Zelena.

"Myslíš, že bychom si s tebou mohli já a moji kamarádi sednout u oběda?" zeptal se Cole, když na mě shlížel s hlavou nakloněnou na stranu.

Lehce jsem zvedla hlavu, abych odhadla výraz jeho tváře. Nevypadá zlomyslně, nevypadalo to, že by žertoval. Ale stejně jsem zavrtěla hlavou, nevěřím jim. Nevěřím nikomu.

"Tak dobře, tak se asi uvidíme později," řekl Cole vesele, otočil se a zamířil ke dveřím se Smithem v patách.

"Hej, a jak se vůbec jmenuješ?" zavolal na mě Smith zepředu třídy. Zvedla jsem hlavu a překvapeně se na něj podívala. On i Cole stáli u dveří, dívali se na mě a čekali.

Proč by ho zajímalo, jak se jmenuju? Stejně nebudeme kamarádi ani nic podobného, proč by kluci jako oni měli zájem přátelit se s takovou zrůdou, jako jsem já. Byla jsem zmatená a nejistá, byl to jen další trik, nějaká psychologická hra na získání informací? Odmlčela jsem se a zvažovala všechny myšlenky, které se mi vířily hlavou. Ale říkala jsem si, že zatím ke mně byli milí. Milejší než kdokoli jiný předtím. Co se stane hrozného, když jim řeknu své jméno? Zvedla jsem se ze židle a postavila se vedle lavice, hlavu stále sklopenou a s překříženýma rukama před tělem svírajícíma knihy.

"Zelena," zašeptala jsem chraplavě.

Oba chlapci se na sebe s vykulenýma očima podívali. Podívali se zpátky na mě a usmáli se.

"Rád tě poznávám, Zeleno," řekl Cole, přikývl a vyšel ze dveří.

Smith se dál usmíval, zvedl ruku a znovu na mě zamával prsty, pak se otočil a vyšel ze dveří za Colem.

Jakmile jsem osaměla, zhluboka jsem vydechla vzduch, o kterém jsem ani nevěděla, že ho zadržuju. Chvíli jsem tam stála a položila ruku na lavici, abych se zklidnila. Co to sakra bylo. Hlava mi třeštila a dech se mi třásl. Druhou ruku jsem si položila na hruď, srdce mi bušilo silně a rychle. Cítila jsem závrať a nevolnost. Jsem jen hladová, pomyslela jsem si, dnes ráno jsem nejedla. Spěchala jsem na další hodinu a proplétala se mezi ostatními dětmi na chodbě. Došla jsem ke dveřím a šla rovnou dovnitř a na své místo, všichni ostatní už seděli. Položila jsem si paže na lavici, opřela si hlavu o ruce a začala snít o tom nádherném muži z chodby.

Zvonění na oběd mě vytrhlo z mého omámení. Jakmile všechny ostatní děti odešly a chodba se zdála tišší, vyšla jsem ze třídy směrem k jídelně. Prošla jsem dveřmi a šla si vzít tác, bohudík za stravenky. Zbytek školy už seděl u svých stolů, bavil se a doháněl události z víkendu. Vzala jsem si jídlo a pomalu zamířila na své obvyklé místo u odpadkových košů. Kousla jsem do jablka a držela hlavu skloněnou. Místnost byla plná hluku a smíchu mezi několika skupinkami přátel.

Demi a její nohsledi seděli u stolu vedle fotbalistů. Demi byla vaše typická zlá holka. Byla krásná a stylová, s dlouhými vlnitými blond vlasy, které jí poskakovaly po zádech, a bezchybnou jasnou pletí. Byla to přesně ten typ holky, kterou chtěli všichni kluci a kterou by chtěly být všechny holky. Vykračovala si po chodbě ve svých krátkých sukních a na vysokých podpatcích, a všichni ostatní jí ustupovali z cesty. Mě byste nikdy nezastihli v tak krátkém a těsném oblečení, stejně by se na to nikdo nechtěl dívat.

Mé malé snění bylo přerušeno, když se na mě najednou převrhl pomerančový džus, který mi stekl po břiše až do klína. Podívala jsem se na tác a uviděla, že po mně někdo hodil napůl snědený kousek pizzy. Zvedla jsem hlavu a uviděla Demi, jak si se smíchem přehazuje vlasy přes rameno a plácá si se svými následovníky. Jeden z namakanců, Brian, stál na stole, ukazoval na mě prstem a smál se.

