Tohle je moje první cesta zpátky do Států od chvíle, co jsem dostala svou vysněnou práci. Mám pár dní na to, abych dohnala čas s přáteli a odpočinula si, než se budu muset vrátit do Paříže, a první věc, kterou jsem udělala, bylo, že jsem si sehnala lístek do první řady na turné Strikers, abych viděla Toxic Rose Thorns – mou nejoblíbenější kapelu všech dob.

Není to poprvé, co je vidím. Byla jsem na nich párkrát už na vejšce, než se takhle proslavili. Ale tohle je poprvé, co je uvidím takhle zblízka, a jsem z toho naprosto nadšená. Lístky byly vyprodané už celé týdny, ale moje super, úžasně krásná a drsná šéfka zatahala za pár nitek, aby mi jeden sehnala. Byl to pravděpodobně úplně poslední lístek svýho druhu, a tak jsem tady. Pár centimetrů od toho, abych políbila to zatracené pódium, nervózně natěšená, čekající, až tahle mizerná předkapela dohraje.

To není fér. Vlastně nejsou tak špatní.

Ohlédnu se a vidím, že aréna je stoprocentně vyprodaná. Moře lidí sleduje show, tancuje a paří v kotli na sladké ječení druhé hrající kapely. Udělám pár fotek a dám si záležet, abych zachytila jméno na transparentu, abych si jejich hudbu mohla později poslechnout v trochu menším chaosu.

Tohle je první koncert, na který jsem vyrazila sama, ale sama se necítím. Z toho davu lidí v kotli srší energie. Nikdo z nás si v tuhle chvíli není cizí. Všichni jsme ti nejlepší přátelé, zatímco čekáme, až vyjde naše oblíbená kapela a požehná nám svou metalcorovou slávou.

"Zbožňuju tvůj outfit!" upoutá mou pozornost jedna z dívek opřených o zábradlí. "Kdes ho vzala?"

"Ušila jsem ho," směju se. "Já zase miluju tvoje tričko. Mám jedno z jejich prvního koncertu v House of Blues."

"Ano!" obmotá mi paže kolem krku. "Byla jsi tam?"

"Jo, měla jsem zrovna jedenadvacáté narozeniny," přikývnu.

"Panebože. Já tam byla taky. Se svým bejvalým," protočí panenky. "On mě k nim přivedl."

"To je šílený. Mě k nim přivedl taky můj bejvalej," směju se.

"Nejmenoval se Connor, že ne?"

"Ne," zavrtím hlavou. "Jmenoval se Jose."

"Uf," obě se zasmějeme. "Tohle je moje kamarádka Naty. Já jsem Jesse."

"Phoebe," potřesu jim rukou.

"Ještě nikdy jsem nepotkala žádnou Phoebe," zaječí její kamarádka. "Musíme se vyfotit."

"Tak jo," směju se.

"TRT na tři," křikne a zvedne telefon. "Jedna. Dva. Tři!"

Všechny tři zařveme TRT a ona vycvakne čtyři nebo pět fotek najednou.

"Jakej máš Quick Howl?" zeptá se Jesse.

"CT_OFPhoebs98," řeknu a ona to naťuká do telefonu. Zmateně ke mně vzhlédne.

"Tohle jsi ty?" zeptá se a ukáže mi displej.

"Jo."

"Máš ověřenej profil. Sledujou tě čtyři miliony lidí."

"Pracuju pro Royal Threads. Jsem návrhářka," směju se. Obě začnou ječet.

"Panebože! Miluju jejich novou růžovou kolekci Academia. Ty vole," ječí Naty. "Já dělám pro Gossip Daily. Jsem reportérka."

"Já dělám v hudebním průmyslu," přidá se Jesse. V kapse mi zabzučí telefon. Vidím, že mě obě začaly sledovat a označily mě na fotce.

Z reproduktorů se ozve zvuk kytary Knightlyho Blakea a naše konverzace je okamžitě zapomenuta. Dav vybuchne v jásot, když se opona zvedne a odhalí černá světla a fialové lasery.

Srdce se mi zastaví, když se postaví na kraj pódia se svou oblíbenou bleděmodrou kytarou přímo před námi. Výkřik mi uvízne v krku, když se nakloní dopředu, aby promluvil do mikrofonu. Celá show probíhá v naprosté mlze křiku a zpěvu. Skončí to až moc brzy a moje tělo vibruje touhou po přídavku.

