PŘED DVĚMA LETY…

LIAM

Další krvavý měsíc, další ples druhů, další zasraná připomínka toho, že jsem měl družku, a přesto nebyla moje. Jak se s tím sakra smíříte?

Táta trval na tom, abych na tenhle ples druhů šel, protože jsme měli týden volno od výcvikového režimu pro Alfy. Nikdo pořádně nevěděl, že už jsem svou družku našel, a hodlal jsem to tak nechat. Co je to za Alfu, který se musí o svou družku dělit? Který Alfa by tohle přijal? Já nemohl.

Tu noc jsem měl v paměti stále živou. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme si s Damonem navzájem popřáli štěstí, než jsme vstoupili do sálu v naději, že svou družku najdeme.

Krvavý měsíc se objevoval dvakrát do roka a pouze v tuto noc mohl člověk najít svého druha, pokud už dosáhl patřičného věku. Stále si pamatuji, jak jsem vešel dovnitř a hledal ženu, kterou jsem už roky miloval. Modlil jsem se, aby byla mou družkou, a ona jí byla.

Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem na ní spočinul očima, v těch sexy černých šatech, jen abych zjistil, že si ji jako svou nárokuje i můj nejlepší přítel. 'Družka.' Řekli jsme oba sborově. Nezvládl jsem to, tak jsem se otočil a odešel.

Zprudka jsem se nadechl a zíral na třpytivá světla, neschopen ignorovat pach drahých parfémů, vína a jídla, který visel ve vzduchu, protkaný nádechem sexu a potu. Z toho všeho se mi dělalo špatně.

Nechtěl jsem tu být; neměl jsem tu být. Jen mi to vracelo bolestné vzpomínky na tu noc. Do sebe jsem kopl snad dvacátou skleničku vodky.

Nestačilo to, potřeboval jsem něco silnějšího. Srát na to.

Ukázal jsem se tu, dál už se zdržovat nebudu. Prodral jsem se davem, nikdo z přítomných mě nezajímal. Právě teď jsem si připadal, jako bych byl na místě, kam nepatřím. Popadl jsem sklenku vína od procházejícího číšníka a cítil se naprosto odtržený.

Záblesky z oné noci a důvěrně známá bolest na hrudi se vrátily s obnovenou pomstychtivostí. Celou tu zkurvenou situaci jsem nenáviděl. Přes noc jsem ztratil ženu, kterou jsem miloval, i svého nejlepšího přítele. Utopit se v sebelítosti ale hovno změní. Bylo to tak, jak to bylo, to rozhodnutí jsem udělal já.

Cítil jsem úlevu, když jsem vyšel ven do třeskutého mrazu. Pršelo a měsíc se schovával za vrstvou hustých mraků.

Zvuky hihňání a nadávání mě přiměly zvednout zrak a všimnout si skupinky mladých vlkodlaků shromážděných v rohu, jak do sebe hází nějaké prášky. Když mě uviděli, ztuhli. Věděl jsem, že ví, kdo jsem.

"H-hej, Alfo…" zamumlal jeden z nich a strčil si něco do zadní kapsy. Přešel jsem k nim a vzal jim ze zásoby dvě lahve alkoholu.

"Dej mi jich pár," řekl jsem.

Tvářili se překvapeně.

"Ehm, seš si jistej? Budeš po tom super…" Odmlčel se, jakmile mi oči zableskly temně magnetickou modří, a on rychle vytáhl balíček z kapsy.

Cítil jsem z nich strach a nervozitu, ale právě teď mi bylo jedno, co mají za lubem. Jen jsem si potřeboval kurva odpočinout od vlastní hlavy.

"Jeden nebo dva?" zeptal se mladík.

"Dej mi tři."

Vyměnili si pohledy a já natáhl svou sklenici. Hodil mi tam tři. Otočil jsem se, odešel a sledoval, jak prášky ve sklenici šumí. Zhluboka jsem se nadechl, kopl to do sebe na ex a užíval si ten opojný nával, co mnou projel, zatímco jsem sklenici odhodil na zem. Zvuk toho, jak se roztříštila, mi zněl v uších příjemně.

