Pohled Natalie

Uplynulo několik hodin, než jsem se odhodlala dopřát si sprchu. Byla jsem ráda, že jsem u sebe měla své únikové zavazadlo, když jsem byla odvlečena ze své smečky. Čisté oblečení a teplá sprcha se mnou i s mou zraněnou paží dokázaly zázraky, a já byla připravená otestovat limity svého nového zajetí a naučit se, kde je mé místo.

Pokud bych nesměla opustit 'náš' pokoj, velmi rychle bych to zjistila. Krátce jsem se zastavila u dveří a přemýšlela, co by se stalo, kdyby se král vrátil a já tam nebyla. Jaký druh trestů dostávaly lidské ploditelky? Byly tady i jiné lidské ploditelky, nebo byly zabity poté, co zplodily dědice?

Zavrtěla jsem hlavou, ohlédla se zpět do pokoje a obdivovala záři odpoledního slunce na zlatých detailech, které zdobily sloupky postele. Nutilo mě to přemýšlet, jaké další krásné vzory na mě čekají k objevení ve zbytku hradu.

Bronzová klika byla pod mým dotekem chladná, jako varování, abych odstoupila a zůstala tam, kde mě nechali. Místo toho jsem zatáhla za dveře a nadskočila při pohledu na široká záda blokující můj odchod. Ten muž byl o dvě hlavy vyšší než já a mohl by se vydávat za obra, kdybych nevěděla, že když není ve své lidské kůži, je to lykan.

Uhlédl stranou, otočil se ke mně čelem a uvolnil mi cestu k odchodu. Ohnul se v pase a překvapil mě, když se ve svém ostrém černém obleku uklonil. Nevěděla jsem, co mám dělat, ani jak na to reagovat. Ale když se narovnal zpět do své plné výšky a upřel zrak zpět do chodby, usoudila jsem, že mohu volně procházet.

"Dobrý den," řekla jsem tiše a snažila se zhodnotit muže přede mnou. "Mám dovoleno opustit pokoj?"

Pohlédl na mě se staženým obočím, jako by byl zmatený, načež se znovu podíval pryč s rychlým kývnutím na souhlas. Ještě chvíli jsem na něj zírala a čekala, jestli nezmění názor nebo mě nenahlásí králi. Když se nepohnul, otočila jsem se a vydala se chodbou, velmi si vědoma obřího muže, který mě stínoval. Jeho přítomnost byla kupodivu uklidňující.

Točité schodiště s bílými mramorovými schody mě donutilo se zastavit, protože jsem si nebyla jistá, jakým směrem se vydat, nahoru nebo dolů. Pohlédla jsem přes zábradlí směrem k hale a pak se znovu podívala nahoru.

"Vaše Výsosti," zalapala po dechu mladá žena a já se stihla otočit akorát včas, abych viděla, jak s hlavou skloněnou dělá pukrle. "Mohu vám pomoci něco najít?"

Přejela jsem ji očima. Mladá dívka měla na sobě černé kalhoty a zastrčenou černou košili na knoflíky. V levé ruce držela nosič s úklidovými prostředky.

Způsob, jakým mě oslovila, podobně jako ten muž postávající o pár kroků dál, který se uklonil, mě zaskočil.

Vaše Výsosti.

Byli špatně informováni, nebo jsem já měla mylný dojem? Byla jsem vybrána jako družka. Nebyla jsem souzená družka. Mohla by být ploditelka dosazena do pozice královny, nebo toto místo obsadím jen do chvíle, než potká svou pravou družku?

"Ne, děkuji. Jen si nejsem jistá, kam jdu." Můj hlas vyprchal, jak jsem se rozhlédla kolem.

"Brzy se bude podávat večeře. Přejete si, abych vás odvedla do královy pracovny, abyste mohli jíst společně, nebo byste raději soukromou jídelnu?" Usmála se zeširoka a já její věk odhadla nanejvýš na šestnáct. Už se musela proměnit, což znamenalo, že při zmínce o muži, který si mě neoficiálně nárokoval jako svou družku, slyšela i to, jak mi srdce zběsile buší v hrudi. "Když půjdete touto chodbou a zahnete doprava do východního křídla, jeho pracovna bude na levé straně. Zde Tobias vás tam může také dovést, jestli chcete."

