Na vteřinu se naše pohledy střetnou, Rebel je přítomná, ale ne natolik blízko povrchu, aby si jí ostatní všimli, a můj svět se roztříští.

„Stella je moje družka,“ prohlásí Rufus, náš budoucí Gamma, a otočí se ke své přítelkyni, se kterou chodí tři měsíce.

Proč o ní tvrdí, že je jeho družka? Proč mě nedrží v náručí, jak by měl?

Znovu se ke mně muž, který by se o mě měl starat, obrací zády. Muž, který by mě měl milovat, který by mě měl chránit. Znovu je mi dokazováno, že za to nestojím.

Nejsem hodna lásky. Nejsem hodna ochrany.

Jsem natolik uvězněná ve vlastní hlavě, že si ani neuvědomím, že mě někdo zvedá, ani nevidím, kam jdeme. Vidím jen Rufusovy oči v okamžiku, kdy mu došlo, že jsem jeho osudová družka, ale znovu mi bylo ukázáno, že nemám žádnou cenu.

„Meadow.“ Zaslechnu vedle hlavy hlas, ale nedokážu se vymanit z hlubin vlastní mysli.

Cítím, jak se Rebel tlačí kupředu. Slyším její hlas, ale zní to, jako bych byla na hony daleko.

„Moje člověčice to odmítnutí nezvládá. Znáš její minulost, a tím, že Rufus označil za svou družku Stellu, jí ublížil víc, než kdokoliv předtím,“ říká Rebel, moje lykanka.

Slyším kolem sebe hlasy, ale ta slova mi nedávají smysl a já se kdesi vzadu ve vlastní hlavě choulím do klubíčka.

Slyším, jak se Florence ptá Rebel: „Kdy ses objevila?“

„Asi před třemi týdny, ale až doteď jsme nechápaly proč,“ odpovídá jí Rebel.

Kolem mě se ozve spousta vrčení, zní to, jako by se jim nelíbilo, co tím Rebel naznačuje.

Brooklyn se mnou byla poslední tři dny a mým přátelům se mě pomalu daří vytáhnout z hlubin mé mysli.

Pomalu se vracím ke své rutině, trénink a hlídkování na hranicích mi pomáhají držet vztek na uzdě a Rebel je schopná přebírat kontrolu o něco častěji. Před mými přáteli se nemusí skrývat, ale pořád si dáváme pozor na to, kdy a kde se proměňujeme.

Každý z nich mě nechá vybít si vztek, jejich bratři mě nechávají, abych je používala jako boxovací pytle, a já začínám znovu cítit, že žiju. Také mi to pomohlo se rozhodnout. Pokud Stella bude dál přiživovat tu lež, kterou Rufus začal, odcházím.

Haydenovi se podařilo přimět Alfu Hanka, aby mi podepsal papíry pro území Odpadlíků. Podle Haydena se na ty papíry ani nepodíval. Ne že by mě to překvapovalo, proč by se muž v téhle Smečce zajímal o ženu, kterou nikdo nezná.

Jít spát už nepatří k mým oblíbeným činnostem, pořád vidím jeho oči a pořád slyším jeho hlas. Připomínají mi skutečnost, že jsem bezcenná, a bez ohledu na to, jak často mi Rebel říká opak, je to tam neustále.

Každý den mířím na mýtinu poblíž naší východní hranice, jen pár minut od školy. Je to místo, kde jsem potkala své přátele, a stalo se naším tréninkovým místem, nechci, aby mě někdo viděl trénovat.

Trvalo několik týdnů, než se mě Brooklyn zeptala, jestli by mohli přivést své bratry, a trvalo měsíce, než jsem jim věřila natolik, abych je nechala, ať mi s tréninkem pomůžou.

My devět máme brutální tréninkový plán, ale teď ho vítám a každý den usínám vyčerpaná. Ne že bych spala dlouho, ale stačí to k tomu, abych netrpěla spánkovou deprivací.

Fyzicky jsem den ode dne silnější, psychicky je to už jiný příběh.

Několikrát denně potřebuju vytáhnout z vlastní hlavy a zdá se, že jediným lékem je neustále se něčím zaměstnávat.

Každým dnem jsem odhodlanější opustit Zlatý měsíc a toto odhodlání sílí pokaždé, když slyším někoho zmínit Rufuse a Stellu. Rebel je pokaždé, když zaslechne jeho jméno, rozrušenější a vylévá si to na každém Tulákovi, kterého během našich hraničních hlídek najdeme.

Smečkou kolují zvěsti o mrtvých Tulácích poblíž našich hranic, ale zatím nikdo neví, kdo je za jejich zabití zodpovědný, a pochybuju, že by někdy někdo ukázal prstem mým směrem.

Je to už skoro šest týdnů, co dal Rufus přednost Stelle přede mnou, a čím víc se blížíme k jejím osmnáctým narozeninám, tím jsem nervóznější.

Mí přátelé mi neustále opakují, že by Stella nikdy nepřebrala cizího osudového druha, ale Rebel i já víme, že je to vlčice lačnící po moci. Vždycky dávala jasně najevo, že chce vysoce postaveného druha a že se nezastaví před ničím, aby dostala, co chce.

Byl to obrovský problém během naší hodiny o poutu druhů ve škole, a i poté, co jí naše Luna řekla, že nemůže přebrat osudového druha někoho jiného, dál tvrdila, že by se nikdy nespokojila s ničím nižším než s Gammou.

„Meadow, uklidni se. Snažíš se mě zabít?“ zaslechnu Tysonovu otázku a uvědomím si, že během tréninku se mé myšlenky zatoulaly k Rufusovi a Stelle.

Jsem ráda, že mě Tyson a jeho lykan znají natolik dobře, jinak by se možná snažili ještě víc mě zastavit.

Nechám se padnout na záda a se zavřenýma očima se snažím uklidnit. Za posledních šest týdnů jsem takhle kontrolu neztratila, ale myslím, že si to konečně vybírá svou daň.

Nevědomost, jestli Stella přijme fakt, že Rufus není její. Nevědomost, jestli Rufus konečně řekne pravdu. Nechápání, proč by mi tohle můj osudový druh udělal.

Hlavou se mi neustále honí tolik otázek, pochybuju, že by se v tom někdo dokázal zorientovat. Vím, že já nedokážu, a to jsem se snažila.