Zelena.

Pronikavý zvuk mého pískajícího budíku mě vzbudil brzy, každopádně dávno předtím, než se vzbudí Hank. Rychle jsem zmáčkla tlačítko navrchu, abych ten zvuk umlčela, a podívala se na zavřené dveře své ložnice, jestli neobjevím nějaké známky pohybu na druhé straně. Nic. Chvíli jsem tam ležela a přemýšlela, jestli opravdu potřebuju jít dneska do školy. Při pomyšlení, že bych musela strávit 8 hodin doma s otcem, jsem nakrčila nos. Posadila jsem se a uvelebila na kraji postele. Včerejšek se zdál být jen vzdálenou vzpomínkou. Tři řečtí bohové a jejich podivná laskavost, byli skuteční, nebo to byla jen halucinace způsobená otřesem mozku? Nevím, ve kterou z těch teorií víc doufám. Na tom nesejde, jsem si jistá, že dnešek bude stejný starý, nudný a osamělý život. Promnula jsem si spánek a vzpomněla si na svůj malý záchvat šílenství v lese. Panebože, teď opravdu doufám, že to všechno byla halucinace. Jak trapné, jako bych už tak nebyla dostatečná zrůda. No nic, stejně už ho neuvidím. Určitě ne.

Vzala jsem si ručník a šla se osprchovat. Otočila jsem kohoutkem a nechala vodu ohřát. Mám ráda sprchu s vařící vodou, vždycky jsem měla, i přes mokvající rány, které neustále pokrývají mé tělo. Jakmile pára zaplnila většinu místnosti, vlezla jsem dovnitř a nechala si horkou vodu stékat po svém pohmožděném a potlučeném těle. Nalila jsem si mýdlo do rukou a vydrhla si vlasy, voda, která mi stékala z těla, měla ten známý načervenalý nádech. Zádům jsem se neodvážila ani přiblížit, místo toho jsem nechala horkou vodu rány omýt. Zaklonila jsem hlavu a nechala si horkou vodu stékat po obličeji. Horké sprchy jsou tak uvolňující.

Ručník jsem si volně přidržovala na bocích, stoupla si před zrcadlo a zkoumala své rozbité tělo. Moje mokré vlasy, dlouhé a zacuchané, mi sahaly těsně pod ramena a byly tak černé, až se zdálo, že mají fialový nádech. Moje bledá, lepkavá kůže byla posetá novými růžovofialovými modřinami a starými žloutnoucími modřinami. Některé měly velikost malé mince, jiné i několik centimetrů napříč. Mé zlaté oči bez života seděly nad tmavě fialovými kruhy s hustým tmavým obočím, které se táhlo až ke spánkům. Má malá a pevná prsa visela mírně do stran. Můj tenký pas a břicho zdůrazňovaly hrudní koš a kyčelní a klíční kosti mi vystupovaly ven. Bledá kůže byla poseta tmavě růžovými jizvami. Mé tělo, použité jako plátno k vystavení otcova násilného uměleckého díla. Zatáhla jsem si ručník výš a s padající slzou se odvrátila. Už se na to nechci dál dívat. Jsem nechutná, všechno na mně je groteskní.

Hodila jsem na sebe plandavé džíny a volné zelené tričko. Pročesala jsem si mokré vlasy a přehodila si je přes ramena. Prohlédla jsem si ránu na čele. Už se trochu potáhla stroupkem, ale pořád vypadala hrozně a červeně. Vzala jsem svou věrnou lahvičku s make-upem, kterou jsem ukradla při jednom ze svých nákupů, a kápla si ho na prsty. Rozetřela jsem ho po tváři a zakryla si své tmavé kruhy pod očima a nové říznutí na tváři. Drobnou ranku to zamaskovalo docela dobře, ale s tou strupovitou spouští na čele to k ničemu nebylo. Vytáhla jsem tedy další náplast a strategicky ji umístila přes červenou ránu. Popadla jsem svou šedou mikinu s kapucí, batoh a staré rozedrané boty a tiše vyšla z pokoje. Po špičkách jsem došla k vchodovým dveřím a minula obývací pokoj. Hank tam byl, omdlelý ve svém křesle a kolem nohou se mu válely plechovky od piva.

Prošla jsem dveřmi a co nejtišeji je za sebou zavřela. Vyběhla jsem po příjezdové cestě na ulici a s úlevou si oddechla. Ušla jsem pořádný kus cesty od domu, než jsem si sedla a obula se. Pohlédla jsem na světle modrou ranní oblohu a zhluboka se nadechla. Další jasný a krásný den. Po několika dalších hlubokých nádeších jsem se zvedla a vyrazila do lesa, cestou jsem stále zírala nahoru na nebe. Šla jsem pomalu, užívala si čerstvý vzduch a chladivý jarní vánek, snadno bych se v tom mohla ztratit.

