VENUS

Déšť dál tikal na okna jako zblázněný metronom. Seděla jsem opřená o polštáře, zápěstí bolavá od toho, jak se jejich váha opírala o matraci, srdce tlouklo pomalu, ale hlasitě, jako by přecházelo sem a tam v kleci. Míjely minuty. Možná hodiny. Nebo vteřiny. Čas tu byl nespolehlivý, ohýbal se pod tíhou ticha.

A pak jsem to uslyšela.

Zavrznutí.

Nebylo to z chodby. Ani slabé nebo vzdálené. N