POHLED ALINY

„Proč to děláš?“ Tělem mi projela bolest, když jsem se zoufale snažila odplazit pryč od Seraphiny.

Měla to být moje sestra. Jistě, byla jsem adoptovaná, ale ona mě vždycky zahrnovala láskou. Přesto teď její oči plály nenávistí a hnusem, když na mě shlížela.

„Jsi opravdu tak pitomá, nebo to vážně nechápeš?“ ušklíbla se, hlas jí přetékal pohrdáním, když jsem k ní vzhlédla a má bolest se mísila se zmatkem.

Vždycky jsem dělala, co chtěla. Roky jsem ji nechala připisovat si zásluhy za mé návrhy šperků. Tak proč se teď obrací proti mně?

„Pro…sím, jen mi řekni, co jsem… co jsem udělala špatně. Slibuju, že se polepším.“ Má slova byla jen chabou prosbou, hlas se mi lámal, zatímco mi po tvářích tekly horké slzy.

„Ughhh!“ Seraphina odkopla mou nataženou ruku, jako by se jí hnusila. „Tohle je přesně to, co na tobě nesnáším!“ odfrkla si a chřípí se jí rozšířilo. „Hraješ si na sladkou a nevinnou s tou svou porcelánovou tvářičkou a velkýma šedýma očima jako laňka, takže ti na to každý skočí.“ Ruce se jí sevřely v pěst a celé tělo se jí třáslo vztekem. „Tak moc tě nenávidím!“

„Proč?“ zachraptěla jsem, hlas sotva víc než šepot. Hlava mi bolestivě třeštila v místě, kde s ní jedna z jejích goril praštila o chladnou, nemilosrdnou zeď opuštěného skladiště.

„Proč? Proč?!“ zaječela najednou, hlas syrový zuřivostí. „Protože jsi mi ukradla život!“ Vyplivla ta slova jako jed.

„Cože?“ vydechla jsem a dech se mi zadrhl ve směsici bolesti a zmatku.

„Ukradla jsi mi osmnáct let života!“ zasyčela. „Trčela jsem v sirotčinci, zatímco ty sis žila život, který měl patřit mně! To já mám být zasnoubená s Lucianem, ne ty!“ Každé její slovo bylo potažené hořkostí, ruce zaťaté v pěst podél těla.

Žaludek se mi prudce stáhl. O čem to mluví? Nebyla to moje vina, že se jako dítě ztratila, a když ji máma s tátou před šesti lety našli, chovali se k ní jen a jen s láskou.

A Lucian? Co ten s tím má společného? Vždyť jsem ho ani neměla ráda.

„S Lucianem?“ Obočí se mi svraštilo zmatkem. „Víš přece, že ho nemám ráda. Kdybys ho chtěla, stačilo to jen říct. Jsem si jistá, že by máma s tátou naše zasnoubení zrušili a dali ho dohromady s tebou—"

„Přestaň jim říkat mámo a táto!“ zařvala a přerušila mě. Oči jí plály čistým vztekem. „Jsou to moji rodiče, ne tvoji!“ Těžce oddechovala, její zuřivost se dala krájet, než pokračovala. „A kromě toho, vážně si myslíš, že se máma nepokusila vaše zasnoubení zrušit? Lucian byl tvrdohlavý jako mezek, nevzal by si nikoho jiného než tebe!“

„Ale já ho nemiluju,“ špitla jsem, do hlasu se mi vkrádalo zoufalství a srdce mi zběsile bušilo. „Miluju Adriana!“ Zkoumala jsem její tvář v naději a s modlitbou, že pochopí, že jsem jí nikdy nechtěla nic vzít.

„Ach bože, jak můžeš být tak blbá?“ Zasmála se tak maniakálně, až mi z toho zvuku přeběhl mráz po zádech. „Adrian tě nemiluje, ty idiotko, miluje mě.“

Její slova mnou projela jako nůž a roztříštila mi srdce na milion kousků.

„To není pravda,“ namítla jsem, prudce zavrtěla hlavou a snažila se ignorovat pulzující bolest v lebce.

„Ale ano, je.“ Ušklíbla se, tvář zkřivenou krutým uspokojením. „Celé ty roky tě jenom využíval. Byla jsi jen příliš hloupá, abys to viděla.“

„Ne!“ vykřikla jsem a hlas se mi zachvěl.

„Měla jsi poslouchat Luciana, víš?“ Její značkové podpatky zlověstně klapaly o studenou betonovou podlahu, když ke mně přistoupila. Ten zvuk se děsivě rozléhal prázdným skladištěm. „Snažil se tě před námi chránit, ale ty jsi ho jen ponižovala, urážela a zrazovala.“

Najednou mě chytila za bradu, prsty se mi zaryly do kůže a donutila mě podívat se jí do očí.

„Nezasloužíš si ho!“ odfrkla si a s odporem mi odstrčila hlavu.

