Zelena.

Lehce jsem zvedla hlavu, když se mi o krk otřel chladivý vánek. Mé dlouhé havraní vlasy v něm jemně zavlály. Bylo to nádherné ráno, vzduch byl stále svěží a na obloze nebyl ani mráček. Slunce mě hřálo na tváři, když se snažilo prozářit skrze stromy. Na tom být venku o samotě je něco, co jsem vždycky milovala. Většina lidí se tady lesa bojí a vůbec se k němu nepřibližuje, ale já naopak les miluju. Zvuk větru ve větvích, pocit čerstvého vzduchu na kůži a slabá vůně slané vody. Vyvolává to ve mně pocit, nevím, asi svobody. Vychutnávám si čas, který můžu strávit venku, ať už je jakkoli krátký.

Žiju v malém rybářském městečku na dalekém severu ostrova Cape Breton v Novém Skotsku, které má asi dva tisíce obyvatel. Obyvatelé městečka jsou roztroušeni zhruba na dvaceti kilometrech podél pobřeží, z jedné strany je moře a z druhé hustý les. Jsme tak trochu odříznutí od světa, ale tak to mají místní rádi. Lidé v tomto městě žijí už po generace, nikdy neodcházejí, a ti, kteří mají to štěstí a dostanou se pryč, se už nevracejí. Městečko má veškeré základní potřeby a lidé obvykle najdou to, co potřebují, v jednom z mála malých obchůdků. Pro to, co neseženou, si musí udělat výlet do jednoho z větších měst, pokud se jim tak vůbec dá říkat. Ne že bych tam někdy byla, já jsem ostrov nikdy neopustila.

Tato krátká každodenní procházka mezi stromy cestou do školy byla mou jedinou útěchou v mém jinak pekelném životě. Dělala jsem krátké, pomalé kroky, jako bych chtěla, aby každá ubíhající vteřina na čerstvém vzduchu trvala déle. Do konce mého posledního ročníku školy zbývá už jen pár týdnů, a ačkoli každá vteřina posledních dvanácti let byla peklem na zemi, chvěji se při pomyšlení, co se stane, až to všechno skončí.

Když jsem dorazila k černým litinovým vratům školy, můj drobný pocit svobody se vytratil. Podívala jsem se na tmavé cihlové zdi a malá okna a povzdechla si, bylo to vězení. Přetáhla jsem si kapuci přes obličej, sklonila hlavu a vydala se ke vchodu. Těžké dveře jsem rozrazila a s úlevou vydechla, aspoň na chodbě bylo ještě prázdno. Většina ostatních studentů byla stále na parkovišti, postávali a povídali si s přáteli, dokud nezazvoní. Ale ne já, raději jdu rovnou ke své skříňce, strčím si do ní tašku a čekám u dveří na svou první hodinu. Když tam dorazím dřív, než se chodby zaplní, můžu se obvykle vyhnout většině ranních urážek. Když pozoruju děcka mašírující po chodbách, často nechám svou mysl trochu bloudit a přemýšlím, jaké by to asi bylo mít přátele, se kterými bych mohla postávat a povídat si. Asi by bylo fajn mít v týhle díře aspoň jednoho kamaráda.

Dnes ráno jsem se u skříňky zdržela a přemítala o událostech včerejšího nočního bití. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do svého těla. Místa, kde se mi košile lepila na syrové šrámy na zádech, mě při každém nepatrném pohybu štípala. Roztržená kůže byla pod oblečením horká a napjatá. Rána na čele mi stále pulzovala, což způsobovalo bolest hlavy, která se šířila od linie vlasů až za ucho. Snažila jsem se ji co nejlépe zakrýt make-upem, ale korektor pálil, když jsem se ho pokoušela vetřít do otevřené rány. Tak jsem přes ni raději nalepila náplast. Náplast měla beztak obyčejnou tělovou barvu, takže by měla s mým obličejem docela splynout. Moje tmavé, rozcuchané vlasy dokážou zakrýt většinu tváře a mikina s kapucí schová zbytek.

Najednou jsem si uvědomila zvýšený hluk na chodbě za mnou. Začaly přicházet další děti. Sakra. Rychle jsem zavřela skříňku, sklonila hlavu a vyrazila chodbou k první hodině. Rychle jsem zahnula za roh a narazila obličejem do něčeho tvrdého. Upadla jsem dozadu doprostřed chodby a upustila knihy, když jsem se snažila zachytit. Na chodbě zavládlo ticho, zatímco jsem ležela na bolavých zádech, rozpláclá na podlaze. Pevně jsem zavřela oči, bolest tryskající z mých ran stačila k tomu, aby se mi udělalo zle.

"Jaká ubožačka," zaslechla jsem uchechtnutí Demi, když vybuchla smíchy, a ostatní lidé na chodbě se k ní rychle přidali. Odlezla jsem po čtyřech a snažila se posbírat své věci, abych mohla utéct.

Sáhla jsem po svém sešitu, ale na zemi už nebyl. Když jsem se po něm rozhlížela, ztuhla jsem. Klečel přede mnou a skrz tmavé roztrhané džíny mu vykukovaly kolena. Měla jsem pocit, jako bych cítila teplo, které z něj vyzařuje. Nebyl ode mě ani půl metru. Cítila jsem ho, jeho sladký pot voněl jako vzduch v horkém letním dni. Vdechovala jsem ho. Kdo to je?

"Promiň, je to tvoje?" zeptal se, když ke mně natáhl ruku s mou knihou. Jeho hlas byl uklidňující a sametový, hladký s tichým duněním.

