LYRIC

"Využil jsi mě!" vzlykala jsem a plakala před svým druhem, který mě právě zavrhl. "Spojení se mnou pro tebe bylo jen žebříkem k moci, Rodericku! Tvá smečka postoupila v hierarchii jen díky mně! A teď, když jsi dosáhl svých ambicí, tu ošklivou holku už nepotřebuješ, viď? Ale před rokem jsi byl ochotný se se mnou spojit!"

"Ach, ušetři mě toho!" Roderick protočil panenky. "Nehraj to na mě, jako bys nevěděla, že bych tě v určité chvíli stejně opustil. Počkej, ty sis vážně myslela, že bych z tebe udělal Lunu své smečky? Stěží se na tebe dokážu vůbec podívat, Lyric. Jak ode mě můžeš očekávat, že tě budu brát na shromáždění Alfů a představovat tě ostatním? Jsi nechutná!"

"Ale já jsem si tu jizvu sama neudělala!" vykřikla jsem hořce. "A slíbil jsi, že mě vezmeš k těm nejlepším doktorům. Nic z toho jsi neudělal, Rodericku! Bylo by to pomohlo!"

"Cože? Dokonce ani tvoje vlastní rodina se nestará natolik, aby tě vzala k doktorům, a ty si myslíš, že já ano? Přestaň snít, Lyric, a vypadni z mojí smečky!"

Slzy mi rozostřily zrak. Nebylo to poprvé, co mě někdo nazval ošklivou, ale bolelo to mnohem víc pokaždé, když to vzešlo od Rodericka.

Věděla jsem, že ke mně Roderick nic necítí, když mě s ním moje rodina před rokem dala dohromady. Celý rok jsme navzdory našemu spojení žili jako cizinci. Stále jsem byla panna, protože on se nedokázal ani přinutit, aby se mě dotkl.

Nebyla to moje vina, že jsem ošklivá. Jako dítě mě popálili cejchem s příměsí stříbra, což mi zanechalo obrovskou jizvu na straně obličeje. Stále jsem nevěděla, kdo za to mohl, ale musela jsem vyrůstat s tímto bodavým pocitem zavržení. Dokonce i moje vlastní rodina mě nenáviděla a styděla se za to, jak vypadám.

Ale myslela jsem si, že Roderick bude jiný. Myslela jsem, že mě bude milovat. Očividně, ve světě, kde na postavení záleželo vůdcům smeček ze všeho nejvíc, k podvodům prostě muselo dojít.

Zlostně jsem se na něj zadívala. Opravdu jsem tohoto muže milovala a přála jsem si, aby moje city opětoval. Ale teď si přeji, aby za to, co mi udělal, trpěl.

"Jsi stvůra," procedila jsem skrz zuby. "A doufám, že za to jednou zaplatíš."

Zvrátil hlavu dozadu a zasmál se dutým zvukem. "Prokletá Lyric, jak přesně se to asi stane? Jsem teď momentálně třetím nejmocnějším Alfou. Moje smečka stoupá v hierarchii, zatímco tvá rodina je hluboko pode mnou! Už mi nemůžeš vůbec nic udělat. Vždycky jsi byla a vždycky budeš bezcenná!

"Poslouchej, už jsem tě zavrhl a ty jsi to přijala. Ačkoliv zbývá ještě jedna poslední formalita, co se mě týče, už pro mě nic neznamenáš. Takže, kliď se s tou svojí nechutnou tváří z mojí smečky! Hned teď, než přikážu strážím, aby tě vyhodily!" Jeho pohled byl ledový, a než jsem stihla odpovědět, odešel.

.........

Když se mi podařilo dát se trochu dohromady, opustila jsem Roderickovu smečku a rozhodla se zamířit domů – do smečky mého otce. Nebyla jsem doma od té doby, co jsem se přestěhovala do Roderickovy smečky, a doufala jsem, že mě budou ochotní přijmout.

Moje rodina mě nikdy neměla zrovna v lásce. Všechno se začalo hroutit poté, co odešla moje matka – opustila mě, když mi byly čtyři. Můj otec si vybral novou družku a najednou na mě neměl dost času. Pak jsem přišla ke své jizvě a on se stal ještě odtažitějším.

Stráže mě pustily skrz bránu, ale když jsem zazvonila u vchodových dveří, otevřela mi nevlastní sestra a její matka. K mému překvapení mě odmítly pustit dovnitř.

"Vrať se k Roderickovi a ještě trochu ho pros, Lyric. Tady pro tebe není místo," řekla Nora poté, co jsem jim všechno vysvětlila.

