Dalšího rána, když Sophia vyšla ze svého pokoje, dveře pokoje pro hosty naproti přes chodbu se otevřely přesně ve stejnou chvíli.

Lucas zrovna vycházel a upravoval si kravatu.

Vzhlédl a úplně ztuhl, když zjistil, že ho Sophia už sleduje od dveří jejich ložnice.

V tváři se mu mihlo překvapení a hned se začal vymlouvat. „Včera večer na tom byla hrozně,“ řekl tiše. „Nemohl jsem ji jen tak nechat.“

Sophiiny oči klesly na jasně červenou šmouhu na jeho límečku. Její oči byly plné tichého opovržení, když pomyslela na to, jaká je to špína.

A s ledovým klidem prohlásila: „Klídek, vím naprosto přesně, že by se mezi vámi dvěma nikdy nic nestalo, i kdybyste na sobě neměli ani nit.“

Její slova uťala jakoukoli výmluvu, kterou se Lucas chystal přednést. Rysy mu potemněly hněvem. „Mysli si, co chceš,“ odsekl. „Moje city k ní jsou čistě bratrské.“

Sophiiny oči znovu padly na skvrnu od rtěnky na jeho límečku. „Tak jaký to je, být si se svou ‚sestřičkou‘ takhle blízko?“ zeptala se s hlasem odkapávajícím sarkasmem.

Lucas sledoval její pohled, uviděl důkaz a přes tvář se mu mihl stín viny.

„Byla to nehoda,“ trval na svém sevřeným hlasem. „Nedělej z toho takovou špinavost.“

„Taková špína,“ zamumlala a zavrtěla hlavou. Když se zhluboka nadechl, aby jí to oplatil, dodala s chladným úsměvem: „Myslím tvoji košili.“

Zíral na ni a výraz mu zkaměněl.

Ona jen ledabyle pokrčila rameny a odešla. Nechala ho na chodbě kypět zlostí.

Dole už byla Sophia v polovině snídaně, když jí na stole zavibroval telefon. Rychlý pohled na displej jí potvrdil, že volá Helen.

Právě v tu chvíli se objevila Wendy se dvěma dalšími talíři se snídaní. Sophia přejela prstem po displeji, aby hovor přijala, s úmyslným úsměvem namířeným na Wendy. „Voláte nějak brzy, paní Westwoodová.“

Při tom namířeném úsměvu Wendy ztuhla krev v žilách, a zmínka o paní Westwoodové jí připomněla, jak včera v noci Sophii zradila, když podala Helen hlášení. Zachvácena pocitem viny málem upustila tác.

Položila talíře na stůl a spěšně se stáhla do bezpečí kuchyně.

Na Sophiiných rtech se mihl slabý, chladný úsměv, když její ucho naplnil Helenin jedovatý hlas.

„Zcela postrádající vychování,“ ušklíbla se Helen. „Co jiného se dá čekat od někoho s tak obyčejným původem?“

Sophiiny oči se změnily v led. „Vystopujte jakýkoli rodokmen o tři generace zpět, paní Westwoodová, a najdete tam nuzné kořeny. Je nechutné opovrhovat svým vlastním původem.“

Helen najednou nenacházela slova.

Ačkoli oba Lucasovi rodiče pocházeli z města, generace jeho prarodičů se lopotila někde na zapadákově. Helenini rodiče dokonce žili v kravíně. Takže v tomhle ohledu na tom Helen nebyla o nic lépe než Sophia.

„Právě pro ten tvůj ostrý jazyk tě lidi nemůžou vystát,“ vyštěkla Helen zpátky.

Sophia opovržlivě protočila oči.

Helen potlačila vztek a přinutila se ke klidnějšímu tónu. „Musíme se sejít. Mám tu pro tebe jeden dokument k podpisu.“

„O jaký dokument jde?“

„To bude jasné, až dorazíš.“

Sophia nechala věc plavat a zavěsila. A jak to udělala, uviděla Lucase scházet po schodech.

Osprchoval se a převlékl, vlasy měl perfektně upravené jako model ze stránek časopisu. Musela přiznat, že byl radost pohledět.

‚S tímhle vzhledem má určitě předpoklady pro kariéru gigola,‘ pomyslela si Sophia ironicky.

Lucase zahřál samolibý pocit, když na něm její oči spočinuly. Odtáhl židli vedle ní a posadil se. „Týden módy v Palistonu se už blíží,“ nabídl jí. „Bude to pro nás dobrá příležitost vypadnout.“

Za tři roky manželství to bylo poprvé, co jí něco takového navrhl.

Sophia ho vzala na vědomí tichým zamručením, ale necítila v sobě ani jiskru štěstí nebo očekávání. Viděla v té nabídce to, čím ve skutečnosti byla – usmiřovací oběť zrozenou z pocitu viny, který si nesl po své zradě.

Brzy po snídani dorazil její odvoz. Sophia vzala svou kabelku a vyšla ze dveří.

*****

Když Sophia dorazila do kavárny, Helen už seděla a čekala na ni.

Sophia k ní přistoupila a posadila se na židli naproti ní přes stůl.

