Zelena.

Když jsme dorazili ke škole, parkoviště bylo prázdné, což znamenalo, že už byli všichni uvnitř. Následovali jsme Colea a Smithe dveřmi do školy, ruku v ruce. Když jsme vstoupili na chodbu, zavládlo v ní děsivé ticho, všichni se otočili a zírali na Gunnera a na mě. Oči mi těkaly po chodbě, viděla jsem, jak si všichni navzájem šeptají a dívají se na mě s odporem. Byla jsem snad nejvíc na očích, co jsem se kdy cítila, a nenáviděla jsem to. Sklonila jsem hlavu a vytáhla si kapuci. Pustila jsem Gunnerovu ruku, zamířila rovnou do třídy a nechala ty tři kluky za sebou.

"Zee, počkej!" volal za mnou, ale já se nezastavila.

Když jsem si razila cestu chodbou, míjela jsem šeptající tváře a nenávistné pohledy.

"To není možný"

"Ta jen sní"

"To je nějakej fór?"

Držela jsem hlavu skloněnou a vyhýbala se očnímu kontaktu. Ty pohledy a jízlivé poznámky nebyly ničím novým, čelila jsem jim každý den. Ale byla jsem tak hloupá, když jsem si myslela, že by to Gunnerovi a mně mohlo doopravdy vyjít. On byl z těch nejvyšších kruhů, já byla špína z popelnice, a všichni to věděli. Dorazila jsem do třídy a spěchala na své obvyklé místo v zadním rohu učebny. Posadila jsem se a naklonila se, abych položila tašku na zem, a když jsem se znovu narovnala, seděl vedle mě Smith. Usmál se a vytáhl si učebnici matematiky.

"Doufám, že ti tahle blbost jde, protože já v tom stojím za prd," řekl s křivým úsměvem. Na oplátku jsem se na něj napůl usmála a pokrčila rameny.

Naším učitelem matematiky byl únavný pan Phillips. Je to plešatící muž středního věku, který se vždy oblékal do béžových khaki kraťasů s barevnými tartanovými ponožkami vytaženými až ke kolenům. Byl nanejvýš nudný, ale s ostrovtipem a sarkasmem, který dokázal odrovnat většinu jeho studentů. Uprostřed vyučování mi Smith žuchl na lavici složený kus papíru a podíval se na mě s očekáváním. Tváře měl rudé a praskaly pod náporem jeho sotva zadržovaného hihňání. Rozložila jsem lístek a prohlédla si ho. Když jsem začala chápat, na co se dívám, po tváři se mi rozlil úsměv. Byla to strašně nakreslená karikatura někoho, o kom předpokládám, že je to pan Phillips, na sobě má bikiny, ve vlasech culíky a jede na něčem, co je asi delfín. Podívala jsem se na Smithe, z jeho tichého smíchu už skoro brečel. Měl ruku přes pusu, aby utlumil ty zvuky. Pak předstíral, že si povytahuje prsa, přehodí si vlasy přes rameno a odcválá pryč na svém delfínovi. Bylo to vtipné a nemohla jsem si pomoct, musela jsem se hihňat s ním. Vrátila jsem mu kresbu a podívala se zpátky do sešitu, stále se pro sebe usmívajíc. Je tohle ten pocit, když má člověk kamaráda? Dělat si legraci a hihňat se, mít důvod k úsměvu. Tenhle pocit se mi líbí, tohle blažené pohodlí. Líbí se mi mít kamaráda.

Zazvonilo na oběd a studenti se všichni zvedli a odešli, kromě Smithe, ten počkal, až si dám sešity do tašky. Stál u dveří s úsměvem.

"Připravená na dlabanec?" zeptal se s rukou mnoucí si břicho. Usmála jsem se a přikývla.

"Jen si musím odložit tašku," pískla jsem.

"Chceš, abych šel s tebou, nebo se sejdeme až tam?" zeptal se, zatímco palcem ukázal po chodbě směrem k jídelně.

"To zvládnu," řekla jsem, hodila si tašku na rameno a protáhla se kolem něj dveřmi ven. Usmál se na mě, zamával na mě prsty a vyrazil chodbou pryč.

Kráčela jsem ke své skříňce s úsměvem na tváři. Zdá se, že to pro změnu bude dobrý den. Dorazila jsem ke skříňce a začala zadávat kombinaci, když mnou najednou někdo prudce trhl za rameno. Zvedla jsem ruce, abych si zakryla obličej, připravená na kohokoli, kdo mě právě hodlal udeřit.