Přikývla jsem, přijímala informace, ale nebyla jsem úplně rozhodnutá vyhledat muže, se kterým se mám spářit, a trávit s ním čas dříve, než to bude nutné.

Přesto mi jakési mírné nutkání v mé mysli říkalo, že ačkoli ho doopravdy neznám a nevěřím mu, měla bych za ním jít pro odpovědi. Nechat mě v naší ložnici bez jediné další věty bylo k uzoufání.

"Děkuji," řekla jsem a bojovala s nutkáním sklonit hlavu na znamení podřízenosti, jak jsem byla ve své smečce cvičena a jak se to ode mě jako od Omegy očekávalo. Pokud si mysleli, že se mám stát jejich královnou, nechtěla jsem se ztrapnit. Počkám, dokud nebudou správně informováni o mém zdejším postavení, než se začnu chovat podle nižší hodnosti.

Mladá žena udělala další pukrle a pokračovala dál chodbou.

Otočila jsem se k muži za sebou, Tobiasovi, a on zvedl jedno obočí a ukázal rukou, abych se vydala chodbou. Vypadalo to, že se s tím králem Killianem přece jen setkám oficiálně.

Když jsme se blížili ke vchodu do východního křídla, chodbu osvětlovala zářivá skleněná nástěnná malba všech barev. Zírala jsem na spletité detaily příběhu, který zobrazovala, jak bohyně požehnala vlkům a oni se proměnili do lykanské podoby. Způsob, jakým umělec zvíře ztvárnil, byl krásný a zdaleka ne tak děsivý, jako jací byli ve skutečnosti.

Bylo těžké odtrhnout oči, ale nastal čas získat mé odpovědi. Zhluboka jsem vydechla, načež jsem se otočila a s rovnými zády a vztyčenou hlavou se vydala chodbou. Dvojité dveře po mé levici bily do očí. Nepotřebovala jsem Tobiase, aby mi řekl, že je to to správné místo. Bylo ve mně něco, lehké tažení, které mě tam přitahovalo.

Jemně jsem zaklepala na dveře a sebou trhla, když je rázně otevřela bledá čarodějka, která se účastnila mého zajetí.

"Skvělé. Třeba ho donutíš, aby se začal chovat rozumně," řekla, otřela se o mě a provokativně pohladila Tobiase po hrudi. Zůstal bez výrazu, ale drobné cuknutí jeho čelisti mi napovědělo, že si buď čarodějčiny náklonnosti užíval, nebo jimi byl naštvaný.

Otočila jsem se zpět k otevřeným dveřím a cítila, jak mé srdce vynechalo rytmus při pohledu na muže, jenž vypadal jako samotný bůh, který se na mě díval zpět dechberoucíma oříškovýma očima.

Jeho hnědé vlasy byly tak tmavé, že vypadaly téměř černé, a na jeho výrazné, napjaté čelisti tloukl sval, jak na mě naštvaně zíral. Ruce měl dlaněmi položené na stole a až když pohlédl zpět na papír před sebou, dokázala jsem uvolnit zadržovaný dech.

Král Killian.

Dokonce i ve své lidské kůži byl naprosto stejně děsivý jako ve své lykanské podobě.

"Soudě podle toho napětí odhaduji, že jste se vy dva ještě doopravdy neseznámili," ozvala se za mnou žena a jemně mě strčila do místnosti. "Dovol mi, abych vás představila."

"Joselin," zavrčel varovně král a vyslal mi mráz po páteři. Ten hluboký zvuk jeho hlasu byl téměř přesně takový, jaký jsem od něj v jeho kůži očekávala, přesto mě překvapilo, jak na mě působil.

Joselin jeho směrem mávla rukou a ignorovala ho. "Tvé jméno, drahoušku?"

Bylo to láskyplné oslovení, ale jak jsem stála v místnosti se dvěma lykany a čarodějkou, cítila jsem se přesně tak. Jako srnka. Kořist.

"Natalie Matthewsová," zašeptala jsem a zírala na krále. Nijak nezareagoval. Ani ke mně nevzhlédl od toho, co jsem teď mohla rozpoznat jako mapu.

"Natalie, seznam se s Killianem Amerym, svým druhem." Zabředla smíchem, jako by to byl vtip, a král ze sebe vydal tiché, otrávené zavrčení.