Luna po Andriovi luskla nevraživým pohledem. Rozmrzele mu odsekla: „Andriusi, jsi jenom nula z venkova. Můžeš přestat plácat nesmysly?“

Andrius na okamžik strnul a s prázdným výrazem bezmocně utrousil: „Říkám pravdu.“

„Pche!“ odfrkla si Luna a zamířila nahoru.

Když byla prve svědkem Andriovy zbabělosti, zbytky sympatií, které k němu chovala, se rozplynuly. Promluvit s ním byť jen jediné slovo pro ni byla ztráta času.

Odpoledne místo do kanceláře pozvala Luna ven Halle.

Halle měla široké známosti v mnoha různých odvětvích, a tak se ji Luna rozhodla požádat o pomoc.

Andrius vyrazil ven také. Vydal se na panství Crestfallů, aby vyhledal pana Crestfalla a požádal ho o Pamětní medaili za revoluci.

Pan Crestfall byl veterán, takže vlastnil medaili symbolizující revoluci, za kterou bojoval. Právě tato medaile měla být klíčem k tomu, aby rodina Crestfallů vyhrála projekt Institutu Valiant!

Poté, co od pana Crestfalla medaili získal, panství opustil. Zavolal starostovi Marcusovi a požádal ho o schůzku.

„Marcusi, můžeš teď mluvit?“

„Vlčí králi, pro tebe cokoliv.“

„Sejdeme se za tři hodiny na klinice doktora Artemise.“

„Ano, pane.“

Andrius zavěsil a mávl na taxík směrem ke klinice doktora Artemise.

Lyra zrovna pracovala na recepci, když spatřila u vchodu Andria. Vyskytla ze židle a rázným krokem se k němu vydala.

„Pane doktore!“ pozdravila ho roztomile.

Andrius nikde doktora Artemise neviděl. Zeptal se: „Slečno Artemisová, kde je váš dědeček?“

„Dědeček je v Zotavovacím táboře. Proč ho hledáte? Jestli potřebujete s něčím pomoct, můžete to říct i mně! Lyra je vám k službám!“

„Potřebuji nějaké léky, abych mohl něco vyrobit.“

Andrius pak vyslovil několik odborných názvů léků.

„Dobře. Nechte to na mně!“

Lyra odešla pro léky, zatímco Andrius se začal připravovat na proces jejich rafinace.

O tři hodiny později Andrius vytvořil několik kapslí. Kapsle byly černé a linul se z nich zvláštní zápach.

Lyra k nim přičichla a zeptala se: „Pane doktore, na co tyhle kapsle jsou?“

„Je to doplněk, speciálně pro léčbu střelných zranění a poranění od výbuchu.“ Andrius jednu z nich zvedl a usmál se nad svým výtvorem.

„Pane doktore, vy jste zraněný?“ zeptala se Lyra nervózně.

„Já ne. Můj podřízený byl kdysi postřelen a utrpěl těžká zranění. Tohle je pro něj.“

„Pane doktore, vy jste byl voják?“

„Pořád jsem.“

„Takže váš podřízený...“ Lyra se na Andria zvědavě zadívala svýma velkýma očima.

Andriovi táhlo teprve na třicet, ale podle tónu jeho hlasu to vypadalo, že zastává v armádě vysokou pozici.

Pak se přiblížil zvuk kroků, následovaný zaklepáním na dveře. Lyra se otočila a strnula, když uviděla, kdo stojí ve dveřích.

Byl to Marcus, starosta Sumerie!

Marcus se usmál. „Ano, to já jsem jeho podřízený.“

Jeho slova zasáhla Lyřiny uši jako úder hromu a zanechala ji v naprostém šoku. Starosta Sumerie, nejmocnější člověk ve městě, byl Andriův podřízený?

Lyra na Andria nevěřícně pohlédla. Byla silně fascinována.

Jaký úžasný život to ten mladý pan doktor vede?

