Kapitola 1

Rhea

Válečníci venku trénují a pro mě je to podívaná. Oči mám doširoka otevřené, upřené na ně jako pes sledující králíka. Jenže válečníci jsou mnohem zajímavější, a když je pozoruji, nemohu si pomoct a představuji si sama sebe mezi nimi, jak s nimi spáruji, zápasím a bojuji stejně tvrdě jako kdokoli z nich.

To se samozřejmě nikdy nestane. Zaprvé jsem žena a ženám není dovoleno trénovat jako válečníci.

A zadruhé, jsem nedochůdče.

"Rheo," otočím se, když uslyším známý hlas, je to Ethel. "Tady venku být nemůžeš. Potřebujeme tě uvnitř, před večírkem je spousta práce a to, že tady zíráš na ty samce, ničemu nepomůže."

"Nezírám," odfrknu si a následuji Ethel zpět k Alfově sídlu smečky. "Dívám se."

"Tak se dívej na něco jiného. Jestli tě uvidí Alfa Elias, bude naštvaný, a já se s jeho náladami teď rozhodně potýkat nechci."

Sídlo smečky bývalo obvykle klidné místo, ale dnes tu vládl čilý ruch. Vlci pobíhali sem a tam, uklízeli, zdobili a připravovali vše na dnešní oslavu Alfových narozenin.

Válečníci naopak trénovali. Trénovali tak, jako to dělali každý den na hektarech pozemků, které sídlo obklopovaly.

"Rheo," vyštěkne Ethel znovu a tentokrát zní poněkud příliš frustrovaně. "Vrať se nohama na zem. Je tu spousta práce. Začni se zabývat květinovou výzdobou. Květinář je před chvílí doručil. Jsou ve skladu. Začni je aranžovat a rozmisťovat."

"Ano, paní," odpovídám a vleču se do zadní části sídla, kde se nacházejí sklady.

Sklady jsou obvykle tmavé a zaprášené, ale dnes jsou jasně osvětlené. Nikdy jsem nechápala, proč potřebujeme tolik skladovacích prostor. Ale tohle je sídlo smečky a má pojmout celou smečku, takže mít několik skladů asi dává smysl.

Hned jak otevřu dveře, udeří mě do nosu nespočet vůní nejrůznějších květin. Všechny jsou úhledně zabalené v krabicích a koších, obalené plastem a stužkami.

Nejsem si jistá, co mám dělat. Nikdy předtím jsem to nedělala.

Zvednu první krabici, je překvapivě těžká. Dokonce i přes obal cítím vůni lilií.

Pomalu vyndávám křehké květiny a aranžuji je do váz, které odnáším zpět do sídla a do tanečního sálu, kde se bude večírek konat.

Alfa dnes večer slaví pětatřicáté narozeniny a zároveň je to desáté výročí, co vládne smečce Černého tesáku. Je to významná událost. Příležitost pro všechny ze smečky sejít se a oslavit Alfův odkaz a úspěchy.

Když s aranžováním květin skončím, přecházím k dalšímu úkolu, kterým je rozmisťování skleniček na šampaňské, které mi dává Ethel. Jsou tu sice cateringoví pracovníci, kteří mají na starosti jídlo, ale zbytek je na nás.

Tedy na Ethel. Je to hospodyně sídla smečky a pod ní jsou další zaměstnanci, včetně mě. Ale na akci, jako je tato, máme rozhodně nedostatek personálu. Chystají se sem přijít stovky lidí a my nemáme zdaleka dost rukou, abychom tu práci zvládli.

Bude tu několik Alfů z jiných smeček, včetně vysoce postavených válečníků. Ethel tu pobíhá jako bezhlavá slepice a já se jí vážně nemůžu divit.

Jsem jen ráda, že to nemám na starosti já.

"Rheo!"

Zaslechnu její hlas a trochu sebou trhnu.

"Ano, paní?"

"Dej tohle na stůl," vrazí mi Ethel do rukou několik skleněných soch.

"Tyhle?"

"Ano, a pospěš si."

Dělám, co mi řekla, a opatrně stavím sošky na stůl. Jsou nádherné, skoro se bojím, že je rozbiju.

Taneční sál je téměř připraven a hosté brzy dorazí. Všechno musí být dokonalé, a jestli nebude, Ethel z toho zešílí.

Už jsem dnes viděla, jak jednou vyjela na cateringový personál.

Jak čas plyne, obloha začíná tmavnout. Oslava začíná v osm večer a očekává se, že skončí o půlnoci, nebo i později. Tyhle akce často končívaly dost pozdě. Což znamená, že domů se asi dostanu až v noci. Vlastně mi to ani nevadí. Doma toho stejně moc na práci nemám, kromě toho, že se dívám na svého bratra Luka, jak si na mně trénuje své bojové schopnosti, a poslouchám, jak se chvástá, jak je skvělý.

"Dobře, myslím, že máme všechno připravené," tleskne Ethel rukama, když se rozhlédne po místnosti.

