Roderick Fletcher.

Jediný muž, u kterého jsem doufala, že mě bude milovat, ale nikdy to neudělal.

Mysl je potvora. Myslela jsem si, že už jsem Roderickovu zradu překonala a že nic neucítím, až se s ním setkám. Ale když jsem ho sledovala, jak se ke mně blíží a tváří se, že on je ten, kdo tady velí, vhrkly mi slzy do očí.

Popotáhla jsem a odvrátila zrak, nutíc slzy zpět.

„Takže jsem musel přijít, abych si s tebou promluvil sám,“ opřel se o pult vedle mě. „Jak opovážlivé.“

Hrdlo se mi stáhlo a nedokázala jsem najít žádná slova. Bála jsem se, že by se mi zlomil hlas, kdybych se pokusila promluvit.

Kolem něj se vznášeli tři strážci, jejichž oči těkaly po okolí. Roderick vypadal sofistikovaně, jako by si očividně užíval dobrý život.

Co tady vlastně dělá? Přijel někoho vyzvednout?

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se a naklonil hlavu.

Neřekla jsem nic, ani jsem se na něj nepodívala.

„Haló?“

„Nemám náladu prozrazovat své jméno cizím lidem,“ dostala jsem ze sebe konečně. Můj hlas byl napjatý.

Oči mu zářily pobavením. A tady byl muž, který se na mě nikdy neusmál, když jsme spolu byli celý jeden rok.

„Řekněme prostě, že jsem dneska přehnaně nadšený,“ povzdechl si. „Jsem tady a čekám na příjezd jedné mrchy.“ Když jsem mu věnovala zmatený pohled, dodal: „Bývalé družky. První krok už máme za sebou a zbývá nám už jen jeden malinký krok. Konečně od ní budu volný.“

Odfrkla jsem si. Byl k neuvěření.

„Už bych to udělal dávno, víš? Ale ta odporná holka byla roky nezvěstná. Zoufale jsme se ji snažili najít,“ promluvil s neskrývaným opovržením.

„Proč jí říkáš odporná?“ přistihla jsem se, jak se ptám, než jsem se stihla zastavit.

Zasmál se. „Věř mi, zlato; je to zrůda. Kdybys ji viděla, měla bys stejný názor. Je to ta nejošklivější věc, jakou jsem kdy viděl.“

V hrudi mi něco horkého explodovalo. Dělala jsem, co jsem mohla, abych nenechala své emoce vytrysknout na povrch.

Ne. Tohle nebylo to správné místo.

Ale tou skutečnou zrůdou byl Roderick. Neměl ani tušení, že stojí před samotnou ženou, kterou tak opovrhuje. Co by udělal, kdyby se to ten pyšný hlupák dozvěděl?

Dávalo smysl, proč čekal na letišti. Jasně mě chtěl dotáhnout do chrámu, abychom přestřihli stuhu. No, nedovolím mu, aby mě ponížil na veřejnosti. Už ne.

Naštěstí nakonec dorazilo mé zavazadlo.

„Omlouvám se za to zpoždění, madam,“ řekl mladý muž, když mi ho přivezl.

Aniž bych se na Rodericka podívala, chystala jsem se k odchodu. To ho muselo překvapit. „Rád bych si s vámi promluvil někdy jindy. Váš kontakt, pokud by vám to nevadilo.“

Na okamžik jsem stála zády k němu a zvažovala svá slova. Otočila jsem se, když jsem našla to nejzdvořilejší, co jsem mohla říct: „I kdybych vám měla dát své číslo jen proto, abych se před vámi zachránila, neudělala bych to. Alfo.“

Když mu má slova došla, v jeho očích zatančilo překvapení, následované náznakem bolesti.

V hrudi mi něco rozkvetlo. Byla to hrdost.

A tak jsem si odvezla zavazadlo pryč a nechala ho tam stát v šoku.

****†****†

Rufus a já jsme dorazili domů rovnou na oslavu. Byla to narozeninová oslava mé macechy.

Ne že bych měla v úmyslu se jí zúčastnit – ať to Měsíc nedopustí – prostě jsem přijela v náhodou dokonalý čas.

Nebyla jsem na večírek oblečená. Měla jsem na sobě jen obyčejné džíny a košili, vlasy stažené do culíku. Přesto se hlavy otáčely mým směrem, jakmile jsem vstoupila do sálu.

Na chvíli jsem se cítila trapně. Celá ta pozornost pro mě byla stále nová.

