VENUS

Temnota mě nepřivítala vlídně, vytáhla mě z bezvědomí, jako bych jí něco dlužila.

Zalapala jsem po dechu.

Bylo to mimovolné. Plíce se mi stáhly, jako by zapomněly, jak chutná vzduch. Moje hrdlo – Bože – moje hrdlo byla poušť plná třísek. Každý nádech mnou projel jako žiletky namočené v popelu. Jazyk se mi lepil na patro, suchý a popraskaný jako sluncem sežehnutá hlína.

Vzduch voněl jinak