Když se vrátím do pronajatého auta, vzpomenu si, že jsem mluvila s těmi holkami, a musím se sama sobě zasmát, protože jsem si na ně ani nevzala číslo. Chvíli tu jen sedím a pak čekám, až se dostanu z přeplněného parkoviště.

Zastavím se pro tacos a pití, než zamířím zpátky do penzionu, kde budu bydlet do konce měsíce, než se vrátím do práce. Náhodou to nebylo od klubu moc daleko. Asi bych šla i pěšky, kdybych nebyla naprostý srab a tak trochu se nebála tmy. Trvalo mi mnohem déle dostat se sem, než jsem čekala. Popadnu jídlo a svůj nový merch TRT a mířím nahoru.

Zrovna když obcházím recepci k výtahům, někdo do mě plnou silou vrazí. Upustím pár věcí, ale ne jídlo.

"Jóó, tacos mi nespadly," zasměju se a skloním se, abych zvedla svetr z podlahy.

"Moc se omlouvám," řekne ten kluk a natáhne se po mých věcech. "Koukal jsem do mobilu."

"To je dobrý. To se stává," odpovím.

Oba zároveň vzhlédneme a já ztuhnu. Moje hloupá pusa se otevře dokořán, když se můj pohled střetne s jeho nádhernýma nefritově zelenýma očima. Podívá se dolů na svetr a vinylovou desku.

"Ne," zasměje se. "Ty se zrovna vracíš z mýho koncertu?"

Otevřu pusu a jediné, co ze mě vyjde, je zapištění. To je zasranej Knightly Blake. Dneska večer jsem se na pódiu dotkla jeho bot. Takhle blízko jsem u něj byla, a teď tu klečí přede mnou a drží moje věci.

"Dýcháš ještě?" zamává mi rukou před obličejem.

"Do prdele. Kámo! Ty jsi Knightly Blake," vyhrkne ze mě tak nahlas, že se to rozléhá po vysokých stropech haly.

"Máš štěstí, že tu nikdo není," zasměje se. "Jsi v pořádku?"

"Jo, nespadly mi tacos," hlesnu a nechám ho, aby mi pomohl vstát.

"To bysme neradi," odpoví a posbírá mi věci.

"Strašně se omlouvám. Nechtěla jsem ti takhle řvát do obličeje," omlouvám se.

"Stává se," ušklíbne se a přejede si mě pohledem. "Kde jsi vzala ten můj oblek z loňskýho turné?"

"Ušila jsem si ho. Je to můj nejoblíbenější kostým hned po těch šlích. Ehm, myslím, že by mě v něm asi do klubu nepustili, kdybych v něm přišla," proč jsem to řekla? Co to se mnou do prdele je?

"To je škoda. Vsadím se, že bys v něm vypadala úžasně," pokrčí jedním ramenem. Vyprsknu smíchy.

"To bylo trochu cringe," přiznám.

"Proč jsi tak červená?" zasměje se.

"Právě mě sbalil Knightly Blake," nevěřícně kroutím hlavou. "Bylo by divný, kdybych poprosila o fotku?"

"Vůbec ne," vtiskne rty k sobě.

On se červená? Jděte do prdele. Rychle položím věci a vytáhnu telefon ze zadní kapsy.

"Jsem červená," zasměje se a zvednu telefon. "To je v pohodě. Později to upravím. Připravenej?"

"Čekám na tebe," usměje se. Cvaknu fotku a ukážu mu ji. "Ta se povedla. Nezapomeň mě na ní označit."

"Dobře," souhlasím a vzhlédnu k němu. Bez mých obvyklých jehlových podpatků se nade mnou tyčí aspoň o patnáct čísel. Připadám si vedle něj malá, a to nejsem nijak drobná osoba.

"Ty a tvoje kamarádky jste dneska stály úplně vepředu. Málem jsem ti šlápl na ruku," podívá se dolů na mé věci.

"Tys to viděl? Byla by to pro mě čest, nechat se od tebe pošlapat," co to do prdele melu?

"Vážně?" zasměje se a já cítím, jak mi tvář hoří ještě víc.

"Tak, teď jsme oba řekli něco hloupýho," snažím se skrýt své rozpaky. Oba se zasmějeme.

"Nejsi žádná stalkerka, že ne?" zeptá se.

