Z reproduktorů rozmístěných po území smečky se linula andělská hudba. Podél ulic plály pochodně a uprostřed oblohy jasně zářil měsíc.

Když se začal formovat krvavý měsíc, na okraj srázu padl stín; jakmile se zcela spojí, nastane ten čas, a později, až se krvavý měsíc začne ze svého tvaru vymaňovat, zazní roh – znamení, že Hon začal.

„Jsi nervózní?“ zeptala se mě má malá sestra Mathilda.

„Hazel není nervózní, zlatíčko, tohle je čest. Taková, kterou možná za pár let zažiješ i ty, budeš-li mít štěstí.“

Pohnula jsem se na posteli a potlačila narůstající vztek vůči matce.

Zahleděla jsem se do Mathildiných nadějeplných očí a dlaní jí objala drobnou bradu.

„Doufám, že ty nikdy nebudeš,“ řekla jsem a když jsem otočila hlavu, vrhla jsem na matku zuřivý pohled.

Pokud žena nenašla svého druha do svých osmnáctých narozenin, stala se dobrovolnicí pro Hon. Nebyla to její volba, ale nějakým způsobem, během staletí, co tato tradice žila, byly mladé dívky zmanipulovány tak, aby to vnímaly jako čest.

Pokud jsme byly bez druha, naše jména byla automaticky vhozena do Poháru volby, z něhož měl později ceremoniář losovat. Ten název mě vždycky mátl, Pohár volby, bylo to ironické, protože my jsme žádnou volbu neměly.

Nikdy byste neviděli rodiče pyšnější, než když byla čtena jména jejich dcer.

Ta oslepující radost v jejich očích, když viděli, jak jejich dívky odvádějí, házejí do náklaďáku a odvážejí ze smečky. Bylo vzácné, že by je ještě někdy někdo spatřil, ale jejich nepřítomnost byla brána jako dobré znamení.

„Jsi hotová, drahoušku,“ pohladila mě matka jemně po ramenou.

Přešla k bílé spodničce a popadla ji. Sotva to byly šaty, vypadalo to jako noční košile, ale tenčí a odhalující mnohem víc.

Tenká ramínka se mi zařezávala do ramen, kůže mi zrudla, protože můj hrudník byl na velikost, kterou matka pořídila, příliš velký. Také jsme nesměly nosit podprsenky, naše nohy musely být vidět a žádné boty ani ponožky nebyly povoleny.

Musely jsme být co nejvíce obnažené, zahanbené a ponížené až do morku kostí, než jsme dorazily do domu.

Byla jsem svědkem rituálu s Pohárem více než jednou v životě a pokaždé tu byly faktory, které se neměnily; dívky byly seřazeny vedle sebe, ruce sepjaté za zády, aby byl dobrý přehled o jejich tělech, vlasy spletené do copů – jednoho nebo dvou – padajících na záda, ale nikdy nesměly zakrývat hrudník nebo tvář. Když bylo vyvoláno jméno dívky, měla vystoupit vpřed bez řečí – ani jediné slovo nebo zvuk, kromě jemného výdechu mezi jejími vydrhnutými rty. Byly hodnoceny Lady Haleovou, která pak dívky seřadila od 1 do 10.

Bylo vzácné, aby dívka dostala méně než 3.

Totiž, abyste dostaly méně než 3, musely byste být pekelně slabá omega bez jakýchkoli vykupujících vlastností, považovaná za nic víc než plýtvání místem. Nebo jste musely být bez vlka; žaludek se mi obrátil, protože jedna z dívek dnes večer svého vlka ještě neměla, a to se nestalo už více než sto let. Těm, které dostaly trojku a méně, bylo zakázáno účastnit se Honu, byly odvrženy a často v důsledku hanby vyloučeny svými smečkami a rodinami.

Když vám říkám, že to jsou ty šťastné...

Ty ostatní, ty, které dostanou hodnocení 4 a výš, jsou zavázány, ruce jim jsou spoutány a jsou vedeny k náklaďáku, který je později odveze pryč.

To děsivé pro mě nebyl obřad, věděla jsem, co se děje při obřadu. Co mě děsilo, bylo to, co se dělo poté, co náklaďák odjel a dívky byly vyloženy v domě. Jaké to bylo setkat se s Alfami, kteří je měli lovit, když poprvé nasáli jejich pach a všechno ostatní, co celý život znaly, se stalo zastaralým. Vše pro potěšení Alfů. Nikdo nevěděl, co se tam děje, protože o tom nikdy nesmíte slyšet; dívky, které odejdou, se nevracejí.

„Jdeme,“ natáhla ke mně matka ruku. Naposledy jsem se podívala do zrcadla, ruce se mi po stranách mírně třásly a prsty na nohou se tiskly do studené podlahy.

