Lucasovo černé Bentley vyjelo z podzemních garáží, ale Sophia byla stále ztracená v myšlenkách na ty pronikavé oči. Bylo na nich něco povědomého, i když si nedokázala přesně vybavit, kde už je viděla.

Lucasův hlas prolomil ticho. „To jsi mě sem sledovala? O co se tak staráš?“

„Cože?“ zeptala se Sophia, vytržena zpět do reality.

S očima upřenýma na silnici se Lucas pokusil o vysvětlení. „Víš, jací jsou moji přátelé – nikdy nepřemýšlejí, než promluví. Neber jejich slova vážně. Mezi mnou a Emily nic není.“

‚Pokud mezi nimi opravdu nic není, proč je tak ochranitelský? Vytáhl mě ven jenom proto, že se bál, že bych mohla ztropit scénu a ztrapnit Emily,‘ pomyslela si Sophia.

„Jistě,“ řekla Sophia, její hlas prostoupený sarkasmem. „Ty a Emily jste naprosto nevinní.“

„Snažím se ti to tady vysvětlit,“ řekl Lucas, jemuž docházela trpělivost. „Musíš být tak sarkastická?“ Její nevděčný přístup ho začínal iritovat.

Vzpomněl si, jak vždycky roztála při nejmenším ujištění. Teď to vypadalo, že její trpělivost došla.

„Rozumím,“ řekla Sophia bezvýrazným tónem. „To je všechno?“

„Od začátku jsem byl jasný – jsi moje žena, a to se nezmění. Ale jestli chceš, aby tohle manželství fungovalo, musíš nechat těch svých malých triků. Já tyhle hry hrát nebudu.“

Sophia zůstala zticha, ohromena jeho předpokladem, že její zmínka o rozvodu byla pouhým voláním o pozornost.

Její mlčení zhoustlo vzduch mezi nimi. „Nestaň se někým, ke komu budu cítit odpor, Sophie,“ řekl se zamračením a hlubokým hlasem.

Na rtech se jí objevil slabý, hořký úsměv, když se odvrátila k oknu a úplně ho vyřadila.

Když Lucas vycítil, že zašel příliš daleko, zmírnil svůj tón. „Nechal jsem tvé věci přesunout zpátky do našeho pokoje. Jestli chceš zůstat se mnou, stačí říct. Tohle všechno není nutné.“

Sophia zůstala beze slov.

*****

Když auto zastavilo na nádvoří Panství Nightfall, Sophia vystoupila. Její oči okamžitě přitáhl hájek kvetoucích třešní v zahradě.

Ten pohled v ní vyvolal ostrou bolest na hrudi. Přinutila se odvrátit zrak a pokračovala do vily.

Uvnitř byla výzdoba kompletně předělaná. Nový styl se svou nezaměnitelnou podobností s rezidencí Evansových jasně prozrazoval, kdo na renovaci dohlížel.

Procházela pokoji, které jí teď připadaly naprosto cizí, ale své myšlenky si nechala pro sebe, protože tohle už nebyl její domov.

Když Wendy uviděla Sophii, tvářila se překvapeně. „Paní Westwoodová, vy jste se vrátila. Už jste večeřela?“

Sophia zapadla do plyšové růžové pohovky a tiše odpověděla: „Ano, děkuji.“

Wendy se křečovitě usmála, než se stáhla do svých pokojů, aby spěšně zatelefonovala Helen a podala zprávu o nečekaném příjezdu.

Helen Sophii nikdy neschvalovala; viděla v ní tuctovou nulu, která nebyla pro jejího syna dost dobrá. Diagnóza neplodnosti posílila Helenino odhodlání urychlit rozvod, aby si Lucas mohl vzít někoho, kdo by byl hoden dát jí vnoučata.

Zpráva o Sophiině náhlém návratu po jejím dramatickém odjezdu nedala Helen celou noc spát a nutila ji převracet se v posteli.

Lucas si byl jistý, že mu Sophia kvůli kompletní proměně jejich domova udělá scénu.

Byl připraven situaci urovnat, ale ona procházela pokoji bez jakéhokoli komentáře a její mlčení ho zneklidňovalo víc, než by to dokázala jakákoli hádka.

„Pokud není výzdoba podle tvého vkusu...“ Lucas se přesunul, aby si sedl vedle ní, a jeho paže ji začaly objímat.

Sophia sáhla po ozdobném polštáři a zastrčila ho mezi ně, zatímco se odtáhla z jeho objetí.

To jemné odmítnutí zabolelo, ačkoliv Lucas sám sebe ujišťoval, že tohle je pořád ta samá žena, která ho vždycky zbožňovala.

„Je to pravda. Dávám přednost svým původním volbám,“ řekla klidně. „Můžeš nechat všechno vrátit do původního stavu?“

Teplé a elegantní vybavení zmizelo, nahrazeno ohromující záplavou růžových barev, kterým dávala přednost Emily – transformace, jež proměnila jejich domov v něco, co připomínalo kýčovitý butikový hotel.