Navzdory mým pokusům vzbudit v nich lítost a dát jim najevo, že nemám kam jinam jít, přikázaly strážím, aby mě vyvedly.

Vždycky mě považovaly za ostudu rodiny a byly šťastné, když jsem odešla do Roderickovy smečky. Teď mě zpátky nechtěly.

.........

K večeru jsem seděla v baru, mém oblíbeném baru – U Opilce bez tváře. Míchali tady drinky dost silné na to, aby opily i vlka, a vy jste se nemuseli obávat, že vás někdo pozná a bude vás soudit, protože každý zákazník nosil masku.

Byl to můj oblíbený bar už celá léta. Kdyby lidé museli vidět mou tvář, mysleli by si, že se opíjím, protože jsem ošklivá.

"Jsi příliš ošklivá." Ta slova jsem slyšela už tolikrát, že bych je dokázala odříkat i ze spánku, aniž bych se zadrhla.

Ale ze všeho nejvíc mě zasáhla Roderickova zrada. O to bolestivější bylo, že jsem mu nemohla nic oplatit. Jeho smečka teď byla velmi mocná, a já byla jen ošklivá, zavržená holka, která se ani neměla k jaké rodině vrátit. Nikdo by mě nikdy nemohl chtít. Jaký mělo smysl vůbec žít?

Dopila jsem zbytek svého drinku a pokoušela se vstát, když odněkud promluvil hlas: "Ještě jednou pro dámu, prosím."

Překvapeně jsem se otočila a zjistila, že se vedle mě posadil nějaký muž. Barman přikývl a pustil se do přípravy dalšího drinku.

Při pohledu na nově příchozího jsem překvapeně svraštila obočí. Neviděla jsem mu do tváře, protože měl masku stejně jako já, ale něco na způsobu, jakým působil, mi napovídalo, že je to kultivovaný muž.

Jeho oblek byl značky Mason Étoile a hodinky Aristo Tempus. Tohle by si průměrný vlk nemohl dovolit.

"Chodíš sem pít o samotě už nějakou dobu," řekl a překvapil mě.

Jeho hlas... Byl uklidňující a nešlo ho ignorovat.

Sklopila jsem oči a cítila se trochu zahanbeně. Jak to mohl vůbec poznat? "Nevím, o čem to mluvíte."

"Tvoje maska." Kývl bradou mým směrem. "Nikdy sis ji nevyměnila."

Aha. "To znamená, že sem taky chodíte často."

"Ano. Úplně to sice neodpovídá mému standardu, ale je to moje oblíbené místo. Líbí se mi, když mě nikdo nesoudí."

Barman se vrátil s mým drinkem. Poděkovala jsem neznámému a napila se ze své sklenice.

"Podle všeho tě musí něco trápit. Mě taky. Tak co kdybychom uzavřeli dohodu, slečno? Užijeme si noc a ráno si půjdeme každý svou cestou?"

Šokovaně jsem se na něj podívala. Nabízel mi známost na jednu noc!

"Ale v—vy mě přece ani neznáte," zamumlala jsem stydlivě.

"To nepotřebuji. Je to čistě jen pro zábavu."

Na způsobu, jakým mluvil, něco bylo. Poznala jsem, že je to muž, kterému nezáleží na citech ostatních a jde mu jen o to, aby dostal, co chce.

"Nicméně tě musím varovat," mlaskl. "Bude to dlouhá noc. Mám... problémy vyvrcholit se ženou. Nikdy nevyvrcholím. Takže, jak jsem řekl, je to čistě jen pro zábavu."

Cože? Během milování nedokáže dosáhnout vrcholu? Ale slyšela jsem, že to je na tom to nejlepší. Jak si může užívat intimností, když se se ženou ještě nikdy neudělal? Ta představa byla smutná.

Navzdory tomu, jak absurdně to znělo, jedna moje část byla v pokušení. Vždycky jsem byla zvědavá na intimnosti. Kvůli mé jizvě mě nikdo nikdy neměl rád, dokonce ani můj druh – bývalý druh.

Po dlouhém přesvědčování ze strany nově příchozího jsem se nad tím zamyslela.

"Můžeme si nechat masky?" Budete mě nenávidět stejně jako ostatní, až uvidíte, jak jsem ošklivá.

"Jasně." Pokrčil rameny. "Tvé přání je mi rozkazem, princezno."

Princezno? Žaludek se mi sevřel.

Ach ne. Nevěděl, že vypadám jako stvůra. Kdyby to věděl, utekl by jako ostatní.

Měla jsem chuť plakat. Někdy jsem si opravdu přála, aby se se mnou zacházelo jako s ‚princeznou‘.