Zelena.

Ležela jsem s hlavou opřenou o Gunnerovu hruď. Zůstali jsme tu ještě pár hodin, jen pro jistotu. Abychom se přesvědčili, že říje je opravdu pryč. Rozhlédla jsem se po malé místnosti a zmocnil se mě povědomý pocit. Už jsem tu někdy byla.

„Gunnere, kde to jsme?“ zeptala jsem se, když jsem se posadila.

„Cože?“ zamumlal.

„Co je to za místo?“

Gunner se napřímil a pohlédl na mě. Skousl si ret a