"Co se stalo, Sněhurko, měl někdo nehodu?" smál se, když seskočil ze stolu na záda jednoho ze svých bráchů, obličej rudý od smíchu.

Cítila jsem na sobě oči celé školy, když jsem seděla sama u svého stolu a z nohou mi kapal pomerančový džus. Podívala jsem se dolů na své oblečení a na talíř s rozměklým jídlem. Otočila jsem hlavu, abych se podívala na východ, a uviděla jsem, že u stolu u dveří sedí ti noví kluci, Cole a Smith, s tím záhadným řeckým bohem z chodby. Ani jeden z nich se nesmál. Cole propaloval Demi pohledem plným nenávisti. Smith těkal pohledem mezi Demiiným stolem a svým tácem s jídlem a zběsile bodal vidličkou do talíře. Záhadný muž se díval na mě. V jeho tváři se zračil hluboký smutek a zranění. Jeho pohled mě sledoval, když jsem vstala od stolu a kráčela k východu.

"Sbohem, děvko," zaslechla jsem Demiin pokřik, když jsem rozrazila dveře a prošla jimi. Šla jsem ke své skříňce pro náhradní oblečení. Ze zkušenosti už vím, že je lepší mít ve škole na převlečení věci pro chvíle, kdy se Demi cítí mimořádně krutě. Zrovna jsem si z tašky vytahovala svetr, když jsem zaslechla hlas.

"Jsi v pořádku?" Byl to ten samý hladký a sametový hlas, o kterém jsem celý den snila. Byl hluboký a naléhavý a zanechával ve mně teplo, které se rozlévalo hrudí.

Vyhlédla jsem zpoza dvířek skříňky. Panebože, to byl on. Zhluboka jsem se nadechla a ta vůně mě zasáhla. Horký vzduch v letním dni, nádhera. V krku mi narostl knedlík a myslela jsem, že omdlím. Rychle jsem sklonila hlavu, nechtěla jsem, aby viděl mou příšernou tvář. Jemně jsem přikývla. Zvedl ruku a položil ji přes tu mou, která svírala dvířka skříňky. Vyděšená jsem rychle ruku stáhla, vysmekla ji zpod jeho a o roh dvířek si při tom rozřízla dlaň. Zasyčela jsem a nakrčila nos nad tou drobnou bodavou bolestí.

"Promiň, promiň, nechtěl jsem tě vyděsit," rychle vyhrkl, zatímco udělal malý krok zpět.

Chytila jsem se za ruku a zvedla ji k obličeji, abych prozkoumala zranění.

"A sakra, tvoje ruka," řekl, když přistoupil blíž, chytil obě mé ruce do svých a donutil mě upustit svetr.

Dívala jsem se na něj s hrůzou při pomyšlení, co by mohl udělat. Musí si o mně myslet, že jsem takový idiot, když jsem se řízla, určitě ho to taky naštvalo. Oči jsem měla vykulené očekáváním, čekajíc na svůj trest. Ztuhla jsem, tělo se mi napjalo, napjatě jsem čekala. Podíval se na mou tvář a zřejmě si všiml hrůzy v mém výrazu. Jemně a pomalu mé ruce pustil, což mě překvapilo.

"Promiň," řekl a pomalu zvedl ruce na znamení kapitulace.

"Nechtěl jsem ti ublížit."

Ublížit mi? On mi nechtěl ublížit. To jsem si udělala sama, byla to všechno moje chyba, proč by ho to mělo mrzet. Zvídavě jsem se na něj dívala, zatímco jsem si tiskla zraněnou ruku k hrudi.

"Dovolíš mi, abych ti pomohl?" zeptal se mě jemně s rukama stále nataženýma.

Nerozuměla jsem tomu. V porovnání s touto krásnou bytostí jsem monstrum. Proč by mu na mně mělo záležet, proč by mi chtěl pomáhat? Znovu jsem pomalu přikývla. Natáhl ke mně ruku a gestem mě vyzval, abych ji přijala. Odtáhla jsem se a odvrátila od něj tělo. Svěsil ruku a podíval se na mě se smutkem a zmatkem. Můj vlastní zmatek se mi vkrádal do mozku, proč by to toho kluka sakra vůbec zajímalo?

"To je v pořádku," řekl tiše a shýbl se, aby zvedl můj náhradní svetr.

