Taxík zastavil před sídlem Nightfall, kde Sophia zaplatila jízdné a vystoupila z vozu.

Právě mířila dovnitř, když po příjezdové cestě s rachotem přijelo nákladní auto vezoucí mladé třešně a zastavilo poblíž zahrady.

Dělníci třešně opatrně vyložili a usadili je do připravených jam.

Tam, kde ještě včera kvetlo živé moře červených růží, teď zbyla jen převrácená hlína a rostliny nedbale pohozené stranou.

Sophiinou hrudí se rozlila tupá bolest, když hleděla na okvětní lístky růží rozeseté po půdě jako karmínové slzy.

Zezadu se přiblížilo povědomé předení motoru luxusního auta.

Když se Sophia otočila, viděla, jak Lucas vystupuje z auta. Stál vysoký a vzpřímený a vyzařovala z něj přirozená aura klidné elegance.

"Miláčku..." začala Sophia, ale ta slova jí zemřela na rtech, když se naklonil zpět do auta.

S něžnou péčí pomohl vystoupit ženě – byla to Emily, která vypadala zářivě ve skvostném značkovém kompletu, v němž její pleť jen svítila.

Teprve když Emily stála pevně, Lucasův pohled se konečně setkal se Sophiiným, a ty obvykle teplé oči si ji nyní prohlížely s odtažitou lhostejností.

"Potřebovala jsi něco?" zeptal se plochým tónem.

Chladná cizota v jeho pohledu zasáhla Sophiino srdce jako fyzický úder.

"Proč vytrháváš ty růže, když rostly tak dobře?" zeptala se, zoufale toužící po jeho vysvětlení. Tyto růže byly jeho zvláštním způsobem, jak jí vyznat své city.

Lucas se na zničenou zahradu sotva podíval. "Emily se necítí dobře. Chvíli u nás zůstane."

"Co to má společného s růžemi?" naléhala.

"Je alergická na pyl," odsekl a už se otáčel, aby dovedl Emily dovnitř.

Sophia zůstala stát jako přikovaná a srdce se jí svíralo.

Vzduchem se nesl Emilyin jemný hlas. "Lucasi, zdá se, že je Sophia naštvaná. Je to všechno moje vina. Neměla jsem si na ty růže stěžovat."

"Na ní mi nezáleží," ujistil ji Lucas.

"Ale bojím se, že mě bude nesnášet. Opravdu to zvládnu s léky na alergii," nabídla Emily a z jejího hlasu odkapávala falešná starost.

"Léky mají vždy vedlejší účinky. Nenavrhuj věci, které mě znepokojují," odpověděl.

Sophia stála nehybně, když sledovala, jak se jejich postavy v dálce zmenšují. Po tváři jí stékala tichá slza, zatímco ji zaplavoval drtivý smutek.

'Nezáleží mu na mně... Jasně,' zamumlala Sophia s hořkou ironií a pravda těch slov v jejím srdci usedla jako těžké závaží.

Ani se nezeptal na její nepřítomnost minulou noc a teď nařídil vytrhat její oblíbené růže. Vzkaz byl jasný – znamenala pro něj méně než sebemenší myšlenka na Emily.

Tři roky se mu věnovala a nabízela mu neochvějnou lásku a útěchu v těžkých časech.

Věřila, že její neustálé teplo dokáže rozehřát i to nejchladnější srdce, ale Emilyin návrat vše v jediném okamžiku vymazal.

Zajímalo ji, co jejich intimita v posledních šesti měsících skutečně znamenala a jakou roli vlastně v jeho životě hrála.

Náhlé píchnutí v podbřišku ji donutilo popadnout dech. Bledá a nejistá se otočila k vile.

Když Sophia vstoupila do obývacího pokoje, uviděla Emily přitisknutou k Lucasovi na pohovce, jak s láskyplným pobavením sleduje, jak pro ni loupe pomeranč.

Lucas jemně odstranil každý kousek bílé dužniny z dílků pomeranče a pak je naaranžoval na talíř pro Emily. "Pro tebe," řekl s jemným úsměvem. "Dobrou chuť, můj malý labužníku."

Když si Emily brala talíř, všimla si, že do místnosti vstupuje Sophia. Na rtech jí zahořel triumfální úsměv, když zvolala: "Sophie, nedáš si? Lucas to loupal sám. Určitě něco, co jsi nikdy nezažila."

Sophiin pohled padl na dokonale připravené dílky pomeranče a za očima ucítila náhlé štípání.

Bolestnou pravdou bylo, že za celou dobu, co byli spolu, pro ni Lucas nikdy neoloupal ani jeden pomeranč. Vždy to byla ona, kdo mu sloužil.

Uvědomění ji zasáhlo s naprostou jasností – Lucas moc dobře věděl, jak být ohleduplný, ale svou laskavost si prostě schovával pro Emily.

Sophia cítila, jak se jí srdce láme na kousky, když konečně pochopila, jak bolestné může srovnávání být.