„Lžeš.“ Můj hlas nebyl víc než šepot. Nechtěla jsem jí věřit. Nemohla jsem jí věřit.

Uchechtla se: „Vážně?“ Výsměšně naklonila hlavu a pokračovala: „Jaký bych měla důvod ti lhát, když stejně umíráš?“

Srdce mi v hrudi bilo jako na poplach, když jsem v její tváři hledala jakýkoli náznak lži. Ale nic tam nebylo. Z očí na mě zírala chladná, tvrdá pravda. Každé slovo, které pronesla, myslela vážně.

Ale… proč?

„Znáš tu svou malou kamarádku, Taliu?“ pokračovala znuděným, téměř nonšalantním tónem, jako by se bavila o počasí. „Přišla na to, co máme v plánu, a no… museli jsme ji umlčet.“

Leknutím jsem vydechla, dech se mi zadrhl v krku a oči se mi rozšířily čirou hrůzou. „Cože?!“

Talia je mrtvá? Moje ohnivá, zrzavá nejlepší kamarádka?

„Odeohnala jsi ji a kašlala jsi na ni,“ Seraphina zavrtěla hlavou s předstíranou lítostí. „A ani na samém konci nelhala. Snažila se tě zachránit.“

Hořce se zasmála, jako by se jí z pomyšlení na Taliinu neochvějnou loajalitu dělalo špatně.

„Víš, jaká byla její poslední slova, která mi řekla? Těsně předtím, než jsem jí do hrudi vrazila nůž?“ Na rtech se jí rozlil zvrácený úsměv. Nečekala na mou odpověď. „Prosila mě—abych ti neubližovala.“

Seraphinin hlas ztvrdl, v očích jí blýskla směsice vzteku a něčeho, co připomínalo zášť. „Vážně nechápu, proč ti tihle lidé zůstávají věrní, když ses k nim vždycky chovala jako k odpadu.“

Cítila jsem, jak mi znecitlivělo celé tělo.

„Ty… tys zabila Taliu?“ zašeptala jsem a srdce se mi bolestivě stáhlo v hrudi.

Slzy mi rozmazaly vidění, když na mě dolehla realita. Myslela jsem, že odjela ze země. Řekla mi, že odjede za rodiči, když ji nehodlám poslouchat. Poslední věc, kterou jsem jí řekla, byla, aby se držela dál ode mě a mých záležitostí. Řekla jsem jí, ať už se mi nikdy neukazuje na oči.

Neměla jsem tušení, že je mrtvá.

Jak jsem mohla být tak hloupá?

Byla jsem tak posedlá tím, abych věnovala svou loajalitu těm, kteří si to nezasloužili, a přitom jsem od sebe odháněla jediné lidi, kterým na mně skutečně záleželo.

Zatímco jsem se snažila zpracovat všechno, co říkala, vešel Adrian.

Když jsem ho uviděla, v hrudi mi vzplál plamínek naděje, křehký, ale hořící zoufalstvím.

„Adriane,“ zavolala jsem a na tváři zbrázděné bolestí se mi pokusil prorazit nepatrný úsměv. Ale to, co udělal vzápětí, mě naprosto zlomilo.

Adrian se mým směrem ani nepodíval. Šel rovnou k Seraphině, přitáhl si ji za pas na hruď a vlepil jí vášnivý polibek přímo na rty.

Dech se mi zadrhl v krku.

„Ne…“

„Je to hotové?“ zeptala se Seraphina a zářila na něj, jako bych vůbec neexistovala, jako by se můj celý svět právě nehroutil kolem mě.

Jak jsem si nikdy nevšimla, že spolu ti dva spí za mými zády?

„Ano.“ Jeho odpověď byla plynulá. „V okamžiku, kdy se dozvěděl zprávu, že byla Alina unesena, skočil ten zamilovaný blázen do auta a řítil se sem jako šílenec, naprosto netušící, že mu někdo poškodil brzdy. Byla to srážka v plné rychlosti. Zemřel na místě.“

Zvedl telefon a ukázal Seraphině něco na displeji.

Prosím, ať to není Lucian. Modlila jsem se k Bohu, aby to nebyl Lucian.

„Ooooh, to muselo bolet,“ řekla, zadívala se na obrazovku a pak vybuchla smíchy. Potom, jako by si najednou vzpomněla, že jsem tam pořád já, se ke mně obrátila s nonšalantním pokrčením ramen.

„No co. Poslední člověk na tvé straně je mrtvý.“

„To není pravda,“ zašeptala jsem a cítila, jak se můj poslední střípek naděje tříští v nicotu. „Lucian nemůže být mrtvý.“ Odmítavě jsem zavrtěla hlavou.

Lucian byl silný a tvrdohlavý muž, nemohl jen tak snadno zemřít.

Seraphina otočila telefon ke mně a mně se sevřel žaludek.

Na displeji byl Lucian, obličej zakrvácený a bez života, zrovna když ho zapínali do vaku na mrtvoly.

