VENUS

„Vezměte si mě.“

Můj mozek zkratoval.

„C-cože?“ zamrkala jsem a posunula si nadměrně velké brýle – poškrábané, křivé a držící se při životě asi jako můj zdravý rozum. Jeho oči ten pohyb sledovaly a přetékaly opovržením. Typické.

„Slyšela jste mě,“ odvětil chladně, jako by právě požádal o přesunutí schůzky, a ne o ruku ženu, ke které se už dva měsíce v kuse chová jako k firemnímu smetí.

Bože, já toho chlapa nenávidím.

„Co to je, nějaká nová taktika psychologické války?“ Založila jsem si ruce na hrudi. „Protože ta emoční zátěž, kterou mi působíte, ještě není dostatečná?“

„Vezměte si mě a já –“

„Ne.“ Můj hlas prořízl napětí jako čepel. Ostrý. Definitivní.

Zamrkal. Jen jednou. Ale viděla jsem to – překvapení. Jako by ho představa, že by ho někdo mohl odmítnout, nikdy ani nenapadla.

„Ne?“ zopakoval, lehce uražen.

Nemyslel jste si, že vám někdy odmlouvám, že ne?

„Chcete to španělsky? Francouzsky? V morseovce?“

„Ještě jste ani neslyšela mou nabídku.“

„Nechci vaši nabídku.“ Hlas se mi zvedl. „Nezajímá mě žádný zvrácený obchod, který jste si ve svém emočně nedostupném mozku vymyslel.“

Opřel se do křesla a rty mu zacukaly. Nebyl to tak úplně úšklebek, spíš něco chladnějšího.

„Milion dolarů.“

Ticho.

Srdce se mi zadrhlo. Je blázen. Teď už jsem měla opravdové obavy. Uhodil se do hlavy nebo tak něco?

„Milion?“ zeptala jsem se nevěřícně. „Myslíte si, že když po mně hodíte peníze, napraví to ty měsíce, kdy jste mě mikromanagementem doháněl k šílenství? Choval jste se ke mně jako k nahraditelnému personálu a teď jsem najednou materiál na nevěstu?“

„Budete mít čas si to rozmyslet,“ řekl vyrovnaně. Klidný. Rozvážný. Vypočítavý. Jako by mi právě neobrátil svět naruby.

Odfrkla jsem si a práskla složkou o jeho stůl. „Tady je zpráva, o kterou jste žádal. A ne, nejsem na prodej. Vy nejste ďábel v přestrojení, pane Sinclaire. Vy jste to přestrojení.“

Pak jsem odešla.

A poprvé od doby, co jsem pro něj začala pracovat... nepřišla žádná odplata. Žádné jízlivé poznámky. Žádná pasivně agresivní memoranda.

Jen ticho.

Mělo to působit jako klid.

Ale nepůsobilo.

Když jsem odcházela z práce, tíha toho všeho mi tlačila na hruď – jako chvíle před bouří. U výtahu jsem narazila na Judea.

„Jdeš nějak brzy,“ poznamenal.

„Jo,“ odpověděla jsem s unaveným úsměvem. „Musím zkontrolovat mámu.“

„Vyřiď jí pozdrav.“

Přikývla jsem, zamávala a zamířila domů v naději na trochu klidu.

A ten jsem dostala.

Ale ne takový, jaký jsem chtěla.

V bytě bylo ticho. Až příliš velké ticho.

Otevřela jsem dveře své ložnice a žaludek se mi propadl.

Zásuvky převrácené. Prostěradla stržená. Moje skříň dokořán jako otevřená rána.

„Ne,“ zašeptala jsem a vrhla se po krabici pod postelí.

Prázdná.

Všechno bylo pryč. Každý dolar, který jsem těžce vydřela a ušetřila na máminu chemošku. Měsíce spropitného, dlouhých nocí a vynechaných jídel zmizely.

Nebyly tu žádné stopy po vloupání. Žádná rozbitá okna. Žádná manipulace se zámkem.

Z toho plynul jen jeden závěr.

Jen jeden člověk měl klíč.

Jen jeden člověk mi kdy vzal víc, než mi dal.

Dain.