Pohled Killiana

Byla tady. Byla v bezpečí. Její nalezení už nebyl problém.

Přesto jsem ji nemohl dostat z mysli. Stále jsem myslel na její roztržený ret a modřiny na její paži. Chtěl jsem najít kohokoliv, kdo byl za to zodpovědný, a zabít ho za to, co udělal mé družce.

Zlobila mě představa, že byla v našem pokoji zraněná, sama a z toho, co jsem viděl u její smečky... vyděšená. Ale podařilo se jí setřít veškerý soucit, který jsem k ní choval, když se zeptala na ostatní ženy. Buď měla o mně tak nízké mínění, že si myslela, že mám pro své potěšení sbírku konkubín, nebo zkoušela, jestli budu spát s jinými ženami a jestli tak ona může spát s jinými muži.

Obě myšlenky ve mně vyvolávaly nechuť být v její přítomnosti. Byl to přesně ten důvod, proč jsem družku nechtěl. Spřízněná duše měla moc zničit vás a rozdrtit vaši vůli k životu.

Nebýt Joseliny vize, spokojeně bych žil svůj život sám. Možná bych jednou musel zplodit dědice, ale ne s družkou. Nebylo by třeba si žádnou ženu označit a svázat ji se mnou na zbytek života, když mi mohla stejně snadno dát dítě a pak mi jít z cesty.

Ale ta představa, že je ta žena v našem pokoji, možná i v naší posteli, dělala mé zvíře šťastným, a to mě zase naplňovalo vztekem. Toužil po ní, zatímco mně se protivila představa, že k ní něco cítím.

Věděl jsem o každé vteřině, od chvíle, kdy opustila pokoj a začala se toulat po chodbách našeho domova. Kdy jsem se měl soustředit na bezprostřední hrozbu a mapu před sebou, ona poutala veškerou mou pozornost.

Vstal jsem ze židle a prudce ji odstrčil, až odletěla na podlahu, a prohrábl jsem si rukama vlasy.

"Pokud jsi takhle frustrovaný, máš teď družku, která ti může pomoct se uvolnit..." zasmála se Joselin, s provokativním zvedáním obočí, zatímco luskla prsty a magie mou židli zvedla zpět do svislé polohy.

"Starej se o své věci, Josie," zavrčel jsem, stále si až příliš vědom přítomnosti mé družky, která se blížila. Nechtěl jsem na ni myslet, ani na ni zaměřovat svou pozornost. Měl jsem na starosti důležitější věci.

Hlášení o výskytu upírů a o jejich útocích byla na prvním místě mého seznamu. Byli už více než celé století vyhubeni. To, že se teď objevili, vzbuzovalo obavy. Musel jsem zjistit, kde se skrývají a kolik jich je.

Před sto lety rozpoutali Velkou válku a všichni jsme si mysleli, že byli vymazáni ze zemského povrchu. Desetiletí po našem vítězství se toulaly lovecké skupiny a ujišťovaly se, že byl zlikvidován do posledního každého z nich.

Ale teď byli zpět, a dokonce i Joselin, jakkoliv byla mocná, je svou magií nedokázala lokalizovat.

Něco nebo někdo je chránil a já musel zjistit kdo a jak, abych tu hrozbu pro svůj lid zneškodnil.

Mít družku byla má poslední starost a měla by být na dně mého seznamu. Přesto, když se přiblížila ke dveřím mé pracovny, její pach způsobil, že jsem naprosto ztratil pozornost na daný úkol. Voněla jako čerstvě upečený dezert, akorát tak sladce, že z toho dostanete chuť ho ochutnat, když se nikdo nedívá.

Tak lákaly muže k sobě a já se nemínil stát obětí jejího kouzla, když bylo mou povinností klást svůj lid na první místo.

To bylo něco, co můj otec nikdy nevzal v potaz, když kvůli ženě ukončil svůj život a vládu.

Joselin vzhlédla a navázala se mnou oční kontakt, když vycítila, že se moje družka blíží. Z jejího potměšilého úsměvu se mi sevřel žaludek, když seskočila ze židle a otevřela dveře z tvrdého dřeva jen o jediný okamžik poté, co na ně křehká ruka mé družky zaklepala.

Má družka vypadala vyplašeně, když před ní Joselin stála a ruka jí pomalu klesla zpět k boku.

"Skvělé. Třeba ho donutíš, aby se začal chovat rozumně," pronesla má kamarádka z dětství, zatímco mi za svými zády ukázala vztyčený prostředníček. Vydal jsem ze sebe tiché vrčení, které ignorovala, jak se otočila, aby projevila náklonnost své nejnovější hračce. Už roky se snažila získat Tobiasovu pozornost a já si byl jistý, že zanedlouho povolí. Málomluvný obr byl síla, se kterou se muselo počítat, ale Joselin milovala výzvy.

Pohlédl jsem na svou družku a jen to, že jsem viděl její vlhké vlasy a čisté oblečení, mě přimělo ztěžka polknout. Všechno na ní bylo navrženo tak, aby mě to přitahovalo. Vědomí, že byla v mé sprše, bylo mučivé.

