Lunaya.

Pokoj opět ztichl a ozýval se jen tlukot našich srdcí. Hina se ke mně přisunula, natáhla ruku, sevřela mou paži a lehce ji stiskla. Podívala jsem se jí do tváře. Po tvářích jí stékaly slzy a v očích měla smutek. Nepotřebovala slova, vše, co chtěla říct, vyjádřila svým melancholickým pohledem.

„Drahoušku, to dítě ze stromu nebylo zabito, jen uneseno,“ vložila se do toho Pappi.

„Cože? Jak