"Dobré ráno." Poskočila jsem, vyplašená zvukem hlasu, který se ozval za mnou.

"Páni, promiň," chichotal se, když jsem se k němu prudce otočila.

"Nechtěl jsem tě vyděsit," řekl Gunner a s úsměvem zvedl ruce.

"Nevyděsil," zašeptala jsem. Sklonila jsem hlavu a chtěla si přes obličej přetáhnout kapuci.

"Přestaň," zaprosil, popadl mě za zápěstí a donutil mě kapuci pustit. Tep se mi zrychlil a projel mnou studený záblesk. Kapuce spadla a svezla se mi po zadní části hlavy.

"Prosím, nezakrývej si tvář." Popošel a postavil se přímo přede mě, ruku u mé tváře stále držel. Celé moje tělo ztuhlo. Byla jsem paralyzovaná panikou a zírala na jeho sevření na mém zápěstí. Zmateně se na mě podíval a sledoval můj pohled k našim rukám. Pustil mě, udělal krok zpět a sklonil hlavu.

"Omlouvám se, neměl jsem tě takhle chytit," zamumlal a zasunul ruce do kapes u džínů.

"Jen si prosím nezakrývej obličej, nemusíš se přede mnou schovávat."

Jeho oči byly smutné a toužebné, když mě jimi propaloval. Nechtěla jsem ho rozrušit, jen jsem na vteřinu zpanikařila. Celý můj život platí, že když mě někdo popadne, obvykle to znamená, že přijde bolest. Ale na Gunnerovi bylo něco jiného. Nevím co. Ale jako bych cítila, že mi nechtěl ublížit. Proč musím být taková? Proč se musím všeho bát? Měla jsem silné nutkání udělat něco, aby se cítil lépe, ale nevěděla jsem jak, ani proč to potřebuju udělat.

"Já, omlouvám se, to jen ehm," zamumlala jsem, zatímco jsem sklonila hlavu a nechala si vlasy spadnout do tváře. Přistoupil blíž a položil mi ruku pod bradu, aby mi zvedl hlavu. Podvolila jsem se a dovolila mu, aby pomalu zvedl můj obličej k jeho. Zavřela jsem oči, když mi vlasy z tváře zastrčil za ucho. Zalapal po dechu a pustil mou bradu.

"Zee, co se ti stalo s obličejem?" zeptal se přísným tónem. Odvrátila jsem hlavu, plná hanby, a vlasy si zase stáhla zpátky.

"Zeleno, kdo ti to udělal?" zavrčel na mě.

Odstoupila jsem od něj, vyděšená vrčením v jeho tónu a představou, že bych musela na jeho otázku odpovědět. Nemohla jsem mu říct o svém tátovi. Kdybych to udělala, Hank by mě zabil, a zabil by Gunnera. Cítila jsem, jak mi pobledla tvář, to nedovolím. Gunner postoupil vpřed s vyceněnými zuby na své nádherné tváři,

"Hej, klídek, kámo."

Najednou se objevil Cole a objal Gunnera kolem hrudi. Odkud se vzal, netuším. Rozhlédla jsem se a za ním stál i Smith. Zvedl ruku a zamával na mě prsty. Neobratně jsem se na něj usmála. Gunner ze sebe setřásl Coleovu paži, přistoupil ke mně, chytil mé ruce do svých, sklonil se a podíval se mi do očí. Bylo to tu zas, ten hřejivý a uklidňující pocit. Jak mi to dělá.

"Zee. Nechtěl jsem tě vyděsit, omlouvám se," řekl jemně. Usmál se na mě polovičním úsměvem, ale nemyslel to tak, jeho oči byly plné obav a bolesti. Usmála jsem se na něj a přikývla. Narovnal se a chtěl pustit moje ruce, ale já se jedné z nich chytila. Svírala jsem jeho obrovskou ruku tou svou a obdivovala naše propletené prsty. Drobná mravenčení se mi proplétala prsty a putovala nahoru po mé paži. Vzhlédla jsem k němu a usmála se. Oči se mu rozzářily a s úsměvem mi oplatila celá jeho tvář.

"Páni," vydechl,

"Jsi krásná." Tváře mi hořely, když jsem se pod jeho zbožňujícím pohledem začervenala.

"Tak jo, vy dva," zakašlal Smith,

"Pojďme, nebo přijdeme pozdě do školy."

Smith a Cole odešli před námi. Gunner propletl své prsty s mými, aby se ujistil, že se nepustím. Kývl hlavou, naznačujíc cestu po stezce, a zvedl obočí. Stále červená jsem se usmála a přikývla. Začali jsme společně kráčet, má ruka stále v jeho. Malé a jednoduché gesto, a přesto to pro mě znamenalo všechno.