LYRIC

To musel být vtip. Nebo alespoň ne to, co jsem si myslela.

Otcovy oči zvážněly, když popošel ke mně. „Přemýšlel jsem, že mu nabídnu Noru, ale ta už je s někým jiným a Alfa král by mohl zuřit, kdyby si myslel, že se mu snažíme nabídnout ženu někoho jiného. To je důvod, proč jsi jedinou volbou, kterou máme, Lyric. A... ani nevíš, jak dokonalé je, že máš svou tvář zpátky. Původně jsem se bál, že bychom mohli mít problém s tím, aby tě Alfa král přijal, ale teď si jsem jistý, že bude nadšený.“

„Počkej,“ odfrkla jsem si a položila si ruku na stehno. „Prosím tě, neříkej mi, že jsi mě donutil cestovat celou cestu z Draconisu jen proto, abys mi řekl, že budu obětována démonovi.“

Pro žádného vlkodlaka nebylo jméno ‚Darkspire‘ cizí. Dokonce i já, která o záležitostech Smečky věděla jen málo, jsem věděla, jak moc jsou nebezpeční a že s nimi nikdo nechce mít nic společného; ne v tomto životě, ne v dalším.

„Alfa Jaris není démon,“ řekl otec s překvapením.

„Ale přesně to on je. Před lety jsi říkal to samé.“

Alfa Jaris Dreadmoor byl tím nejkrutějším mužem, o kterém jsem kdy slyšela. Zkazky o tom, jak si podmanil své nepřátele – a někdy i své přátele – nebyly pro Smečku žádnou novinkou. Pocházel z rodiny, která plodila jen ty nejsilnější Alfy, a v současnosti byl Alfa králem Darkspire, mužem, kterého se každý bál a u něhož si nikdo nepřál upadnout v nemilost. Nevěděla jsem, jak vypadá. Nikdy jsem neměla to privilegium setkat se s někým jako Jaris Dreadmoor. Ne že bych o to kdy stála.

„Kolují zvěsti, že zabil vlastního otce a bratra!“ Zvedla jsem ruku do vzduchu. „Jak po mně můžeš chtít, abych byla s někým takovým?“

„To jsou pouhé spekulace, Lyric. Navíc s ním budeš jen rok.“

„Na zabití někoho nepotřebuješ rok, tati. Stačí na to maximálně minuta. Ale u někoho, jako je Jaris, jsem si jistá, že by stačila půlminuta. A kromě toho, proč to vlastně musí být na rok?“

Podle toho, co jsem slyšela, Darkspire neměla od Jarisova nástupu k moci žádnou Lunu. Ale kdyby chtěl přijmout Lunu, nemělo by to být dlouhodobé nebo tak něco? Proč žádal jen o jeden rok?

„Upřímně nevím, Lyric.“

„A je ti to jedno,“ skočila jsem mu do řeči, zatímco se mi k srdci kradla bolest. „Jediné, na čem ti záleží, je dát mu Lunu, abys měl ten problém z krku. Nezajímá tě problém, který nakládáš na moje bedra.“

Na zlomek vteřiny se mu v tváři mihl údiv. Lyric, kterou znal, by se s ním nikdy nehádala. Pokorně by souhlasila se vším, co by chtěl. No, řekněme prostě, že jsem poznala svou hodnotu, když jsem si uvědomila, jak jsem krásná. Tahle Lyric už byla unavená z toho, být loutkou druhých.

Otec přišel dostatečně blízko, aby mě vzal za ruku. Tentokrát vypadal tak ustaraně, až jsem se bála, že padne na kolena.

„Lyric, prosím.“ Lehce mi stiskl ruku. „Tohle je to poslední, o co tě jako tvůj otec žádám. Udělej to pro mě, jen na jeden rok. A slibuji, že ze mě uděláš toho nejšťastnějšího otce na světě.“

****†

O několik hodin později jsem stála ve svém pokoji – nebo v tom, co kdysi bývalo mým pokojem – a zírala na svůj odraz v zrcadle. Měla jsem na sobě dlouhé červené šaty a vlasy mi spadaly přes ramena. Byla jsem plně připravená setkat se s Alfou Jarisem, i když bych byla radši, kdybych nemusela.

Něco mi na tom nesedělo. To, že chtěl Lunu jen na rok.... to bylo špatně. Ale otec mě předtím na kolenou prosil. Mohla bych ho zklamat? Kromě toho, než se spojil se svou druhou ženou, byly chvíle, kdy ke mně byl hodný.

Snažila jsem se odolat pokušení, když jsem zírala na zásuvku před sebou. Ale neúspěšně, stejně jsem ji otevřela a vytáhla ten snímek. Mé srdce se naprosto roztříštilo a staré rány se znovu otevřely.

Byl to ten jediný obrázek na světě, který měl moc mě zabít pokaždé, když jsem se na něj podívala, a přesto pro mě byl jako droga. Byla jsem na něm závislá a sotva jsem vydržela hodinu, aniž bych se ho dotkla. Aniž bych ho cítila.