Hudba hraje a jídlo je prostřeno. Místnost je plná květin a svíček a všechno vypadá naprosto dokonale. Teď už jen musíme počkat na příchod hostů.

Vítání hostů není mou prací, ale rozhodně jsem zvědavá, kdo se ukáže.

S jistotou vím, že tu budou moji rodiče, ale naštěstí mě nebudou muset vidět, protože já budu po zbytek noci pracovat v kuchyni a zařizovat věci v zázemí.

To je původní plán.

Dokud za mnou nepřijde Ethel. "Změna plánu."

"Změna plánu?" zvědavě se na ni podívám. "Jak to myslíte?"

Podá mi uniformu, která je docela podobná té, co nosí ostatní dívky z cateringu a obsluhy. "Budeš pracovat v tanečním sále. Potřebujeme víc obsluhy. Bude tu spousta lidí."

"Ale—"

"Žádné ale."

"Nemyslím si, že lidé chtějí, abych je obsluhovala já." Poukazuji na fakt, že jsem jen nedochůdče a pochybuji, že by lidé, kteří sem přijdou, nějaké chtěli jenom cítit.

Nedochůdčata se zabíjela všude po celém světě. Mě ušetřili jen díky Alfovi Eliasovi. Nedokážu si představit, proč by si Ethel myslela, že by se tu našel někdo, kdo by stál o to, abych ho obsluhovala.

Ethel se uchechtne: "Jsem si jistá, že to nikomu vadit nebude. Navíc se tě neptám, já ti to nařizuji. A ty nemáš na vybranou. Máme málo lidí."

Sklopím zrak k uniformě, kterou mi dala, a pak k ní znovu vzhlédnu. "Dobře."

"Skvělé. Běž se dozadu převléknout. Rychle a než začnou přicházet hosté. Už se stmívá. Budou tu každou chvíli," poplácá mě dvakrát po paži, než se otočí a zamíří opačným směrem.

Nevěřícně si povzdechnu a odnesu si oblečení, které mi dala, do umývárny za tanečním sálem. Trvá mi minutu, než se převléknu, a když jsem hotová, podívám se do zrcadla, abych viděla, jak mi oblečení padne. Je tak volné, jak to jen jde.

Sukně mi visí proklatě hluboko pod kolena a košile je mi tak velká, že si připadám, jako bych na sobě měla deku. Ale nemůžu s tím nic dělat, a tak se s tím prostě smířím a vyjdu z umývárny zpátky do tanečního sálu, kam už začínají proudit hosté.

Sklopím hlavu, abych nepoutala ničí pozornost, a proplétám se davem. Je úžasné vidět, kolik mocných a vlivných vlků na večírek přichází. Vidím tu spoustu Alfů s jejich doprovodem a družkami.

Zůstávám ohromená, když si je všechny prohlížím. Všichni jsou vyparádění, mají na sobě to nejlepší oblečení a šperky a vypadají, jako by v životě nesáhli na práci.

V pozadí hraje živý orchestr a hlavním vchodem proudí dovnitř další a další lidé. Venku už je úplná tma a na obloze vysoko září úplněk.

Rozlévám tolik šampaňského, kolik jen dokážu, každému, kdo si o něj řekne, a zároveň vyhlížím mámu s tátou. Přijdou sem a já chci, aby viděli, že dělám něco smysluplného.

Na rodině mi záleží nejvíc, jsou vším, co mám, a díky nim žiju. Ale nedokázali mě přijmout, zvlášť můj táta. Už se mnou čtyři roky nepromluvil, čtyři dlouhé roky, a ať se snažím sebevíc, mluvit se mnou nechce.

Není to kvůli ničemu, co bych udělala, ale kvůli tomu, kým jsem. Narodila jsem se jako nedochůdče, mimo jiné jako nedochůdče, ale to jsem si nevybrala. Chci být válečníkem, jako můj táta, jako můj bratr a jako moji strýcové, ale není šance, že bych se jím mohla stát. Z nedochůdčat se nikdy nestane nic jiného než přítěž.

"Co tady děláš?" slyším další známý hlas a tentokrát se otočím mnohem rychleji, když poznám, že je to moje máma. "Myslela jsem, že na večírku nebudeš."

"Neměla jsem být—měla jsem pracovat v kuchyni, ale Ethel—"

Utnula mě dřív, než jsem to stihla doříct. "No, hlavně ať tě tu nevidí tvůj otec. Zvlášť takhle. Naštve se a pak odejde."

"Mami, nemůžu s tím nic dělat," vysvětluji jí.

"Můžeš něco udělat, můžeš jít do kuchyně a držet se dál od lidí. Nebo ještě lépe, běž raději domů a zůstaň ve svém pokoji." Už teď slyším v jejím hlase tu nenávist, je tak hlasitá, i když mluví tak tiše.

Srdce mi trochu poskočí, ale nic neříkám.

"Prosím."