, dokud nebudeme vědět, že se aspoň trochu zotavila," řekl doktor. "Můžete jí odebrat krev? Musíme udělat testy DNA, abychom zjistili, jestli nemá nějaké další příbuzné, u kterých by mohla žít, pokud to způsobil její současný domov!" požádal doktora jeden z policistů.