„Jasně,“ ignorovala jsem její ruku a vyšla z domu.

Zastavila jsem se na schodech vedoucích ze zahrady a sledovala řady dívek pochodujících k útesu. Množství bílých šatů a obnažených těl bylo téměř děsivé... vypadaly jako duchové strašící v ulicích, ale byly šťastné. Já byla vyděšená. Věděla jsem, že nás nečeká slunce a růže. Nebyl to pohádkový konec s všemocným alfou; bylo to peklo, kde muži vládli a my poslouchaly. Pokud jste jako vyvolená družka neuposlechla... pro alfy a jejich kořist po skončení honu neexistovala žádná pravidla.

Udělala jsem krok, chystajíc se sestoupit po třech schodech a připojit se k dívkám, když mě zastavila malá ruka, která mě chytila za paži. Otočila jsem se a pohlédla do srnčích očí své sestry. Dřepla jsem si před ní a upravila jí květovaný svetr, než jsem si ji přitáhla k sobě.

„Nechci, abys odešla,“ zašeptala tak, abych to slyšela jen já. Bylo by to považováno za neúctu, kdyby ji někdo slyšel, měla by za mě být šťastná, ale naštěstí mě má sestra za ta léta poslouchala víc než rodiče.

„Já vím, zlato, ale musím. Slibuji, že budu v pořádku.“

Z oka jí ukápla první slza.

„Vrátíš se ke mně?“

Stiskla jsem jí ramena a polkla pálivý knedlík v krku. Jak jí mám říct, že už to nezáleží na mně?

„Pamatuješ si, jak jsem slíbila, že ti nikdy nebudu lhát?“ Kývla svou malou hlavičkou a otřela si červený nos, tak jsem pokračovala: „Nevím, jestli se k tobě budu moci vrátit, ale slibuji, že na tebe budu vždycky myslet a udělám všechno, co budu moci, abych tě přijela navštívit. Stačí to?“

Viděla jsem, jak se snaží usmát skrz slzy, a lámalo mi srdce, že ji nemůžu vzít dovnitř, zavřít dveře a slíbit jí, že nikdy neodejdu.

Nikdy v životě jsem si nepřála druha ani muže, ale právě teď jsem si tak trochu přála, abych svého druha potkala tady, protože pak bych nemusela odejít.

„Ano,“ zakňučela.

„Jdeme,“ řekla Trixy, když se postavila do popředí mé mysli.

***

Místo, kde se rituál odehrává, bylo vždy stejné. Je to okraj hory obklopený lesem, který shlíží na smečku. O ostrých kamenech pod našima nohama se říkalo, že vytahují veškeré nečistoty, než dosáhneme vrcholu hory.

Vždycky jsem protáčela oči, když dívky krvácely na kameny, zatímco kráčely touto stezkou – usmívaly se a vypadaly okouzleně tou krvavou stopou za sebou. Nicméně, když jsem tu zkoušku podstupovala sama, cítila jsem každý ostrý řez kamene pod nohama a tiskla nehty do dlaní, abych nezačala vrčet.

Šly jsme po kruhové stezce; nohy jsme měly pokryté krví a čím víc jste krvácely, tím víc hříchů jste spáchaly, které bylo třeba smýt. Zřejmě jsem v tomto životě stihla mnoho hříchů. Zavrčela jsem a snažila se nemyslet na bolest.

Mechem porostlé skály kolem nás byly vlhké od včerejšího deště a chladný vánek, který se sem hnal, mi bodal do kůže jako žiletky. Jsem vlkodlak a jen tak snadno neprochladneme, ale dva dny jsem nejedla, takže já i má vlčice jsme byly slabé a rozhodně ne v nejlepší kondici. Říká se, že dvoudenní půst je proto, abychom vypadaly co nejštíhleji a nejsvěžeji, ale já říkám, že je to proto, abychom byly pro Alfy slabé, unavené a pokorné.

„Věříš tomu, že jsme na řadě?“ zazpívala Iliana a protáhla si cop mezi prsty.

„Ne, to opravdu nemůžu,“ odpověděla jsem.

Zaryla jsem nehty do dlaní, abych přesměrovala bolest, která projížděla mým tělem. Nikdo tady mě nesměl vidět se třást nebo cítit chlad, i to by bylo považováno za slabost a cokoli, co uděláte, abyste na sebe uvrhly hanbu, se odrazí i na vaší rodině. Nemohla jsem jim to udělat – zvláště své sestře, která by trpěla nejvíc tím, že by se k ní všichni otočili zády. Všem jejím přátelům by bylo zakázáno s ní kdykoli znovu promluvit nebo si s ní hrát. Žádný chlapec by se na ni nepodíval, až by dospěla, a naše rodina by byla navždy poskvrněna.