"Ne, já tu bydlím," zavrtím hlavou a znovu se sehnu pro své věci. Pomůže mi a všechno mi podá. Výtah cinkne, dveře se otevřou a vystoupí starší pár s takovým tím malým, ošklivým psem. Oba nastoupíme do výtahu. Natáhnu se k tlačítkům ve stejnou chvíli jako on a oba zmáčkneme čtvrté patro. "To si ze mě děláš prdel."

"Přesně to jsem si taky říkal," zasměje se a mírně pootočí hlavu, aby se na mě podíval. Jsme od sebe jen kousek. "Neuhodíš mě, když tě políbím, že ne?"

"Mám plný ruce," připomenu mu.

"Jasně. Nechceš upustit svý tacos," řekne. Couvnu, dokud nenarazím zády na zrcadlovou stěnu za mnou, a najednou jsou jeho rty na mých.

Moje první instinkt je utéct. Většinou to tak mám, ale když přistoupí blíž a zaboří mi ruku do vlasů, nezbývá mi než se mu poddat. Uvědomí si to ve stejnou chvíli jako já, protože mi jazykem přejede po rtech a já neváhám a nechám ho převzít kontrolu. Moje kůže ožívá, když se mě dotýká. Výtah cinkne a on se odtáhne, aniž by mě pustil.

"Panebože," vypísknu, čímž ho donutím k úsměvu.

"Sdílím pokoj se dvěma dalšíma lidma."

"U mě nikdo není," vyhrknu bez zaváhání.

"Veď mě," udělá krok zpět.

Když vystupuji z výtahu, zvoní mi v uších. Ohlédnu se po něm, abych se ujistila, že je to realita. Vážně to udělám? Napadá mě několik důvodů, proč bych neměla, a skoro všechny končí tím, že mě zabijou nebo unesou. Zastavím se před svými dveřmi.

"Kartu mám v zadní kapse," hlesnu.

Ten lišácký úsměv, který mu přeběhne po tváři, stačí na to, abych si řekla srát na to. Jestli na tomhle kopci umřu, tak ať to skončí tady. Jeho konečky prstů mi přejedou po zadní straně stehna, než sáhne do mé kapsy a vytáhne kartu. Jeho oči se setkají s mými a udrží můj pohled, když ji protáhne čtečkou.

"Tak prosím," řekne tiše. Olíznu si rty a cítím jeho mátovou sladkost.

"Děkuju," bojuju s nutkáním znovu se začít smát, protože proč jsem mu do prdele právě poděkovala? Vejdeme dovnitř a já hned zamířím k jídelnímu stolu, abych tam všechno položila. "Je tu nepořádek. Jsem tu pracovně."

"Ty jsi umělkyně?" zeptá se a prohlíží si mé skici a otevřená portfolia.

"Jsem módní návrhářka," odpovím a natáhnu se po Redd's Apple Ale, které jsem si předtím koupila. "Dáš si něco k pití?"

"Jasně," řekne a přistoupí ke mně.

Posunu k němu krabici a on si jednu vezme. Ani se nepodívá, co jsem mu to vlastně nabídla. Oba láhev otevřeme a napijeme se, naprosto synchronně. Tohle je sen. To musí být. On si spíš jen usrkl. Položí láhev a sáhne mi po pase. Když se postaví přede mě, vezme mi láhev z ruky.

"Tohle jsem ještě nikdy neudělala," přiznám.

"Ty jsi panna?" pátravě se mi zadívá do tváře.

"Ne, ne. Myslím jako známost na jednu noc," nervózně se zasměju.

"Já tě tím provedu."

Zalapám po dechu, když se mi jeho prsty zaboří do stehen a on mě vysadí na stůl. Jeho ústa jsou znovu na mně a tentokrát v rukou nic nemám, co by mi bránilo se ho dotýkat. Kurva fix! Tohle se mi právě teď vážně děje.

Moje ruce jsou všude po jeho těle a jestli s tím má problém, tak si nestěžuje. Jeho tělo je pevné, ale ne nějakým šíleně namakaným způsobem. Moje tričko letí jako první a po něm podprsenka. Jeho zuby se otřou o můj krk, když mě jemně zatlačí dozadu, aby se dostal k mým holým prsům. Zvuk, který ze mě vyjde, ho donutí k úsměvu, když mě kousne do prsu z boku. To štípnutí mě jen ještě víc probere. Přetáhnu mu tričko přes hlavu a odhodím ho.