"Snad si vážně nemyslíš, že tě má rád?" ušklíbl se na mě Demiinin pisklavý hlas. Svěsila jsem ruce podél těla, sklonila hlavu a nic neříkala. Vždycky je nejlepší to z ní nechat prostě jen dostat ven, když promluvím nebo se snažím bránit, je to horší.

Práskla dlaní do dvířek těsně vedle mé hlavy, z čehož jsem sebou trhla a odvrátila se.

"Panebože," zafuněla,

"Jsi vážně tak ubohá, proč si myslíš, že se s tebou chtějí všichni prát?" zavrčela na mě a naklonila se blíž k mé tváři.

Obličej jsem od ní měla odvrácený a oči pevně zavřené, jen jsem čekala, až mě udeří, kopne, zatahá za vlasy, prostě něco udělá. Cítila jsem její parfém, ta drtivá květinová vůně mě pálila v nose. Ale cítila jsem ještě něco jiného, byla to chladná, nevýrazná vůně. Něco, co bych si spojila se strachem nebo hněvem. To přece nemůže být pravda, jak bych mohla cítit strach, emoce nemají žádnou vůni. Chytila mě za ramena a silně mě vrazila do skříňky, má bolavá záda vzplanula od náhlého přívalu bolesti.

"Gunner tě nechce, proč by chtěl takový prase, jako jsi ty?" plivla na mě, jen pár centimetrů od mé tváře. Zakňučela jsem, když jsem cítila její horký dech na své tváři.

"Drž se od Gunnera dál, jasný, děvko? Teď je můj."

Rychle jsem přikývla hlavou. Ostrost jejích slov mnou projela jako nůž. Samozřejmě, že ona a Gunner dají dohromady, oba jsou absurdně krásní a krásní lidé mají tendenci držet při sobě. Pustila mi ramena a udělala malý krok vzad. Neodvážila jsem se zvednout hlavu, abych se na ni podívala, ale v duchu jsem si uměla představit její zlý úšklebek, prakticky jsem cítila, jak její spalující pohled pálí mé tělo.

"Jaký zbytečný plýtvání místem," zasmála se a otočila se ke svým poskokům a davu, který se kolem ní shromáždil.

I poté, co se odvrátila, jsem stále cítila pálení jejího pohledu. Bylo to, jako by mnou projela vlna horka a pohltila mé paže. Zatála jsem pěsti a zabořila si nehty do dlaní. Ty žhavé jehly, stejné jako včera v lese, cítila jsem, jak mi běhají po nohách a míří do hrudi. Bez rozmýšlení jsem vykročila dopředu a napálila Demi čistou facku přímo do obličeje. Udeřila jsem ji tak silně, že jí hlava prudce cukla na stranu a ten zvuk se rozlehl celou chodbou. Všichni ztichli, šokováni, když u mě viděli takový výbuch. Léta jsem tam tiše seděla a snášela jejich zneužávání beze slova nebo jakéhokoli náznaku odporu. Demi si sáhla na obličej a otočila se, aby se na mě podívala. Její horní rty se zkroutily do vrčení a oči jí naplnila ohnivá nenávist. Vrhla se na mě, jednou rukou mě popadla za zápěstí a druhou mě chytila pod krkem. Přirazila mě ke skříňce, přičemž mi hlavou bouchla o dvířka. Vydala jsem ze sebe tiché zakvičení bolesti.

"Kdo si kurva myslíš, že jsi? Ty špinavá děvko!" křičela na mě a zároveň mnou znovu práskla o skříňku. Snažila jsem se nadechnout, ale její sevření na mém krku bylo příliš silné. Cítila jsem, jak se mi její prsty utahují kolem hrdla, a zavřela jsem oči, abych se připravila na další bolest. Zoufale toužíc po vzduchu jsem tahala za její ruku na svém krku, ale marně. Cítila jsem, jak se mi začíná točit hlava, a vidění se mi zamlžilo. Demiin stisk najednou povolil a já jsem padla na zem, kašlala jsem a bojovala o dech. Zůstala jsem dřeplá na zemi na všech čtyřech a zběsile se snažila popadnout dech. Krk mi hořel a vzduch, když začal plnit mé plíce, mi připadal jako nože.

Když už jsem konečně byla schopná se znovu nadechnout, dokázala jsem zaznamenat zvuky křiku a řevu před sebou. Váhavě jsem vzhlédla. Cole a Smith se oba s námahou snažili udržet běsnícího Gunnera, který se zoufale pokoušel vrhnout na Demi. Demi se držela Brianovy paže a snažila se před Gunnerem chránit. Brian, Demi, její nohsledi a všichni ostatní na chodbě zírali na Gunnera v šoku a s hrůzou v obličeji.