POHLED ALINY

Oči se mi čirou hrůzou doširoka rozevřely a já ze sebe vydala výkřik, zatímco mi po tvářích tekly slzy. Ten pálivý pocit na kůži tam stále byl, a když jsem se zběsile snažila drásat své tělo, uvědomila jsem si, že mám ruce připoutané k čelu postele, na které jsem ležela.

Zalila mě panika. Zamrkáním jsem zahnala slzy a zmateně se rozhlížela kolem jako vyděšená myš, zoufale se snažící pochopit, co se děje.

„Co se to děje? Pustte mě!“ křičela jsem, hlas se mi třásl strachy, jak jsem bojovala se studenými kovovými pouty. Zápěstí jsem už měla do krve rozedřená od svých zběsilých pokusů osvobodit se.

Nebyla jsem mrtvá.

Nebyla jsem v tom hořícím skladišti.

Byla jsem naživu. Připoutaná, ale živá.

„Adriane! Seraphino!“ zavolala jsem, hlas se mi lámal pod tíhou emocí.

Bylo to jejich dílo? Další z jejich zvrácených her? Vymysleli snad nové způsoby, jak mě trýznit?

Ticho prořízl hluboký hlas plný hněvu, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech.

„Je už tak dost zlé, že ses v noci našich zásnub pokusila utéct se svým milencem, ale ještě ho k tomu voláš? Vážně pokoušíš mou trpělivost, panenko.“ Takhle mi říkal jen jeden jediný člověk.

Ze stínů do tlumeného světla vystoupila postava.

Lucian.

Dech se mi zadrhl v krku. Srdce mi splašeně bušilo v hrudi.

Nebyl mrtvý.

Byl tady, naživu.

Počkat… já jsem se znovu narodila.

„Ty… ty jsi naživu,“ podařilo se mi ze sebe dostat, zatímco mi po tváři stékaly slzy úlevy. „Prosím, sundej mi ta pouta,“ žadonila jsem hlasem zastřeným emocemi.

Chtěla jsem jen jediné – ovinout kolem něj ruce.

Lucian si odfrkl, tón jeho hlasu byl ledový. „Myslíš si, že pláč mě donutí tě odpoutat?“ Jeho chladné oříškové oči nebyly plné ničeho jiného než zášti a hněvu.

A já mu to nemohla mít za zlé.

Ponižila jsem ho.

Vybavily se mi vzpomínky na tuhle noc před čtyřmi lety. Pamatovala jsem si to až příliš živě. Tohle měl být náš zásnubní obřad, ale já jsem poslechla Seraphinino jedovaté navádění a pokusila se utéct s Adrianem. Lucian nás chytil dřív, než jsme stačili zmizet.

„Luciane, prosím,“ zašeptala jsem a svýma očima plnýma slz jsem se vpila do jeho pohledu.

V očích se mu mihl záblesk překvapení. Chápala jsem proč, vlastně jsem ho nikdy předtím jménem neoslovila. Ani jednou. Vždycky jsem se držela oslovení pan Blackwood, přestože jsem věděla, jak moc to nenávidí. Tohle bylo poprvé, co jsem kdy jeho jméno vyslovila nahlas.

Ale stejně rychle, jako se ten šok objevil, zase zmizel, nahrazen jeho povědomou chladnou lhostejností.

„Udělala bys cokoliv, jen abys mohla být se svým milencem, že?“ Ušklíbl se. „Bohužel, já ti na tvé triky neskočím. Zůstaneš připoutaná k té posteli, dokud nepochopíš, že tvé místo bude navždycky po mém boku.“

„Už znovu neuteču, Luciane. Slibuju.“ Můj hlas byl jemný a protkaný upřímností.

Na prchavý okamžik jeho ledový pohled změkl, ale rychle ho zase skryl.

Otočil se k odchodu, ale já ho nemohla nechat jen tak odejít.

Dostala jsem druhou šanci, šanci všechno napravit. A odmítala jsem dopustit, aby se historie opakovala.

