Stojím v zadní části davu se svými přáteli, s jedinými lidmi, které považuji za rodinu. Brooklyn stojí po mé levici, ruku má volně ovinutou kolem mého pasu, a Florence je po mé pravici. Dakota a Madison stojí za mnou, takže je téměř nemožné, aby mě někdo viděl.

Jejich bratři stojí kolem nás pěti a my všichni sledujeme, jak Stella vychází z domu Smečky s rukou kolem Rufusova pasu.

Stella má na sobě kozačky do půli stehen na jehlových podpatcích, sukně jí sotva zakrývá zadek a top stěží zakrývá prsa. Hnědé vlasy jí spadají na záda a jako obvykle má na sobě šest vrstev make-upu.

Stella se zastaví před davem, za pár minut bude mít osmnácté narozeniny. Všichni jsou zvědaví, jestli Rufus říkal pravdu, většina doufá, že ano, a jen hrstka ví s jistotou, že je to lež.

Posledních šest týdnů jsem doufala a čekala, že Rufus konečně přijde k rozumu, ale dnes večer bude ta naděje pravděpodobně zničena.

Před šesti týdny bylo Rufusovi osmnáct a v tomhle věku jsme schopni najít svého osudového druha. Pokud nenajdete svého druha v den svých osmnáctých narozenin, musíte počkat na úplněk.

Neměla bych vědět, že Rufus je můj osudový druh, ale na druhou stranu jsem nikdy neslyšela o tom, že by někdo našel svou druhou polovičku předčasně. Dobrá, to není tak úplně pravda. Někdy se stane, že se objeví pár dní nebo týdnů předtím, než někdo dovrší osmnáct, ale ne o osmnáct měsíců dříve.

Rebel v mé hlavě zavrčela, když Rufus přede všemi oznámil, že Stella je jeho družka. Stella to nemohla potvrdit až do dnešního večera, do svých osmnáctých narozenin, a pokud oznámí, že měl Rufus pravdu, zničí mé naděje.

„Rufus je můj druh,“ uslyším Stellu říct a z hrdel mužů a žen, kteří stojí kolem mě – mých jediných přátel v téhle Smečce – se ozve tiché zavrčení.

„Jdu spát, Brooklyn. Nemůžu tu zůstat,“ zašeptám, když se otočím, a všichni moji přátelé mě následují zpět do domu. Vědí, co se děje, a nikdo z nich z toho není zrovna nadšený, ale moc s tím udělat nemůžeme.

Skončila jsem, mám toho dost. Tohle byla poslední kapka a já vím, co musím udělat.

Navzdory vyčerpání se dlouho převaluju a nakonec usínám s myšlenkou, že brzy ráno odejdu.

Probudí mě krvežíznivý výkřik, o vteřinu později se územím rozlehne žalostné zavití.

Chvíli uvažuju o tom, že zůstanu tam, kde jsem, ve své teplé a pohodlné posteli. Pak mě samozřejmě začne zajímat, co se stalo, a pokud chci nějaké odpovědi, ležením v posteli se k nim nedostanu.

Jakmile otevřu dveře, vidím, že všechny dveře nalevo i napravo ode mě jsou taky otevřené. Všichni vyběhneme z domu, abychom se co nejrychleji dostali k domu Smečky.

„Chápete, že Alfa Hank jel za Alfou Lincolnem bez posily?“ zeptá se Hayden, aniž by tu otázku směřoval na někoho konkrétního. Oba víme, že někdo odpoví a členové naší Smečky nezklamou.

Alespoň teď už chápu ten krvežíznivý křik, který jsem slyšela, pouto s jeho družkou muselo být zpřetrženo, a to znamená jediné, máme nového Alfu.

Netrvá dlouho a začnou létat zvěsti. Držím se blízko Dakoty, abych zjistila, co se vypráví prostřednictvím telepatického spojení. Je jen osm členů Smečky, kteří o mně znají pravdu, a jednou z těch věcí je, proč nemám spojení s naší Smečkou.

Normálně je vlk nebo lykan přijat do Smečky den poté, co dovrší šestnáct let, a to mu umožňuje spojit se s kýmkoliv, s kým potřebuje. V mém případě se o mě nikdo nikdy nezajímal, a to zahrnovalo i mé přijetí do Smečky. Nikdy k němu nedošlo, a většinou mi to nevadí, ale právě v takovýchto chvílích nenávidím, že nemám smečkové pouto.

Díky svému vylepšenému sluchu si dokážu poskládat část příběhu. Zní to, jako by se Alfa Hank rozhodl navštívit Alfu Lincolna na vlastní pěst, aby dojednal spojenectví, ale někdy během návštěvy se věci zvrtly, a my tak máme nového Alfu.

Jsem obklopená svými přáteli, když se ke mně Madison nakloní blíž. „Pořád plánuješ odejít, Meadow?“ zašeptá a já jen přikývnu. Tohle moje plány nemění, zmizím dřív, než dorazí náš nový Alfa, a přidám se k Odpadlíkům, abych sloužila Starším.

O půl hodiny později se všichni vrátí do svých pokojů v domě Smečky nebo zamíří domů. Tento dům byl mým domovem od mých čtrnáctin a zdá se, že v mém rodném domě mě nikdo nepostrádá. Počkám ještě hodinu, než znovu otevřu dveře, a zadívám se na oblohu, když zavírám dveře za jediným skutečným domovem, který jsem po léta znala.

Pomalu scházím po schodech a čas od času se zastavím, abych se zaposlouchala, ale zdá se, že všichni tvrdě spí.

Když se přiblížím k hranici, uvědomím si, že už ji vlastně nikdo nehlídá. Jsou příliš zaneprázdnění mluvením o tom, co se mohlo stát mezi Alfou Hankem a Alfou Lincolnem, a mně to naprosto vyhovuje.

V okamžiku, kdy uvidím SUV, se začnu usmívat. Hayden, Brooklynin bratr, mi ho dal před šesti měsíci, když dostal od svého otce nové, a uvnitř je všechno, co budu odteď potřebovat.

Ohlédnu se přes rameno směrem k domu Smečky, poslední střípek naděje, který jsem měla, se rozplývá a já tiše zašeptám sbohem svým přátelům, tomu nejbližšímu, co kdy připomínalo rodinu.