Nikdy jsem nevěděla, že mohu dostávat tolik komplimentů, dokud jsem se nezbavila své jizvy. Teď se na mě lidé stěží mohli podívat, aniž by mi neřekli, jak jsem krásná.

Má nevlastní sestra Nora ke mně přistoupila s úsměvem. „Ahoj! Jdeš trochu pozdě. Jak se jmenuješ?“

Typická Nora. Už odmalička se chtěla kamarádit s atraktivními holkami. Tolik mnou opovrhovala, protože jsem jejímu jménu přinášela „skvrnu“. Zjizvená žena, která je její sestrou.

Před pěti lety mi zabouchla dveře přímo před nosem a i přes mé prosby mě nepustila dovnitř. Teď se chovala tak mile.

„Nejsem tady kvůli oslavě,“ odpověděla jsem jí chladně, odvrátila zrak a rozhlížela se po otci.

Našla jsem ho v rohu s macechou a několika hosty. Byl to on, kvůli komu jsem tu byla. Potřebovala jsem vědět, co bylo tak naléhavého kromě zpřetrhání vazeb s Roderickem.

Měl na mě upřený zrak a podezřívavě si mě prohlížel. Vydala jsem se k němu.

„Hej! Kdo jsi?“ Nora šla za mnou a zněla trochu ublíženě.

Ignorovala jsem ji, dokud jsem nedošla k otci.

Můj otec byl známý Alfa, a proto byla oslava plná hodnostářů. Udělala jsem dobře, že jsem jim sklonila hlavu, když jsem stála před otcem.

„Kdo jste?“ zeptala se má macecha.

Opětovala jsem její pohled s úšklebkem. „Jsem tak odlišná, že mě nepoznáváš?“ Podívala jsem se na otce. „A co ty, otče? Jsem příliš jiná?“

Kolem mě se ozvalo hlasité lapání po dechu. Nora si zakryla ústa rukou.

„To není možné,“ zamumlala a zavrtěla hlavou.

„Lyric?“ Otcovy oči byly plné šoku a poznání.

„Kdo je ta podvodnice?“ vyštěkla macecha. „Myslíš si, že nevíme, jak Lyric vypadá? Myslíš, že ti na tenhle podvod naletíme?“

Soustředila jsem svůj pohled na tátu. „Jsem tady jen proto, že jsi řekl, že se mnou potřebuješ promluvit o něčem důležitém. Pokud ti to nevadí, ráda bych s tebou ten rozhovor vedla teď.“

Otec mě vzal do své pracovny a nechal za sebou spoustu šokovaných lidí, kteří ze sebe nedokázali vydat ani hlásku.

Nebudu popírat, jak dobrý to byl pocit vědět, že já jsem důvodem, proč ztratili řeč. Nemohli mě nazvat ošklivou. Popravdě, už nikdy mě nikdo nenazve ošklivou.

„Co se ti stalo, Lyric? Tvé jizvy se nešlo zbavit,“ zeptal se otec.

„Teď o tom nechci mluvit.“ Ani o těch hrozných věcech, které se udály během těch pěti let. Stále jsem se před nimi snažila utéct. „Prostě mi řekni, proč jsi mě tu potřeboval.“

„Ano, to.“ V tváři se zachmuřil. „Ani nevíš, jak jsem byl šťastný, když... Když jsem tě po letech hledání našel. Ty jsi prostě... zmizela.“ Povzdechl si. „Máme problém, Lyric. Naše smečka má hluboký průšvih s Darkspire. Já—udělal jsem chybu a přišel o spoustu peněz – o obrovskou spoustu peněz – a teď dlužím Darkspire.“

Dobrá, vůbec se mi nelíbilo, kam to směřuje.

Darkspire byla generační vlkodlačí smečka, známá tím, že rodila jen ty nejsilnější Alfy. Alfy, kteří se v hierarchickém systému vždy umisťovali na prvním místě. Všichni se jim vyhýbali, jak jen to šlo, protože byli známí svou krutostí. Z jakéhokoli důvodu se s nimi nikdo nechtěl zaplést.

„Pokud se to rozkřikne, budeme ztraceni. Klesli bychom v žebříčku, a věř mi, že pro smečku zvyklou být na vrcholu to není nic dobrého. Ale oni jsou ochotni to nechat plavat.“

Svraštila jsem obočí. Nedávalo to vůbec žádný smysl. Cítila jsem, že přijde obrovské ‚Ale‘.

„Ale potřebují Lunu z této rodiny. Jen na jeden rok.“