Ale musel jsem ty myšlenky potlačit.

Byla to pokušitelka... siréna a já musel zajistit, že mě nikdy neovládne ani mě s sebou nestáhne do hlubin.

Znovu jsem se zadíval na mapu na stole a snažil se vymyslet nejlepší plán akce pro naše hlídky, které měly prohledat území po těch krvesajích. Na to jsem se musel soustředit.

"Soudě podle toho napětí odhaduji, že jste se vy dva ještě doopravdy neseznámili," řekla Joselin a koutkem oka jsem viděl, jak postrčila moji družku směrem ke mně. Už tak byla dost blízko. Nemohl jsem s ní jasně myslet, natož když byla se mnou ve stejné místnosti. Její pach stačil k tomu, aby mě opil chtíčem a touhou, ale má mysl byla natolik silná, aby věděla, že se poddání nepovede k ničemu dobrému. Byla tady kvůli jediné a výhradně jediné věci. Až přijde bitva, bude bojovat po mém boku a bude tím důvodem, proč se dožiju dalšího dne. Budu si ji za to vážit a respektovat ji. Dám jí všechno, co by kdy mohla chtít nebo potřebovat, ale nemohl jsem jí dát své srdce.

"Dovol mi, abych vás představila."

"Joselin," zavrčel jsem varovně. Budu se ke své družce chovat zdvořile, ale nepotřebovali jsme se poznávat. Rozhodně jsme nemuseli být ničím víc, než co jsme být museli. Nakonec ode mě království bude očekávat, že si ji označím a učiním ji oficiálně jejich královnou. Budou také očekávat, že splodíme dědice. Ale to vše může počkat, dokud hrozba pro náš lid nebude zneškodněna.

Joselin mým směrem mávla rukou a já protočil očima nad jejím naprostým ignorováním mé autority. Byla mou pravou rukou a na veřejnosti vždy udržovala vysokou míru respektu, ale v soukromí se měnila zpátky na malou bláznivou holku, co během formálních událostí přeměňovala lidem jídlo na červy a brouky jen pro to, aby z nich dostala reakci. "Tvé jméno, drahoušku?"

"Natalie Matthewsová." Její jemný šepot byl jako by mi pírkem přejela po páteři, a já jsem dlaně do stolu vtlačil silněji, abych své zvíře udržel v klidu. Nikdy předtím jsem nad ním neměl tak pramalou kontrolu. Jakmile jsem poprvé ucítil její pach, všechno se změnilo.

Teď ji chtěl víc než cokoli jiného na světě a já ho musel držet zpátky.

"Natalie, seznam se s Killianem Amerym, svým druhem."

Má družka. Natalie.

"Nebyla jsem si jistá, jestli mám dovoleno opustit pokoj," pronesla, jakmile o krok popošla vpřed.

Odstrčil jsem se od stolu a zlostně na ni pohlédl kvůli její hloupé poznámce. "Samozřejmě, že můžeš," vyštěkl jsem, když jsem začal mapu skládat, protože jsem potřeboval na chvíli od ní odejít, abych se na ni později mohl podívat čerstvýma očima. Ze všech míst, která mohla jít prozkoumávat, si vybrala mou soukromou pracovnu, aby mě otravovala. Sice k ní mohli v její předchozí smečce přistupovat špatně, jak bylo zjevné podle jizev, ale mohla si přicházet a odcházet, jak se jí zachtělo, pokud u sebe měla svou ochranku.

Potřeboval jsem zkrátka jen čas na přivyknutí si na to, že je tak blízko, než s ní dokážu být a udržet si při tom racionální uvažování.

"To jsi mi ale neřekl." Pokrčila rameny a oči upřené na mně neodtrhla. Nedokázal jsem to vydržet. Jen ta samotná hřejivost a pocit útěchy, které na mě přes její pohled dýchly, mě nutily přemýšlet, jaké by bylo mít ji ve svém náručí.

Té myšlence jsem ale zavřel dveře. Věděl jsem, že bude těžké jí odolat, jen jsem si neuvědomil, jak skutečně obtížné to bude. "Jsi má družka, ne má vězeňkyně."

Tato slova mi splynula ze rtů s úmyslem jí sdělit, jak byla taková myšlenka směšná. Místo toho jsem při svém verbálním vyhlášení toho, že je moje, ucítil v hrudi teplo. To se mi usadilo hluboko do duše, a i když jsem od ní tak zoufale chtěl odvrátit zrak, nedokázal jsem to.

"Nerozumím tomu, proč jsi vybral mě." Natalie vypadala zmateně a pronikavě mě probodávala svýma zelenýma očima. Chápavě jsem přikývl. Právě teď byla jen člověkem. Zatím nemohla nijak vycítit naše pouto jakožto druhů.

Jednou jí budu muset říct, že jsme praví druhové. Zjistí to ostatně sama, jakmile se poprvé promění. Ale v tuto chvíli by to, že tu pravdu nezná, mohlo být v můj prospěch, abych si ji udržel od těla.