VENUS

Bylo čtvrteční ráno a já se šla podívat za matkou, abych zjistila, jak se jí daří. Ohledně její chemoterapie jsem se cítila optimisticky a poprvé po dlouhé době jsem si nemusela dělat starosti s penězi. Daina jsem neviděla od chvíle, kdy jsem ho vyhodila. Dobře mu tak. Dokonce jsem vyměnila zámek u dveří, abych se znovu cítila v bezpečí.

Prošla jsem si smlouvu a po dlouhém zvažování jsem se rozhodla, že ji podepíšu a odevzdám dnes po návštěvě u matky. Teď jsem seděla na židli vedle jejího nemocničního lůžka. Spala, její dech byl tichý a pravidelný.

"Ahoj, spáči," zamumlala jsem, když se konečně pohnula.

"Venus?" Protáhla se a zamrkala. "Jak dlouho jsem spala? Proč jsi mě nevzbudila?"

"Potřebuješ všechen odpočinek, co můžeš dostat, mami." Vzala jsem ji za ruku a jemně ji stiskla. "Přinesla jsem ti tvůj oblíbený mangový džus." Položila jsem láhev na noční stolek. "A... nebyla jsem si jistá, jestli máš chuť na cupcake, ale pro jistotu jsem nějaké přinesla. Doufám, že je smíš jíst." Položila jsem malou krabičku čerstvě upečených cupcaků vedle džusu.

"Proč bych nesměla?" zasmála se tiše. "Moc ti děkuju. Už mi z toho nemocničního jídla bylo špatně." Do očí se jí nahrnuly slzy a usmála se.

"Hej, mami, nedojímej se kvůli cupcakům," škádlila jsem ji a snažila se odlehčit náladu.

"A co Dain? Slyšela jsi o něm?" zeptala se váhavě. Tohle byla ta část mých návštěv, které jsem se vždycky děsila.

"Je v pořádku. Byl u Billyho," zalhala jsem a přinutila se k mírnému úsměvu. Popravdě jsem netušila, kde je, a bylo mi to jedno.

"Ach, dobře." Její hlas byl zabarvený zklamáním. Doufala, že se za ní staví. Nestaví.

Podívala jsem se na hodiny. "Budu už muset vyrazit do práce. Uvidíme se později, ano?" Naklonila jsem se a políbila ji na nos.

"Miluju tě, Venus."

"Já tebe víc." S tím jsem odešla.

Čas čelit mému šéfovi – mému budoucímu manželovi, připomněla jsem si a v duchu se zasmála nad tou absurditou.

Provoz nebyl tak hrozný, takže jsem do kanceláře dorazila včas. Po ohlášení na recepci jsem zjistila, že pan Sinclair už dorazil.

Usadila jsem se u svého stolu, uspořádala si věci a zhluboka se nadechla, než jsem zaklepala na jeho dveře.

"Dále."

Vešla jsem dovnitř. Opíral se na židli a vyzařovala z něj ta samá nedbalá arogance jako vždycky.

"Dobré ráno, pane Sinclaire."

Vzhlédl od svých papírů a jeho oči mě krátce přelétly. Upravila jsem si brýle a všimla si, že jeho pohled ten pohyb sledoval.

"Dobré ráno, slečno Astorová."

"Já, ehm... prošla jsem si tu smlouvu a podepsala ji." Podala jsem mu složku. Otevřel ji, přelétl můj podpis a krátce přikývl.

"Dobře. Obstarám vám kopii. Dnes odpoledne podáte svou výpověď."

Vstal, obešel stůl a zastavil se těsně přede mnou. Zatajil se mi dech.

"Abychom lidi přesvědčili, že jsme spolu, musíte na to vypadat, Venus."

Bylo to poprvé, co vyslovil mé jméno, a slyšet ho z jeho úst bylo jako cítit na kůži hřejivé plameny ohně – nebezpečné, ale slastné.

Natáhl ruku a odhrnul mi vlasy na stranu; jeho dotek byl lehký, a přesto panovačný.

"Podstoupíte proměnu. Věřím, že tak tomu vy dámy říkáte. Nemohu se s vámi ukazovat na veřejnosti, když vypadáte takhle."

Hajzl.

"Nezabilo by vás být milý. Jak máme lidi přesvědčit, že jsme do sebe zamilovaní, když se na mě pořád díváte, jako byste mě nemohl vystát?"

Rty mu cukly, ale neřekl nic. Začínala jsem uvažovat, jestli jsem právě nepodepsala smlouvu se samotným ďáblem.

"Potřebuji, aby tohle vyšlo, slečno Astorová. Udělám cokoli, aby to fungovalo, včetně toho, že vás budu tolerovat. Pracuji na tom." Nechápala jsem, proč mě tolik neměl rád. Nic jsem mu neudělala.

"To je dobře, protože jestli do toho s vámi jdu, musíte na mě být milejší, jelikož už nejsem vaše asistentka, ale vaše partnerka."

Zaskřípal zuby. "Křišťálově jasné." Vrátil se na své místo. "Connor tu bude za pár hodin a postará se o zbytek. Můžete jít, slečno Astorová."

Nepohnula jsem se.

Zvedl obočí. "Vyjádřil jsem se nejasně?"

"Ne." Narovnala jsem ramena a můj hlas zněl pevně. "Ale je tu ještě jedna věc."

Opřel se, plný zvědavosti. "Pokračujte."

"Vím, že je to falešné manželství, smlouva na oko," řekla jsem, přistoupila blíž k jeho stolu a odmítala se nechat zastrašit. "Ale žádal jste o loajalitu. Řekl jste mi, že mě budou muset vnímat jako vaši partnerku ve všech smyslech toho slova."

"To je pravda."

"Pak očekávám totéž od vás, pane Sinclaire," pronesla jsem sladce, ale neústupně. "Žádné pletky. Žádné známosti na jednu noc. Žádné záhadné ženy, které by se vplížily a vyplížily z hotelových pokojů, zatímco budeme manželé. Pokud jsem k vám vázána, i když jen na papíře, očekávám exkluzivitu. Tohle sice možná není láska, ale ať se propadnu, jestli se nechám ponižovat."

V očích se mu něco mihlo – překvapení, možná i obdiv – ale rychle to skryl.

"Vy si mě nárokujete, slečno Astorová?" zeptal se tichým, nebezpečným hlasem.

Necouvla jsem. "Ano. Je to jen spravedlivé."

Znovu pomalu vstal, jako predátor zaujatý svou kořistí. "Nemáte právo si nic diktovat. Vy jste ta, kdo tohle potřeboval."

"A přesto," ušklíbla jsem se a vstoupila do jeho osobního prostoru, "vy jste ten, kdo přišel za mnou."

Hleděl na mě spatra a napětí mezi námi by se dalo krájet. "Fajn," souhlasil nakonec. "Žádná rozptýlení. Nikdo jiný. Budete mít mou loajalitu, dokud já budu mít tu vaši."

"Dobře," zašeptala jsem spokojeně. "Takže jsme domluveni."

"Opatrně s tím, o co žádáte, Venus," zamumlal a jeho pohled se do mě zabodával. "Mohla byste mě totiž dostat se vším všudy."