Kapitola 2

Rhea

Většinu večera se držím v pozadí a vyhýbám se tátovi s mámou. Kamkoli se hnou, já se přesunu na opačnou stranu. Někteří lidé na večírku se na mě zvláštně zadívají, když si uvědomí, že jsem nedochůdče, ale nic mi neřeknou.

Možná proto, že jim rozlévám šampaňské a jsou trochu opilí.

Nejsem si jistá, ale jsem ráda, že nic neříkají.

Večírek probíhá skvěle a jak noc postupuje, lidé jsou čím dál víc opojení. Smějí se, tančí a skvěle se baví. Alfa Elias se k nim také přidává a prochází místností. Lidé ho oslavují a připíjejí na jeho zdraví a dlouhý život.

Je to skvělý Alfa a doufám, že povede smečku ještě dlouho. Ale jak hodiny ubíhají, chci jít prostě domů. Celý večer stojím na nohou, nohy už mám unavené a jsem unavená z těch podivných pohledů od hostů.

Věci se však zvrtnou, když koutkem oka zahlédnu svého tátu. S někým mluví a já si nejsem úplně jistá s kým. Ale než si mě stihne všimnout, otočím se a vydám se na druhou stranu tanečního sálu.

Ale jak tak běžím, do někoho narazím, šampaňské v mých rukách se na mě celé vylije a skleničky spadnou na zem. Srdce se mi zastaví, naprosto tragicky.

"Omlouvám se," vyhrknu rychle a sbírám skleničky.

Ale když vzhlédnu, přistihnu se, že zírám do těch nejtemnějších očí, jaké jsem kdy viděla. Nejsou plné hněvu, přesto v nich není ani laskavost. Jsou zkrátka... prázdné.

Ne.

To není možné.

Ale je.

"Omlouvám se," zamumlám znovu a udělám krok dozadu, pryč od něj.

On však přistoupí blíž a nespouští ze mě oči. Jeho pohled je intenzivní, jako by se mi snažil číst myšlenky, jako by mi chtěl nahlédnout do duše. Nemohu si pomoct a lehce se otřesu. Něco na něm mi ježí chlupy na těle, něco na něm mě nutí utéct, schovat se.

Ale nemohu.

Udělám další krok zpět. Musím odejít, musím jít kamkoli — kamkoli pryč od něj, od tohoto člověka. Otočím se, a než stačím udělat další krok, uslyším jeho hluboký, chraplavý hlas.

"Stůj."

Ztuhnu a krev mi stydne v žilách. Hudba, hlasy, smích — to všechno se vytrácí. Slyším jen jeho hlas, cítím jen jeho přítomnost, tyčící se a hrozivou. Pomalu se otočím, očima těkám po místnosti a hledám cestu ven.

Nesmím ho nechat, aby mě chytil, nesmím ho nechat, aby se mě dotkl, nesmím ho nechat, aby mi cokoli udělal.

Můj pohled padne na Ethel, která stojí poblíž vchodu do tanečního sálu. Vypadá překvapeně, dokonce zmateně, ale nic neříká.

Všichni ostatní jsou stále zaměstnáni tím, co právě dělají. Téměř nikdo se sem ani nepodívá, kromě toho vlka, do kterého jsem narazila. Chci odejít. Bože, měla jsem být v kuchyni. Měla jsem tvrději bojovat za to, abych mohla zůstat vzadu, než pracovat přímo v tanečním sále.

Oči má stále upřené do mých, rty pootevřené, jako by chtěl něco říct. Ale neudělá to. Prostě na mě zírá s nečitelným výrazem.

Těžce polknu, ruce se mi třesou a cítím, jak mi slábnou nohy. Nemůžu dýchat, nemůžu mluvit, nemůžu se dokonce ani pohnout.

"Omlouvám se," omluvím se mu už potřetí. "Byla to chyba."

Ethel ke mně přispěchá a zachrání mě před katastrofou, ve které se nacházím. "To je v pořádku," řekne tomu muži. "Postarám se, aby se to uklidilo. Omlouvám se za to. Už se to nestane. Prosím, užijte si zbytek večera a omluvte nás."

Ten vlk se na mě nepřestává dívat, ani když na něj mluví Ethel. Hruď se mi zvedá a klesá. Nevím, co mám dělat. Chci se odsud prostě dostat. Musím. Využiji chvíle, kdy mezi námi stojí Ethel, vyrazím z tanečního sálu do zadních umýváren, abych se umyla a očistila od veškerého šampaňského, co se na mě vylilo.

Několik minut čekám, opřená o zeď, a vyčkávám, až mi srdce přestane bít tak rychle.

Znám toho vlka — znají ho všichni.

Alfa Aron ze smečky Krvavého drápu, silný Alfa, mocný vlk a ten nejnebezpečnější ze všech.

Je o něm známo, že je bezohledný, krutý a nemilosrdný.

Viděla jsem ho jen párkrát, na fotkách. Své území opouštěl zřídkakdy, a když už, tak kvůli důležitým záležitostem. Ale nikdy by mě nenapadlo, že přijde na oslavu naší smečky, nikdy by mě nenapadlo, že s ním budu v jedné místnosti.

Když ho tu vidím naživo, klepu se strachy. Jako by se mi v hlavě rozezněly všechny zvony a varovaly mě, abych utekla, abych prchla. Ale nemohu. Jsem přikovaná k zemi, srdce mi buší tak rychle, až se bojím, že mi exploduje.

Nemůže to být můj druh.

Ne.

V tom musí být nějaký omyl.

Moje vlčice mlčí, nereaguje, ani když na ni zavolám. Bojí se. Obě se bojíme. Tohle se přece nemůže dít. Jak by mohlo? Jsem nedochůdče a šance, že budu mít druha, je mizivá, ale v tu chvíli, co jsem do něj vrazila se skleničkami šampaňského, jsem to okamžitě pocítila až v kostech.

Jako by mým tělem projel blesk, když jsem mu pohlédla do očí.

Snažím se uklidnit, pomalu se nadechuji a vydechuji. Nezabírá to. Myšlenky se mi honí hlavou a srdce mi stále divoce buší v hrudi. Zavřu oči a snažím se vytěsnit obraz jeho tváře, ale marně. Pokaždé, když zavřu víčka, jako bych ho viděla ještě zřetelněji.

Ne.

To není možné.

Dveře za mnou se rozletí, až sebou trhnu. Srdce se mi rozbuší, sevřu okraj umyvadla a snažím se popadnout dech.

Je tady.

Nemusím se na něj ani podívat, abych věděla, že je to on.

Jeho vůně je tak silná, tak maskulinní, tak... Alfí.

Vejde dovnitř a zavře za sebou dveře. Bácnutí těch dveří mi říká vše, co potřebuji vědět. Že jsem ztracená.