Při pohledu na ohromenou Lyru Andrius navrhl: „Slečno Artemisová, co kdybyste přinesla starostovi čaj?“

„Ach! Ano, omluvte mě! Vydržte prosím chvíli, starosto Freely, hned vám uvařím čaj!“

Jakmile Lyra odešla, Marcus vstoupil do místnosti a s úctou se zeptal: „Vlčí králi, co pro tebe mohu udělat?“

„Vidím, že tvá stará zranění se ještě nezahojila, a tak jsem ti vyrobil nějaké léky.“

„Děkuji, Vlčí králi.“ Marcus si léky s nadšením oběma rukama převzal. Lékařské schopnosti Vlčího krále byly bezkonkurenční. Díky kapslím, které vyrobil Vlčí král, se rány, jimiž trpěl celá léta, jistě brzy zahojí.

Když Andrius předal Marcusovi kapsle, změnil téma a zeptal se: „Marcusi, slyšel jsem, že se tu už nějakou dobu řeší projekt Institutu Valiant.“

„Ano, to je pravda.“

Po krátké odmlce Andrius pokračoval: „O projekt usilují Crestfallové a Stormbrewové a ty jsi ještě nerozhodl, kdo z nich je nejlepším kandidátem.“

„Marcusi, mám pro tebe dárek. Je od Crestfallů.“

Andrius předal Marcusovi Pamětní medaili za revoluci. „Tato medaile patří panu Crestfallovi. Býval to vynikající voják.“

Při pohledu na medaili ve své ruce Marcus okamžitě pochopil, o čem tahle schůzka je. „Ano, pane. Rozumím. Řeknu svým lidem, aby projektem Institutu Valiant pověřili Crestfally.“

Andrius souhlasně zahučel. Pak dodal: „Je tu ještě jedna věc. Slyšel jsem, že zítra večer pořádáš narozeninovou oslavu. Crestfallové se jí chtěli zúčastnit. Mohl bys prosím udělat potřebná opatření?“

„Žádný problém! Řeknu strážím, aby je pustily dovnitř bez pozvánky.“

Po chvilce zamyšlení se Marcus opatrně zeptal: „Vlčí králi, vím, že jsi velmi zaneprázdněný, ale prosím, pokud to bude jen trochu možné, zúčastni se oslavy i ty.“

„Tak pro mě zítra pošli auto,“ pronesl Andrius.

Jelikož neměl v podstatě co na práci, neuškodilo mu, když se akce zúčastní.

Marcus byl štěstím bez sebe. Bylo mu ctí přivítat na své narozeninové oslavě Vlčího krále, protože to byl úspěch, kterým se mohl po celý život chlubit před svými kolegy.

Po vypití čaje, který přinesla Lyra, Andrius s Marcusem odešel.

Marcus ho s úctou pozval do svého vozu, což šokovalo nejednoho kolemjdoucího. Starosta města zval mladíka do svého auta s takovým respektem! Lámali si hlavu nad tím, kdo ten mladík vlastně je.

Halle se naskytl stejný pohled, když po schůzce s Lunou procházela kolem kliniky.

„J-jak je tohle možné? Není to jen nějaká nula z hor? Proč by se k němu starosta Freely choval s takovou úctou?“ Halle byla v naprostém šoku. Nevěřícně zírala na Marcusovo auto, dokud jí nezmizelo z očí.

Až po chvíli se vzpamatovala.

Vešla na kliniku doktora Artemise a nahlas se zeptala: „Dobrý den, kdo byl ten muž, co tu před chvílí stál?“

Lyra se zrovna vrátila na své místo na recepci a zaslechla otázku přicházející ode dveří. Vzhlédla k Halle, změřila si ženu od hlavy až k patě a odpověděla: „Myslíte pana doktora? Je to voják a starosta Freely býval jeho podřízeným.“

„B-býval jeho podřízeným?“

Halle zavrávorala a málem ztratila rovnováhu. Myslela si, že si Luna Andria prověřila a zjistila, že je to jen obyčejný chudák z venkova.

Jak z něj najednou mohl být nadřízený starosty Freelyho?

Ne. To bylo nemožné.

Halle tu skutečnost odmítala přijmout. Třesoucíma se rukama vytáhla telefon a vytočila Lunino číslo.