Má na sobě spoustu kérek. Některé z nich znám už z dob, kdy jsem byla mladší a neměla na práci nic lepšího, než být posedlá jím a ostatními členy kapely. Nemůžu uvěřit, že je vidím takhle zblízka a osobně. Dotýkám se jich, přejíždím po nich prsty nahoru po jeho paži až na krk, zatímco on dál svírá má prsa a kouše mě do nich.

"Kurva, ty jsi nádherná," řekne, když mi rozepíná džíny. Trochu mě nadzvedne, aby mi je stáhl po stehnech. Položí mě zpátky a sundá mi je společně s mými botami. "Tohle jsi na sobě měla dneska večer na mým koncertě?" Nedokážu ze sebe dostat ani slovo, tak jen přikývnu. "Tohle nejsou kalhotky pro hodný holky."

"O tom nerozhoduješ ty," zasměju se. "Ale můžeš je sundat."

"Mnohem raději je nechám tam, kde jsou," ušklíbne se. "Lehni si na stůl."

Jeho ruka se mi opře o břicho a já udělám, oč žádá. Usměje se a stáhne látku mých tang na stranu. Jeho prsty mě jemně hladí. Znovu vypísknu, když mě začne třít krouživými pohyby. Když do mě zasune prostředníček, padnu zády na stůl.

"Přesně tak," chválí mě. "Uvolni se pro mě."

"Jmenuju se Phoebe," informuju ho.

"Je mi potěšením, Phoebe," usměje se a vzhlédne ke mně. "Můžeš mi říkat Knight."

"Dobře," zvrátím hlavu. "Knighte."

Vysune ze mě prst a zastrčí ruce pode mě, aby mě zvedl ze stolu. Zaboří obličej mezi moje nohy a jediné, co v tu chvíli dokážu, je držet se ho jako o život. Stejně jako na tom koncertě se všechno děje v naprosté mlze.

Děje se to tady na stole, moje nohy jsou ovinuté kolem něj, zatímco naše jazyky se seznamují víc než jen letmo. Začne pomalu a já jsem za to vděčná, protože přesně jako zbytek jeho těla, i Knightly Blake je požehnaný všemi zasranými bohy vesmíru. Vlastně to vůči žádnému jinému muži na téhle zemi není fér.

Další věc, co si uvědomuju, je, že jsem ohnutá přes stůl, jeho ruka mi dopadá na zadek a vydává hlasité plácnutí, zatímco mě nepřestává chválit a říkat mi, že jsem jeho hodná holka. Vrávoráme do obýváku, kde si mě schoulí na pohovku a úspěšně mě pod sebou uvězní v každé poloze, která ho napadne. Netušila jsem, že se dokážu ohnout do některých pozic, do kterých mě narval.

Skončíme ve sprše a zbytek noci nakonec strávíme v posteli, dokud neusnu. Když se druhý den ráno probudím, jsem celá slastně rozbolavělá. Nikde není k nalezení a v tuhle chvíli si myslím, že je to tak nejlepší.

Vstanu a na kuchyňské lince najdu tu vinylovou desku, co jsem si včera večer koupila. Je podepsaná každým členem kapely a úplně dole, kde je stříbrným fixem jeho podpis, stojí: Nedělej si starosti, Phoebe. Pro mě budeš vždycky moje hodná holka. Naše malé tajemství. Knight.

Když zpětně vzpomínám na tu noc, bez ohledu na to, jak to všechno nakonec dopadlo, nikdy nebudu litovat volby, kterou jsem udělala. Předtím byl můj život prázdný a on mi dal ten největší dar, o jaký jsem mohla kdy prosit. Tedy, dary. Dva a s těma samýma krásnýma nefritově zelenýma očima. Aizen a Ayrie. Ty moje dvě malá překvapení, o kterých jsem o dva měsíce později v Paříži zjistila, že ve mně rostou.

Ta bezohledná malá holka, kterou jsem byla po osvobození ze spárů svého otce, byla pryč. Věci se vyjasnily. Cílem už nebylo dokázat otci, že to zvládnu i bez něj. Všechno to bylo jen pro ně. To oni mi ukázali ten správný úhel pohledu a to všechno jen díky té jedné noci. Nemyslela jsem si, že se z něj stane ten, kým je teď, jak se zachoval, když zjistil, že je otec, navíc když jsem nikdy neměla v úmyslu mu to říct. Osud mi nějak přál a já budu KNIGHTLYMU navždy vděčná.