Kdyby roztříštěná duše měla tvář s očima a ústy a vypadala jako my, bylo by to to, na co jsem se dívala. Iliana vyšla ven jinak, než vešla dovnitř.

Ramínko šatů jí viselo na rameni, popotahovala a otírala si červený nos, zatímco šla zpátky do řady. Polkla jsem a snažila se nezírat, ale bylo to těžké; její tvář byla jasně rudá a oči po těch dvaceti minutách, co uběhly, zalité slzami. Chtěla jsem říct ‚promiň‘, ale pochybovala jsem, že by to něco změnilo nebo se to alespoň blížilo tomu, co by stačilo za to, co vytrpěla.

Žaludek se mi obrátil a byla jsem na pokraji zvracení od chvíle, co se dveře zavřely za Ilianou a králem samotným v té místnosti. Ostatní dívky zíraly dolů na své nohy, nikdo už na tváři neměl ani záblesk radosti.

„Hazel, že ano?“ zeptal se Darian, když vyšel z místnosti. Zatímco kráčel ke mně, oči mi okamžitě sjely k černému koženému opasku pevně omotanému kolem jeho velké ruky, zakrývajícímu klouby a překládajícímu se, jak zavřel prsty. Shrnul si rukávy černé košile a kožený opasek, omotaný kolem jeho ruky, pod světlem něco odrážel. Podívala jsem se blíž a všimla si něčeho na zlaté sponě, něčeho rozmazaného na kovu, a viděla jsem stejný stříkanec na jeho hrudi. To málo, co jsem mohla vidět skrz dva knoflíčky, které nechal rozepnuté.

Do prdele.

Podívala jsem se dolů, když jsem identifikovala tu karmínovou tekutinu, spolkla žluč, která se mi drala nahoru, a vynutila ze sebe: „Ano, můj králi.“

Postavil se přede mě a zapnul si košili. Pomalu si odmotal opasek z ruky a jak to dělal, všimla jsem si krve zasychající v záhybech jeho dlaně. Byla jsem opatrná, tak opatrná, jak jsem jen mohla být, aby mě nepřistihl zírat, ale Darian si všiml, že mé oči na méně než vteřinu zachytily ten stříkanec, a myslela jsem, že se mi zastaví srdce. Neviděla jsem mu do tváře, ale viděla jsem, jak Darian přejel prstem přes zaschlý stříkanec a přiložil prst k ústům, kde se jeho rty zavřely nad prstenem a sál krev dočista ze své kůže.

Nebyl to hněv, co jsem viděla na jeho tváři, ani tam nebyl chtíč nebo opovržení. Byla to jen... prázdnota. Dutá černá díra s nicotou jako jádrem.

„Hazel,“ neřekl to jako otázku nebo zahájení. Po mém jméně nic nenásledovalo, ale to, jak to řekl – slyšet své jméno vyslovené s tak hlubokou temnotou – zmrazilo mou krev a poslalo mi ledové šoky do žil.

Přesunul se k dívce, která stála stále s odhalenou hrudí, a pozoroval ji.

Udělala, co jí bylo řečeno, a pak ustoupila dozadu.

Nedávalo mi smysl, proč některé klečely a jiné ne. Byl to nějaký druh výběru, kde král vybíral, kdo bude pokračovat v Honu?

Moje nervy potřebovaly odpovědi, ale nezdálo se, že bych nějaké dostala od něj. Král Darian přešel ke dveřím umístěným za námi. Zdálo se, že výběr je u konce, a já stála spolu se třemi dalšími dívkami: Ilianou, Liv a Caitlyn.

Král Darian odešel a Liv rychle vytáhla lesk, který měla schovaný mezi prsy; vydechla a děkovala bohům, že to nebyly její šaty, které roztrhl.

Přirozená třešňově růžová se jí zatřpytila na rtech, jak přes ně ve spěchu přejela štětečkem. Pospíchala, aby ho uklidila, ale věděla jsem, že kdyby si toho někdo všiml – ať už Alfa nebo Lady Haleová – Liv by měla průšvih.

Všechno bylo naplánované do puntíku, pokud šlo o kontrolu, kterou drželi nad lidmi.

Věřilo se, že lidé a vlkodlaci jsou diametrálně odlišní, přičemž lidé jsou nám podřízeni. Ale na jedné věci jsme se všichni shodli: s Radou si není radno zahrávat. Byli to oni a Král lykanů, jediné dvě entity, které dokázaly vyvolat strach i v tom nejstatečnějším vojákovi.

Existovala pověst, kterou nám vyprávěli, když jsme byly malé, o hradu, ve kterém sídlil Král lykanů a jeho předkové před ním – pověst vyprávěla o hradu rostoucím na kostech a popelu spálených vesničanů, kteří kdysi obývali tu zemi. Vesničanů – lidí.

Dveře se s jekotem otevřely a závan větru vtrhl dovnitř a ovinul se kolem našich sotva zakrytých těl. Lady Haleová vstoupila dovnitř s kapitánkou Talou – tuhou jako voják, ale hbitější než moucha – po svém boku. Přešly místnost, jejich oči nás dívky pečlivě skenovaly, než přistály na Ilianě, která se třásla, jak tam stála a zírala do podlahy. Její tělo bylo slabé a rozechvělé a kůže měla červené skvrny, které byly volně zakryté průsvitnou látkou jejích bílých šatů.

Rozvrzané dveře bolestivě zaskřípěly, když se otevřely, a za nimi byly další – silnější a pevnější – kovové dveře. Klíč vjel do tří různých zámků a s každým se ozval nový zvuk, který mě donutil sebou trhnout, když jím Lady Haleová pokaždé otočila.

Pach hnijícího masa a slzy vhánějící odér zůstaly za námi, když se dveře pomalu otevřely, aby odhalily zbytek domu. Část, kde se shromažďovali muži.

Rudě zbarvené stěny a zlaté lemování, které se táhlo po svícnech, zatímco oheň řval v krbu. Z té božské vůně jsem málem upadla, vůbec to nebyly ty pachy, které jsme musely trpět poslední hodiny.

Nebylo to však dokonalé vyobrazení našich společenských norem? Naši Alfy, vůdci, s drinkem v ruce sedící u ohně nebo vyhlížející panoramatickým oknem, zatímco my trčíme v potu a rozkladu a čekáme, až budeme souzeny a loveny.

Zaskřípala jsem zuby, až se málem rozdrtily, a snažila se – opravdu jsem se snažila – zůstat klidná.