Helen k ní beze slova posunula dokument. „Rozvodové papíry,“ řekla. „Lucas je už podepsal.“

Sophia nevypadala překvapeně, věděla totiž, že Helen najde způsob, jak ji vystrnadit, jakmile se dozví o její diagnóze neplodnosti.

Rozložila rozvodové papíry a bylo to tak – na konci už čekal Lucasův podpis.

Její oči ulpěly na jeho jméně a pak přelétly zbytek dokumentu. Ztuhla u doložky uvádějící, že „odejde s ničím“.

Na Sophiiných rtech se mihl hořký úsměv a hodila papíry zpátky na stůl. „150 milionů dolarů,“ pronesla chladně. „To je má cena za podpis.“

Helen na ni v šoku zírala. „To ses zbláznila? Nebo jsi zapomněla, že jsi neplodná? To je pro muže víc než pádný důvod k tomu, aby svou ženu odvrhl.“

Sophia ani nemrkla. „200 milionů.“

Helen měla v plánu poslat Sophii pryč s prázdnou, ale začínala si uvědomovat, že to tak jednoduché nebude.

Helen ohromeně zírala. Nechtělo se jí věřit, že po třech letech, kdy nedokázala přivést na svět dědice, má teď Sophia tu neskonalou drzost požadovat majlant. „To je vyložené vydírání,“ obořila se na ni.

Na Sophiiných rtech se objevil chladný úsměv. „Jak myslíte. Pokud nezaplatíte, dokážu se životem po boku vašeho syna smířit ještě chvíli. Jsem si jistá, že polovina všeho, co vlastní, má hodnotu podstatně vyšší než 200 milionů.“

Při té poznámce se v Helen vařila krev. V duchu Sophii proklela každým sprostým slovem, které znala.

Ale při pomyšlení na to, že by konečně mohla tuhle „neplodnou“ ženu vystrnadit z rodiny Westwoodových, kousla se do rtu, potlačila vztek a se Sophiinými podmínkami souhlasila.

Helen zařídila, aby jí bylo okamžitě převedeno prvních 50 milionů. Zbývajících 150 milionů bylo zajištěno právní smlouvou, splatnou v okamžiku, kdy bude rozvod oficiálně zapsán.

S tím, že byla finanční záležitost vyřešena jejich podpisy, zvedla Sophia pero a žádost o rozvod bez zaváhání podepsala.

Helen si podepsané dokumenty zasunula do složky. „Lucas o tomhle zatím nic neví,“ varovala ji pevným hlasem. „Pro zajištění hladkého průběhu budete celou povinnou dobu na rozmyšlenou udržovat zdání – budete bydlet na panství a chodit do práce.“

„Já už tam nepracuji,“ oznámila jí Sophia.

Její těhotenství bylo ještě dost brzké na to, aby se dalo utajit, ale ranní nevolnosti ji mohly kdykoli prozradit. To poslední, co potřebovala, bylo, aby někdo její tajemství odhalil.

„Nezapomínejte na těch 150 milionů,“ oponovala Helen a vmetla Sophii její vlastní požadavek do tváře.

Sophiiny oči se zavřely, jak zvažovala své možnosti. Ty peníze byly příliš podstatné na to, aby je odmítla. „Dobrá,“ řekla nakonec. „Vrátím se.“

Stačil jí už jen měsíc. Potom už bude moct Lucase a celou jeho rodinu nadobro vymazat ze svého života.

Ve chvíli, kdy Sophia vyšla z kavárny, převedla první splátku – 50 milionů – Annabelle.

Vzápětí jí zavibroval telefon a volala Annabelle.

„Ty jsi narazila na zlato?“ ozval se jí v uchu nadšený Annabellin hlas. „Kde se to jmění vzalo?“

„Majetkové vyrovnání,“ odpověděla Sophia bezvýrazným hlasem.

Ve sluchátku se ozvalo ostré nadechnutí. „Ty se s ním fakt rozvádíš?“ zeptala se Annabelle hlasem třesoucím se šokem.

„Samozřejmě,“ odpověděla Sophia stroze.

Sophia věděla, že to nejchytřejší, co může udělat, je nechat své peníze pracovat, a tak požádala Annabelle, aby se postarala o investice.

Annabellin strýc, rizikový kapitalista jménem Richard Sterling, si už v mladém věku vybudoval ve Wallintonu jméno a nyní zastával místo na seznamu nejbohatších lidí.

Pod vedením svého strýce měla Annabelle talent na úspěšné investice. Byl to jeden z těchto ziskových podniků, který financoval Sophiin střešní apartmán.

„Jsi si tím úplně jistá, Sophie?“ zeptala se Annabelle. „Už není cesty zpět. Opravdu jsi připravená nechat všechno plavat?“

Stojíc uprostřed davu na rušné ulici, cítila se Sophia zvláštně odtržená od veškerého hluku a ruchu kolem sebe.

Ačkoli si vždy zakládala na své logice, teď ji přemohly emoce. V očích se jí zaleskly slzy a srdce jí sevřela nečekaná bolest.

„Musím se posunout kupředu, Annabelle,“ řekla Sophia tiše a byla odhodlaná čelit budoucnosti, aniž by se babrala v minulosti.