AARON

Hodiny na zdi se mi s každým tiknutím vysmívaly. Každá vteřina se protahovala, věčnost mezi jedním úderem srdce a dalším. Seděl jsem tam, kde jsem byl od chvíle, kdy ji podali sedativa, nakloněný dopředu v tuhém nemocničním křesle, její křehkou ruku jsem choval ve své, jako by to bylo to poslední vlákno, které mě poutalo k zemi.

Uplynuly hodiny. V pokoji teď bylo až příliš ticho, dřívějš