VENUS

„Budeš v pořádku, mami. Slibuju.“

Usmála jsem se, i když jsem si připadala, jako bych bezostyšně lhala. „V práci mi platí dobře, mám úspory, tu chemošku brzy zvládneme.“

Musela jsem být silná. Pro nás obě.

Slabě si povzdechla a oči se jí zaleskly. „Neměla bys na mě plýtvat svým životem, Venus. Je ti teprve dvaadvacet. Měla bys jít ven a žít, tancovat, zamilovat se…“

„Přestaň.“ Zastrčila jsem jí neposednou kudrlinu za ucho a políbila ji na čelo. „O nic si nedělej starosti. Postarám se o nás.“

Hlas se jí ztišil. „Jak se má tvůj otec?“

Zatnula jsem čelisti.

Samozřejmě se mi nedokázala podívat do očí. Ten chlap ji od její diagnózy nenavštívil ani jednou.

„Neviděla jsem ho od neděle,“ řekla jsem bezvýrazně. „A doufám, že ho ani neuvidím. Byl od něj klid.“

Otevřela ústa – pravděpodobně aby se ho zase zastala – ale já se postavila. „Musím do práce, mami. Uvidíme se později.“

„Děkuju, že chodíš každý den, zlatíčko. Nezasloužím si tě.“

„Zasloužíš,“ řekla jsem a objala ji. „Jsem tvoje dcera. To jediné je důležité.“

------

Mávla jsem na taxík, svalila se na zadní sedadlo a svírala kabelku, jako by na tom závisel můj život. Uvnitř byla složka. Ta složka. Ta, kterou mi Aaron Sinclair včera večer hodil na stůl jako časovanou bombu.

Vy byste si to taky dvakrát zkontrolovali, kdybyste pracovali pro muže jako on – nebezpečného v Dioru, bezcitného v Hugovi. Je to ten typ muže, který vejde do místnosti a změní gravitaci. Široká ramena. Ostře řezaná čelist. Oříškové oči, které by vás dokázaly rozříznout vejpůl, kdyby to už předtím neudělala jeho slova.

Pro každou jinou ženu je fantazií. Pro mě? Noční můrou v oblecích na míru.

Pracuju pod ním dva měsíce a přísahám, že ho vzrušuje dělat mi ze života peklo. Nemožné termíny, nelidské množství práce, chladné pohledy, které by dokázaly zmrazit samotné peklo. A přesto mě nevyhodil. Protože bez ohledu na to, jak moc mě chce zlomit, vždycky odvedu svou práci.

Proč nedám výpověď, ptáte se?

Protože nemůžu. Předtím jsem dělala servírku a sotva přežívala. Tahle práce je důvodem, proč má moje matka postel v nemocnici a ne podlahu v nějaké zchátralé klinice. Mám titul, ano. Jenže svět neplatí za potenciál, platí za chladné, tvrdé výsledky.

Taxík zastavil před tyčící se budovou z oceli a skla, které jsem teď říkala peklo. Zaplatila jsem, vystoupila a zhluboka se nadechla.

Představení začíná.

------

Vteřinu poté, co jsem vkročila do své kanceláře – oddělené od té pana Sinclaira jen tenkou zdí – zazvonil interkom.

„Ke mně do kanceláře. Hned.“

Žádný pozdrav. Jen ten hlas. Ostrý. Useknutý. Chladný.

„Bože, dej mi sílu,“ zamumlala jsem a rozešla se k jeho dveřím.

Zaklepání.

„Dále.“

Vešla jsem dovnitř a postavila se rovněji než obvykle. „Dobré ráno, pane Sinclaire. Volal jste mě?“

Nevzhlédl hned. Když to udělal, ty oříškové oči se do mých zabodly jako zbraň ostřelovače do terče.

„Posadit,“ řekl, podrážděnost protkávající každou slabiku.

Posadila jsem se. Ticho se protahovalo. Dost dlouho na to, abych se začala ošívat. A pak –

„Vezměte si mě.“

Zamrkala jsem. Můj mozek se zasekl.

„Cože?“

„Nenuťte mě to opakovat,“ řekl plynule, jako by právě neroztříštil realitu.

A jen tak mi moje noční můra oznámila, že to chce zlegalizovat.