Lucas se nepohodlně ošil. „Nedělejme z toho vědu. Zvykneš si na to, jak to tu teď vypadá.“

Na Sophiiných rtech se objevil slabý, chápavý úsměv, když se setkala s jeho pohledem.

Tento úsměv mu nikdy nezklamal a dostal se mu pod kůži. „Zkus se na to podívat z její perspektivy, Sophie,“ řekl staženým hlasem. „Po tom všem, čím si za poslední tři roky prošla, jediné, co Emily chce, je cítit, že někam patří.“

Přelila se přes ni vlna vyčerpání. Bylo to jako mluvit do dubu. „Já vím,“ řekla bezvýrazně.

„Tebe podporuje celá tvoje rodina,“ vyštěkl Lucas a bylo na něm vidět, že mu dochází trpělivost. „Ale Emily? Ta nemá nikoho jiného. Je to pro tebe opravdu tak těžké být trochu víc soucitná?“

„Vtipné,“ odvětila Sophia mrazivým tónem. „Žila jsem v domnění, že moji adoptivní rodiče jsou stále velmi naživu.“

Rodina Evansových navíc během těch tří let na Emily nikdy nepřestala myslet.

Pořádali jeden výlet do Felariky za druhým, aby s Emily oslavili její narozeniny a zúčastnili se jejích večírků.

Dokonce kvůli ní zmeškali i Sophiinu svatbu s Lucasem.

Stačil jediný příspěvek na sociálních sítích, kde si Emily stěžovala na osamělost ve Felarice, aby všeho nechali a letěli za ní.

„Teď, když ses dostala z toho zapadákova bez budoucnosti, měla bys být ta poslední, kdo do něj nechá Emily spadnout,“ vrátil úder.

Když se na něj Sophia podívala, poslední záblesk naděje v jejích očích vyhasl.

Věděla moc dobře, že už nesmí o rozvodu mluvit. Pro Lucase to bylo jen další divadlo – důkaz, že je stále tou stejnou zoufalou ženou, za jakou ji svět považuje.

Pokud k Lucasovi nedokázala proniknout, musela najít jinou cestu.

Nyní, s její diagnózou neplodnosti, věděla, že Helen bude po těchto zprávách jednat s mnohem větší netrpělivostí.

Sophia se stáhla do hlavní ložnice. Její věci si už nárokovaly svůj prostor, její oblečení zabíralo polovinu obrovské šatny.

Mezi ní a Lucasem se konečně usadil pocit normálnosti, takový, který patří k manželům. Ale byl to křehký mír, který se už začínal třepit.

Lucas byl stále v obývacím pokoji, když se vrátila Emily.

Vzduch kolem ní nesl ostrou pachuť tvrdého alkoholu. Její tvář byla rudá a při chůzi se mírně potácela.

Byl u ní v mžiku a rukou ji jemně podepřel.

„Vypila jsi toho až moc,“ zamumlal a čelo se mu stáhlo obavami. „To ti nedělá dobře. Už tě takhle nechci vidět.“

Emily se k němu přitiskla a její paže se ovinuly kolem jeho krku. „Nemohla jsem si pomoct,“ zašeptala, její hlas těžký alkoholem a emocemi. „Je to to jediné, co tlumí tu bolest.“

Když vycítil, že by se jí mohly podlomit nohy, prostě ji vzal do náruče. „Wendy,“ řekl hospodyni, která se objevila, a zamířil ke schodům. „Donesla byste pro Emily vodu s elektrolyty?“

„Rozumím,“ odvětila Wendy.

Emily, hrající roli opilé trosky, se přitiskla k Lucasovi a vzlykala mu do hrudi. „Vždycky jsem toho litovala,“ plakala. „Nechat se svou pýchou od tebe odehnat, byla největší chyba v mém životě.“

V Lucasově srdci zabrnkala dávno pohřbená něha.

„Zkusme to znovu, Lucasi. Neudělám tu samou chybu dvakrát,“ zašeptala a zvedla k němu obličej.

Právě když se jejich rty měly setkat, dveře hlavní ložnice se rozletěly a náhlý pohyb vylekal pár na chodbě.

Sophia stála ve dveřích v pyžamu a sledovala je s naprosto bezvýraznou tváří.

Lucas se okamžitě probral do reality a na jeho pohledné tváři se mihl vzácný výraz paniky. „Sophie, Emily je opilá,“ vyhrkl rychle. „Jenom ji vedu zpátky do jejího pokoje.“

Emily, stále se kolem něj ovíjející, se setkala se Sophiinýma očima přes Lucasovo rameno. Slzy byly pryč a nahradil je chladný, triumfální úšklebek, který nenesl ani stopu po opilosti.

Sophiina ústa se zakřivila do neveselého úsměvu, když odpověděla: „Ano, a ty jsi opilý taky.“

Beze slova ustoupila a zabouchla dveře, přičemž se za ní rozhodně rozlehlo cvaknutí zámku.

Pomyšlení na to, že by spala vedle Lucase, v ní vařilo krev. Upřímně řečeno, nevěřila si, že by vedle něj dokázala ležet celou noc, aniž by ji její vztek přemohl.