Vytrhla jsem mu knihu ze sevření a začala vstávat. Cítila jsem, jak mě jeho velké ruce chytily za ramena a vytáhly nahoru. Šok z jeho doteku způsobil, že jsem spadla zpátky na zem. Pevně jsem zavřela oči, schovala tvář do paže a čekala, až mě udeří. Smích na chodbě propukl nanovo.

"Páni," vydechl záhadný chlapec, když jsem se před ním přikrčila.

"Je to taková zkurvená zrůda," zakdákala Demi.

Bolest, kterou jsem čekala, nepřišla, neuhodil mě, nikdo to neudělal. Vyhlédla jsem zpod kapuce, zatímco mi po tváři stekla slza. Udělal krok vzad a roztáhl ruce, aby s sebou stáhl i ostatní děti, které se kolem shromáždily, aby se mi smály.

Chvíli jsem tam seděla na studené podlaze a prohlížela si toho chlapce. Nikdy předtím jsem ho ve škole neviděla. Jeho tmavě hnědé boty byly rozvázané a velmi ochozené, roztrhané džíny mu obepínaly boky. Měl na sobě vybledlé šedé tričko s červeným potiskem W. Viselo volně přes opasek, ale obepínalo jeho svalnatý hrudník. Byl vysoký. Velmi vysoký. Převyšoval všechny ostatní studenty za sebou. Prohlédla jsem si jeho paže, které měl stále rozpažené vedle sebe. Rukávy obepínaly jeho vyboulené bicepsy. Podívala jsem se mu na tvář, měl hladkou a pevnou čelist, růžové rty sevřené k sobě. Tmavé pískově blond vlasy mu perfektně seděly na hlavě, po stranách krátké a nahoře dlouhé. Jeho zářivě modré oči na mě zíraly s děsivou intenzitou. Byl okouzlující, něco jako starověký řecký bůh. V břiše mi vybuchli motýli a začali tančit. Když jsem se dívala na tuto nádhernou bytost, začalo mi být horko a byla jsem nervózní. Páni. Mírně naklonil hlavu na stranu a zkoumal mě. Do prdele! Poznal, že se na něj dívám. Vyskočila jsem ze země a rozběhla se, prodírajíc se davem smějících se teenagerů.

Dorazila jsem na hodinu angličtiny a spěchala na své místo v zadním rohu učebny. Položila jsem si knihy na lavici a schoulila se na židli. Setřela jsem si slzy z tváře a zašeptala si pro sebe: 'Nenávidím to tu'. Opřela jsem si hlavu o zkřížené paže a znovu si přehrávala událost z chodby. Nikdy jsem se nezajímala o kluky nebo randění, ale z toho nového kluka mi žaludek dělal salta vzad.

"Třído," zvolala učitelka, když vešla do místnosti,

"Tohle jsou dva naši noví studenti, Cole a Peter."

Zvedla jsem hlavu, jen tolik, abych ty nové kluky viděla, a trochu jsem se stáhla zpátky. Svatá dobroto, to byli taky bohové. Ten první, vyšší, měl tmavě hnědé vlasy, hladkou krémovou pleť a štíhlé vypracované svaly. Jeho tmavé oči zíraly mým směrem přes celou třídu. Ten druhý byl o něco menší s tmavě zrzavými vlasy, opálenou kůží a zářivýma zelenýma očima, očima, které také zíraly mým směrem. Znovu jsem sklonila hlavu a zafuněla. Proč proboha by se tyhle nádherné exempláře dívaly na mě? Jsem jen špinavá a rozbitá hadrová panenka.

"Chlapci, posaďte se, prosím," zacvrkala učitelka.

Oba chlapci zamířili do zadní části třídy. Cítila jsem, jak se změnila atmosféra v místnosti, a nepochybovala jsem o tom, že každý pár dívčích očí je při chůzi sleduje. Ten vysoký si sedl do lavice vedle mě, ten druhý si sedl přede mě. Chlapec přede mnou se otočil čelem ke mně a hlavu sklonil, aby mi zpod kapuce viděl do tváře. Asi se jen chtěl podívat na tu ohavnou zrůdu, co dneska ráno na chodbě způsobila takový rozruch.

"Ahoj, já jsem Cole," zašeptal chlapec vedle mě. Jeho hlas měl poněkud uklidňující, ale skeptický tón. Ukázal na lavici přede mnou,

"To je Peter, ale všichni mu říkají Smith," řekl chlapec, Cole. Chlapec, který tam seděl, se křivě usmál a zamával na mě prsty. Na první pohled vypadá aspoň mile, ale takhle obvykle začínají všichni.

Neobratně jsem na ně přikývla a znovu sklonila hlavu, nespouštějíc z nich oči, jak nejlépe jsem uměla. Tohle se mi nelíbí, nevěřím téhle ukázce přátelskosti. Oba se na sebe podívali, pokrčili rameny a otočili se čelem k tabuli. Cítila jsem, jak ve mně narůstá panika, co chtěli? Proč na mě mluvili? Je to jen vtip, to musí být. Budou jako každý jiný kretén v tomhle zapadákově a budou mě šikanovat, přesně jako to dělají všichni ostatní. Není žádný důvod, aby na mě byli milí, takže to musí být trik.

Jak hodina pokračovala, přítomnost obou nových chlapců mě znervózňovala. Ošívala jsem se na sedadle, protože jsem měla pocit, že jejich blízkost ke mně se každou vteřinou zmenšuje. Nakonec zazvonilo a studenti začali vstávat a vycházet ze dveří. Cole i Smith stáli před mou lavicí a blokovali mi východ, všichni ostatní už místnost opustili. Hned mi bylo jasné, že to znamená průšvih, a propadla jsem se hlouběji do židle, připravujíc se na jejich blížící se útok.