Z oka mi skápla slza, když jsem prstem přejela po obrázcích rýsujících tvary nenarozených dětí v děloze.

Pět let, a přesto je to to nejlepší, co mě kdy potkalo. A to nejhorší. Ale raději jsem se upínala k tomu, že to bylo to nejlepší.

Zírat na ně bolelo tak moc, ale nemohla jsem přestat.

Zvuk někoho, kdo se snažil otevřít mé dveře, mě vytrhl z myšlenek. Trhla jsem sebou zpět do reality a snímek rychle schovala. Už před chvílí jsem se ujistila, že jsou dveře zamčené, protože jsem nechtěla, aby mě s tou fotkou někdo viděl.

Když jsem otevřela dveře, našla jsem tam zuřící Noru.

„Jak ses zbavila té jizvy?“ Její hlas hřměl rozhořčením. „A jaký přesně je tvůj plán? Chceš, aby všichni viděli, jak jsi krásná, že?“

Protočila jsem panenky a má dřívější bolest se dočasně rozplynula. „Prosím tě, neříkej mi, že jsi zaklepala na mé dveře jen proto, abys kňourala nad tím, jak dobře vypadám. Co sis myslela, že budu vypadat tak ohavně navždy?“

Její pohled ještě víc zledovatěl. „No, jen abys věděla, tohle mezi tebou a Roderickem nic nezmění. Brzy tu bude, oba půjdete do chrámu a dokončíte svůj rozchod.“

Okamžitě mi to došlo. Ach ne.

„Počkat,“ zamrkala jsem. „Ty a Roderick?“

Na rtech jí zahrál triumfální úsměv. „Před lety nám to nevyšlo. Ale teď je připravený vybrat si mě.“

No, Roderick nemohl být větší parchant.

„Uf, zklamalas mě, Noro. Používáš moje zbytky?“ Mlaskla jsem. „Vzhledem k tomu, že ses vždycky považovala za tu hezkou, čekala bych od tebe víc.“

Napjatý pohled jí stáhl obočí k sobě. Otevřela ústa, aby něco řekla, ale já ji zarazila. „Nemusíš si dělat starosti. S Roderickem jsem skončila a nemůžu se dočkat, až s ním všechno úplně uzavřu.“ Zabouchla jsem jí dveře přímo před nosem.

......

O něco později jsme s otcem dorazili do Darkspire v jednom z jeho luxusních aut. Smečka, která byla známá jako ta největší a nejbohatší, byla přesně tak krásná, jak se vyprávělo.

Byla jsem tím pohledem oslněna a na chvíli jsem nemohla uvěřit, že tady budu Lunou.

Když jsme vystoupili z auta, několik služebných nás s otcem odvedlo do jedné z budov, zatímco jeho strážci zůstali venku.

Velká Luna – Jarisova matka – nás čekala ve velkém obývacím pokoji, aby nás přivítala.

„Bennette! Jsem tak ráda, že jsi to zvládl,“ řekla Luna s očima skrývajícíma jen malé pobavení.

„Zdravím, Luno.“ Sklonila jsem hlavu.

Překvapeně si mě prohlédla. „Tohle je vaše dcera?“ Zeptala se táty. „No, díky Seraphis, je nádherná!“

Neubránila jsem se úsměvu. Luna Isolda byla ve své době obávanou Lunou. Po boku svého zesnulého manžela vládla železnou pěstí a zničila každého, kdo se jí odvážil zkřížit cestu. Vždycky jsem si přála se s ní setkat.

„Prosím, pojďte se posadit, zatímco počkáme na Alfu Jarise. Brzy se k nám připojí,“ ukázala nám na pohovku.

Její verze „brzy“ se ukázala být téměř hodinou. Otec i já už jsme byli vyčerpaní a neustále jsme se dívali na dveře s otázkou, jak dlouho Alfovi ještě potrvá, než dorazí. Nevěděl snad, že má hosty? Svou... novou Lunu?

V jednu chvíli Isolda vypadala naštvaně a odešla. Když se vrátila, ujistila nás, že tu brzy bude. A vskutku, přišel.

Atmosféra v místnosti se změnila ve vteřině, kdy se otevřely dveře a odhalily muže a další dva za ním.

Luna úlevně vydechla, když vstala. Otec a já jsme udělali totéž.

Bylo snadné poznat, kdo z nich je Alfa, protože ti dva další muži stáli po jeho boku. Ale ve chvíli, kdy jsem jasně uviděla jeho tvář, se mi zhroutil svět.

Ne. Ne.

Hruď mi sevřela hrůza a svírala ji tak pevně, až jsem cítila bolest. Tohle musel být nějaký zvrácený vtip. Protože jak ke jménu Selene je možné, že zírám do tváře přesně toho muže, který mě před pěti lety zničil?