Zuby jsem urval uzávěr z jedné z těch levných lahví piva a vypil ji, aniž by mě trápilo, že se polovina ze mě rozlila.

Vzpomínky na dávné časy mi do mysli prosakovaly jako jed šířící se každou žílou mého těla a já je nedokázal vytěsnit.

'Druhové… Jsi moje družka… Liame… Prosím tě, chlape, nedělej to… Neubližuj jí… Dej jí šanci… Liame, měsíční bohyně vás tři nespojila bezdůvodně... Neříkej mi, co mám nebo nemám dělat!... Liame, prosím…'

Oči mi zaplály a já vztekle praštil lahvemi o zem. Střepy skla mě zasáhly do tváře, ale bylo mi to jedno. Hruď se mi vztekem prudce zvedala. Neschopen ignorovat hlasy ve své hlavě, zamračil jsem se a bezcílně kráčel směrem k lesu, zatímco hlasy v mé mysli jen sílily.

Ne, nebyla to moje chyba, dal jsem jí šanci… Tu noc, po rozhovoru s Kiou, jsem si řekl, že tomu dám jeden pokus… Jednu zasranou šanci si s ní promluvit... Protože nakonec jsem ji kurva miloval už od chvíle, kdy jsem si poprvé začal všímat opačného pohlaví.

Ale nemohl jsem se s ní spojit přes telepatické spojení. Myslel jsem, že možná usnula, tak jsem jí nechal tři zprávy… Vyznal jsem jí lásku. Byla to jediné, co jsem kurva chtěl. Bylo to kurva tak moc?

Ty tři zprávy si přečetla, ale neobtěžovala se odepsat, tak jaký to mělo smysl?

Zjevně jsem kurva nestačil.

Jakmile drogy zabraly, vidění se mi rozostřilo. Cítil jsem se dobře. Bolest na hrudi polevila a já měl pocit, že se vznáším. Nebylo by ideální zůstat takhle navždycky?

Byl to zvuk vody?

Šel jsem dál, povrch se stával nerovným, déšť se spouštěl rychleji a můj smoking byl naprosto promočený. Sundal jsem si sako a zíral na oblohu, zatímco na mě dopadaly proudy vody.

Kde je moje úleva?

Vtom jsem ji uviděl, jak sedí opřená o strom a zírá na měsíc skrytý za mraky. Srdce mi bušilo jako tisíc bubnů, v hlavě mi zvonilo a do mysli se mi vkradla vzdálená, mlhavá myšlenka, jestli je to vůbec skutečné.

Po tvářích jí stékaly slzy, zatímco do sebe obracela trochu piva. Její černo-růžové mikádo vypadalo delší a zdála se ještě menší, než jak jsem si ji pamatoval. Ruka se jí třásla, když prázdnou lahev odhodila stranou a popadla další.

Raven.

Bylo to skutečné? Byla tady opravdu? To nedávalo smysl... Tahle smečka byla minimálně třicet minut běhu od Smečky Temné řeky, nebo ne?

Je to sen… Dokonalá halucinace.

Přistoupil jsem blíž; do nosu mě udeřila její lahodná vůně, což jen umocnilo to opojení, které jsem cítil. Najednou ztuhla, překvapeně ke mně vzhlédla, než se vyškrábala na nohy.

"Raven?" zašeptal jsem.

Byla to opravdu ona, nebo jsem si ji jen vysnil? Vypadala ještě krásněji, než jak jsem si ji pamatoval... V těch jejích jedinečně zbarvených očích něco bylo. Něco, co mě k ní volalo.

Zkrátil jsem vzdálenost mezi námi. Bylo to její srdce, co tak divoce bušilo?