"Je naprosto schopná si to ovoce oloupat sama," řekl Lucas odmítavě a na Sophii se sotva podíval. Pak si všiml její bledé pleti a dodal: "Jsi v pořádku? Vypadáš strašně bledě."

Sophiiny ruce se po stranách sevřely v pěst, když uvažovala, že by Lucasovi řekla o svém utajovaném těhotenství. Křehká naděje v ní šeptala – že tato pravda by konečně mohla obměkčit jeho srdce vůči ní.

"Já..." Hlas se jí zachvěl a slova jí zemřela na rtech.

"Jestli jsi nemocná, navštiv lékaře. Tohle ubohé divadélko začíná být únavné," řekl Lucas a přes jeho pohledné rysy přebleskla netrpělivost.

Rozčiloval ho její ublížený výraz, který jakoby naznačoval, že je obětí nějaké hrozné nespravedlnosti.

Sophia spolkla svá nevyřčená slova a její pohled utkvěl na muži, který jí najednou připadal jako naprostý cizinec.

"Jsem v pořádku," zamumlala. "Jen půjdu do svého pokoje."

Když se otočila ke schodišti, Lucas pocítil vlnu podráždění. 'Musel jsem na ni být moc mírný, a teď se opovažuje dělat mi scény,' pomyslel si rozzuřeně.

Sophia vyšla jen pár schodů, když se objevila hospodyně Wendy, jak sestupuje ze schodů se sluhy nesoucími krabice.

Ty věci vypadaly povědomě, ale byl to pohled na jejího plyšáka ve Wendyině náručí, díky kterému si Sophia uvědomila, že všechno, co nesou, je její.

Rychlým pohybem vykročila vpřed a panenku jí vytrhla. Její hlas zledovatěl, když se zeptala: "Wendy, mohla bys mi to vysvětlit?"

"Příkazy pana Westwooda," řekla tiše Wendy. "Máte se přestěhovat do komory dole."

Ta slova zasáhla Sophii jako fyzická rána a zanechala její mysl ve zmatku.

Otočila se k Lucasovi s očima rozšířenýma nedůvěrou. "To snad nemyslíš vážně."

Už beztak měli oddělené ložnice, ale nikdy by ji nenapadlo, že po Emilyině návratu bude vyhoštěna do komory, místo aby jí bylo nabídnuto alespoň hostinské apartmá.

Pod jejím pohledem Lucas na prchavý okamžik pocítil záchvěv viny, ale ten rychle ztvrdl v odhodlání.

"Emily potřebuje slunný pokoj kvůli svému zdraví," konstatoval suše. "Tvůj pokoj má nejlepší světlo. Je to lepší pro její zotavení."

Ta absurdita toho všeho vyloudila na Sophiiných rtech hořký smích.

Myslela si, že jeho předchozí krutost – odstrčení v těhotenství a nahrazení jejích růží Emilyinými třešněmi – byla to nejhorší, co se mohlo stát. Ale tohle nové ponížení překonalo i to.

Vše, co Lucas od Emilyina včerejšího návratu dělal, bylo, že mluvil o ní. Za pouhý jeden den obrátila celý Sophiin život naruby.

Sophia očekávala, že pocítí vztek, ale místo toho zjistila, že se jí v hrudi usazuje jen dutá prázdnota.

'Podívej se na něj, Sophie,' pomyslela si hořce Sophia. 'Tohle je muž, kterému jsi dala své srdce i duši. Stálo to vůbec za to?'

"Když si tak děláš starosti o její pohodlí, proč ji prostě nenastěhuješ do svého pokoje? Hlavní ložnice má stejně nejlepší světlo," odsekla Sophia.

Lucas ostře odpověděl: "Sophie, měla bys dávat pozor na svůj tón."

Emilyiny oči se zaleskly neprolitými slzami. "Vím, že mě tu nechceš, Sophie. Já odejdu. Prosím, nehádejte se s Lucasem kvůli mně."

Sophia Emilyino divadélko okamžitě prohlédla. Unikl jí smích bez špetky humoru, když vyštěkla: "Ty nikam nejdeš. Jdu já." Zpevnila stisk na plyšové panence, otočila se a zamířila ke dveřím.

"To se neopovažuj, Sophie." Lucas se postavil na nohy a jeho hlas proťal místnost. "Jestli teď odejdeš z těch dveří, nepočítej s tím, že se ještě někdy vrátíš."

Sophiiny ruce se podél těla sevřely v pěst. "Postarám se o to, abys dostal rozvodové papíry," řekla chladným a pevným hlasem. "Hleď je podepsat."

"Ty mě žádáš o rozvod?" Lucasův hlas byl tichý, plný sotva potlačované zuřivosti.

Dodal a v jeho tónu zaznívalo opovržení: "Zapomněla jsi, kdo ti dal tento život, Sophie? Ten luxus, to postavení – to všechno pochází ode mě. Bez mého jména jsi jen ta vyjukaná holka čerstvě přijatá z toho zapomenutého maloměsta. Ty nemáš právo odejít."