"Pojď za mnou," otočil se a začal pomalu kráčet chodbou. Zastavil se a ohlédl se na mě, aby zjistil, jestli ho následuju. Usmál se. Velký zubatý úsměv, který mu zakryl celou spodní polovinu obličeje. Ach můj bože, ten úsměv. Všechno uvnitř mě roztálo. Můj strach a panika se prostě vytratily. Cítila jsem uvnitř teplo a hřejivost. Cítila jsem se v bezpečí. Znovu jsem přikývla a zavřela skříňku. Vlekla jsem se za ním, když mě vedl ke své skříňce ve vedlejší chodbě. Znovu se na mě podíval a usmál se. Sklonila jsem hlavu a nechala si vlasy spadnout do obličeje. Otevřel skříňku, vytáhl z ní šedomodrý šátek a podržel ho, abych na něj viděla.

"Můžu?" zeptal se a ukázal na mou ruku, kterou jsem si stále tiskla k hrudi. Podívala jsem se na ruku a na šátek. Vzhlédla jsem k jeho tváři, stále se usmíval. Tak jsem přikývla a natáhla ruku. Pomalu mi položil svetr přes rameno a já jsem potlačila nutkání sebou při jeho pohybech trhnout, a pak mi začal opatrně ovazovat šátek kolem říznutí na ruce.

Kdyby jen věděl, jak nepodstatné to malé říznutí je. Kdyby jen věděl o těch výprascích a šlehancích, které dostávám doma. Tahle malá ranka není nic. Mám po celých zádech a břiše jizvy a šrámy od bití, která byla mnohem horší než tenhle maličkatý škrábanec. Kdyby jen věděl. Ale ještě nikdy předtím mi nikdo nenabídl pomoc, nikdy předtím na mě nikdo nebyl ani zdaleka milý. Proč se cítím tak příjemně, když má své ruce na mých? Nikdy jsem neměla ráda, když se mě někdo dotýkal, ačkoliv se mě ještě nikdy nikdo nedotýkal tak měkce a jemně, ne jako on.

Svázel konce šátku k sobě, aby nesklouzl. Nechala jsem svou ruku odpočívat v jeho dlani. Vypadala v ní tak malinká. Stála jsem vedle něj a vypadala jsem tak drobná. Vždycky jsem měla drobnou stavbu těla, ale to mohlo být zkrátka způsobeno podvýživou. Ráda si myslím, že jsem trochu jako moje matka, ale nepamatuju si, jak vypadala, takže to nevím jistě.

Cítila jsem na sobě jeho oči, když jsem zírala na naše spojené ruce. Jemně mi přejížděl palcem po hřbetu ruky. Všechno to působilo tak intimně. Mé tělo se uvolnilo a to samé teplo, jaké jsem cítila předtím, se mi rozlilo do paží a nohou, stále jsem to tak úplně nechápala. Proč by někomu, kdo vypadá jako on, záleželo na někom, jako jsem já.

Překvapivé zazvonění mě donutilo poskočit. Vytáhla jsem svou ruku z jeho a překřížila si paže před tělem. Na chodbě začalo být hlučno, jak se lidé začali přesouvat na další hodinu.

"Gunnere, musíme jít," zaslechla jsem Colea za tím velkým, nádherným mužem. Nakoukla jsem kolem jeho mohutné postavy a uviděla tam stát Colea i Smithe. Předtím jsem si jich ani nevšimla. Byli tam celou dobu, viděli tu mou hloupou, nemotornou nehodu? Jak trapné. Ten krásný chlapec si mírně dřepl, aby byl blíž mému obličeji, a zašeptal dostatečně nahlas, abych ho přes hluk na chodbě slyšela,

"Jmenuju se Gunner," řekl. Trochu jsem se odtáhla, vyděšená z jeho náhlé blízkosti. Znovu se narovnal a mírně naklonil hlavu na stranu.

"Můžeme se vidět po škole?"

Ne. Tohle je jen sen, určitě je. Možná, že ten včerejší výprask byl horší, než jsem si myslela. Možná ležím v bezvědomí na podlaze ve sklepě a tohle se všechno odehrává jen v mé hlavě. Není možné, aby tento člověk chtěl se mnou trávit čas. Ne se mnou. V žádném případě. Trochu jsem zavrtěla hlavou a nedívala se mu do tváře.

"Hmph," zahučel nehybně,

"Uvidíme se později," řekl sebevědomě, pak se otočil a odešel.

Opřela jsem se o skříňku za sebou a snažila se popadnout dech. Jakmile mi zmizel z očí, cítila jsem, jak se mi do hrudi znovu vkrádá ta stejná osamělá temnota. Rychle jsem si vyměnila svetry, sklonila hlavu a odšourala se na svou další hodinu.