Otevřela ústa, aby promluvila, a já ucítil, jak se mi v žaludku stahuje uzel strachu. Neodmítej mě, kurva, nedělej to... Zkurvená noční můra, do které jsem se tak zasraně často probouzel. Natáhl jsem se, položil jí prst na rty, zavrtěl hlavou, vidění se mi mlžilo.

Nezajímalo mě, jestli to byl sen, nebo jestli si ji pletu s někým jiným… Potřeboval jsem to, potřeboval jsem ji.

Odtáhla mi ruku pryč.

"… s tebou?... v pořádku?"

Co říkala? Nebyl jsem si jistý. Jediné, na co jsem se dokázal soustředit, byly ty její mokré, plné rty, které se potichu pohybovaly.

Tohle byl sen, který se ve skutečnosti nestane. Odsunul jsem jí promočené vlasy z čela a vzal její tvář do dlaní.

"Jsi krásná," zašeptal jsem.

Než vůbec stihla odpovědět, sklonil jsem se a přitiskl své rty na její ve vášnivém polibku, který mnou prohnal jiskry. Ta sladká chuť jejích úst smísená s alkoholem byla dokonalá. Bohyně, chutnala tak dokonale.

Jo, ty prášky zabraly… Tohle bylo tak dobré… Z úst jí uniklo tiché zakňučení, zatímco já se vyžíval v rozkoši, která mě obalila jako deka.

Kurva, tohle bylo tak dobré.

Ve chvíli, kdy mi polibek začala oplácet a její opojná vůně mě pohltila, veškerá kontrola, kterou jsem měl, byla pryč. Pevně jsem ji objal, líbal ji, jako by nebylo žádné zítra, a možná ani nebylo.

Ať to bylo cokoliv… brzy to zmizí…

Z jejích rtů splynulo tiché, vábivé zasténání a já zavrčel. Kurva, kurva, chutnala tak dobře. Všechno na okamžik potemnělo, zapotácel jsem se, ale držel se jí pevně a přitlačil ji k nejbližšímu stromu.

Zlapala po dechu, když její záda narazila na kůru, a já využil šance a vklouzl jazykem do jejích úst, ale tím jsem jen způsobil, že se vymanila a odvrátila hlavu.

Žaludek se mi stáhl a uvědomil jsem si, že je to tady… znovu mě odmítala.

Srdce jí bušilo, ale… přinutil jsem se pohlédnout jí do tváře. Byl to déšť, nebo slzy?

Přejel jsem jí rukou po těle, popadl její prso a chtěl ji znovu políbit, když ztuhla, zničehonic mě chytila za ruce a sundala je ze sebe. Bolest z odmítnutí kurva pálila, moje družka mě nechtěla.

"Nejsi to ty. Poslouchej mě," zašeptala a vzala mou tvář do dlaní.

V jejích očích se zračil soucit a smutek a já se zamračil. Nepotřeboval jsem soucit. Nenáviděl jsem lítost.

Není to Raven… Kurva, není možné, že by tu vůbec mohla být... Je to jen účinek těch prášků...

Trhl jsem sebou dozadu a lehce zavrávoral. Pohnula se směrem ke mně, ale já zvedl ruku.

"Nepřibližuj se ke mně, já tě kurva nepotřebuju," zasyčel jsem.

Bolelo to tak zkurveně moc. Otočil jsem se, připravený odejít, když mě zezadu chytila za košili. Oči mi zaplály a já se jí vytrhl.

"Řekl jsem, ať mě kurva necháš na pokoji!" zavrčel jsem a hrubě ji odstrčil.

Uslyšel jsem žuchnutí, které mě přimělo zastavit se a otočit se zpět k ní. V temném oparu jsem pohlédl na ženu, kterou jsem srazil k zemi. Jo, moje mysl si se mnou zahrávala... Nemohla to být Raven, bez ohledu na to, jak moc jsem si to myslel.

Otočil jsem se, přinutil se k proměně, než jsem se nejistým během rozběhl a zmizel ve tmě…