VENUS

Místnost byla jako hrobka. Nehybná. Zatuchlá. Dusivá.

Zápach hniloby a rzi, teď ještě hutnější, se mi ovíjel kolem plic jako smyčka. Vzduch tam prostě jen nestál, on dusil. Každý nádech chutnal po rozkladu a kovu a pokaždé, když jsem vydechla, připadalo mi to jako malá kapitulace.

Ale nebyla jsem mrtvá.

Ještě ne.

Provazy mi rozřezaly zápěstí na cáry. Sedřená kůže, zaschlá krev, žíly kři