„Ne!“ zaječela jsem, pohlcená čirou agónií.

Celý život jsem ho nenáviděla, odstrkovala ho od sebe, a přesto… zemřel při pokusu mě zachránit.

Udělal pro mě všechno, dokonce na mě přepsal celé své impérium, aby dokázal svou lásku. A co jsem udělala já?

Předala jsem ho Adrianovi.

Adrianovi, který teď stál vedle Seraphiny a díval se na mě chladnýma, lhostejnýma očima. Jako bych byla cizí. Jako by mě nikdy nepoznal.

„Proč to děláš, Adriane?“ křičela jsem zlomeným hlasem. „Dala jsem ti všechno!“ Zoufalství mi drásalo hruď. „Proč jsi mě zachraňoval před utopením, když jsi mě tak moc nenáviděl?!“ zaječela jsem a sebrala poslední zbytky sil.

Ze rtů mu unikl krutý smích: „Myslíš, že jsem tě zachránil já? Tenkrát tě zachránil Lucian, ne já.“

Zatajil se mi dech.

„Byl to takový zbabělec,“ řekl Adrian s úšklebkem. „Ani nepočkal, až se probudíš, takže jsem se do toho musel vložit já.“

Zírala jsem na něj, svět se se mnou točil, když se mi vybavily vzpomínky na ten den před šesti lety.

Lucian.

Byl to Lucian, kdo mě vytáhl z vody, když Seraphině a jejím přátelům přišlo vtipné strčit mě do bazénu, ačkoliv moc dobře věděli, že neumím plavat.

Vzpomněla jsem si, jak jsem zahlédla něčí vzdalující se záda, ale když jsem se probudila, seděl u mé postele Adrian. Celou tu dobu jsem si myslela, že to byl on.

Ale byl to Lucian.

Vzlyk mi uvázl v krku a hruď se mi stáhla.

„Byl to Lucian,“ zašeptala jsem prázdným hlasem. „Vždycky to byl Lucian.“

Vzpomínky se přese mě převalily, vzpomínky, ke kterým jsem byla příliš slepá a tvrdohlavá, abych si je přiznala.

Kdykoliv jsem se dostala do průšvihu, Lucian tam vždycky byl. I když jsem ho odstrkovala, křičela na něj a proklínala ho.

Udělala jsem strašlivou chybu.

Ztracenou ve víru výčitek a zoufalství mě do nosu najednou udeřil ostrý, štiplavý zápach.

Benzín.

Zděšeně jsem vzhlédla.

Adrian stál pár metrů ode mě a lil na podlahu benzín, jehož tekutina se kolem mě hromadila v hustých, tmavých kalužích.

Krev mi ztuhla v žilách.

„Ne… prosím, nedělejte to.“ Žadonila jsem, snažila se pohnout, postavit se, ale moje tělo nespolupracovalo. Cítila jsem se tak slabá. Už tak jsem ztrácela krev z bodné rány v břiše a na okrajích zorného pole se mi rozmazávalo vidění.

„Vzali jste mi všechno,“ řekla jsem slabě, hlasem sotva znatelným, a otočila se k Seraphině. „Nejste snad spokojení?“

Opětovala můj pohled se zvráceným úsměvem.

„Ne.“

Dech se mi zadrhl v krku.

„Budu spokojená teprve tehdy, až na tomhle světě už nebudeš existovat,“ řekla a škrtla zapalovačem.

Drobný plamínek jí tančil v ruce, jasný, hladový a nemilosrdný.

Pak, bez sebemenšího zaváhání, ho hodila přede mě.

Plameny okamžitě vyšlehly, s řevem ožily, jak se kolem mě šířily a dychtivě olizovaly podlahu nasáklou benzínem.

Zaječela jsem, když oheň dosáhl mé nohy a sežehl mou bledou kůži.

„Prosím, pomozte mi!“ křičela jsem, hlas se mi lámal, když jsem se snažila nadechnout skrz hustý kouř, který mi plnil plíce a škrábal mě v krku jako tisíc ohnivých jehel.

Ale oni mi na pomoc nepřišli.

Místo toho se jen smáli, chladně, bezcitně a naprosto lhostejně.

Jak mě plameny obklopovaly, sledovala jsem, jak se odvracejí a ruku v ruce odcházejí ze skladiště, aniž by mi věnovali jediný pohled zpět.

Přistihla jsem se, jak se modlím k čemukoli a ke všemu, co mě napadlo.

Modlila jsem se za zázrak, i když hluboko uvnitř jsem věděla, že je to marné.

Přála jsem si, ach, jak moc jsem si přála, abych udělala jiná rozhodnutí.

Přála jsem si, abych se k lidem, kterým na mně skutečně záleželo, chovala laskavěji.

A jak mě nakonec pohltila temnota, přála jsem si na hvězdy šanci vrátit se a všechno napravit.

A pak—

Všechno zčernalo.