„Bolí mě zápěstí,“ zamumlala jsem, sotva víc než šepotem, a rty se mi zformovaly do našpuleného tvaru.

Lucian uprostřed kroku ztuhl. Pomalu se otočil čelem ke mně. Jeho oči jen na malý okamžik spočinuly na mých našpulených rtech, než sklouzly k mým bledým zápěstím, teď odřeným a zarudlým od mých zoufalých snah vymanit se z pout.

Přes tvář mu přelétl záblesk bolesti.

Pak, bez sebemenšího zaváhání, přispěchal k mému boku.

Jestli jsem si z minulého života o Lucianovi pamatovala jednu věc, bylo to to, že bez ohledu na to, co jsem mu provedla, nikdy nesnesl pohled na mou bolest.

„Omlouvám se,“ řekl, jeho hluboký hlas teď zněl jemněji. Z kapsy vytáhl malý klíček a odemkl pouta.

Nespustila jsem oči z jeho tváře.

V okamžiku, kdy byla má zápěstí volná, o krok couvl a vytvořil mezi námi odstup, vědom si toho, jak moc jsem v minulém životě nenáviděla, když byl blízko.

Ale dřív, než mohl ustoupit ještě dál, jsem se mu vrhla do náruče, ovinula ho v pevném objetí a tvář si zabořila do jeho krku.

Držela jsem se ho, jako by na tom závisel můj život.

Protože tentokrát možná opravdu závisel.

Celé Lucianovo tělo se proti mně napjalo, ale abych byla upřímná, bylo mi to jedno. Byl naživu, a to bylo jediné, na čem mi teď záleželo.

„Tentokrát tě ochráním já. Zůstanu přímo po tvém boku. Nikam neodejdu,“ zašeptala jsem mu do ucha hlasem roztřeseným odhodláním.

Věděla jsem, že si může myslet, že blouzním, nebo že chloroform, kterým mě předtím omámili, mi stále zatemňuje mysl. Ale myslela jsem vážně každičké slovo.

Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, se odtáhl. Jeho ruce mi sevřely ramena, zatímco jeho pronikavé oříškové oči zkoumaly mou tvář. Co hledal, to jsem říct nedokázala. A popravdě, bylo mi to fuk.

Všechno, co jsem chtěla, bylo milovat ho v tomhle životě lépe.

„Co si myslíš, že děláš?“ zeptal se, hlas tichý a plný podezření.

„Nepustím tě z panství, jestli je tohle tvá představa o nějakém dalším podrazu, panenko.“ Jeho tón měl varovný nádech, ale jediné, co jsem dokázala, bylo se usmát.

Vždycky říkal, že vypadám jako porcelánová panenka – s bezchybnou bledou pletí, velkýma šedýma očima a jemnými rysy. Kdysi jsem tu přezdívku nenáviděla, ale teď, když jsem ji z jeho úst slyšela znovu, mi srdce zaplesalo.

Jeho výraz se změnil, zmatek se mísil s něčím hlubším, s něčím, co jsem nedokázala přesně pojmenovat. Jeho pohled byl intenzivnější od chvíle, co jsem ho uviděla, jeho přítomnost těžší, majetničtější. Působilo to, jako by něco skrýval.

Zatlačila jsem tu myšlenku do pozadí a s neochvějným odhodláním opětovala jeho pohled.

„Nechci nikam jít, Luciane,“ řekla jsem tiše se zářivým úsměvem, když jsem mu znovu ovinula ruce kolem krku. „Chci zůstat přesně tady s tebou.“

Celé jeho tělo ztuhlo.

„Nech toho. Prostě s tím přestaň!“ zavrčel, hrubě ze sebe stáhl moje ruce a udělal pár kroků vzad.

„S čím mám přestat?“ zeptala jsem se zmateně a znovu k němu přistoupila. „Chceš mě po svém boku, ne?“

Najednou se jeho ruka ovinula kolem mého hrdla – ne tak pevně, aby mi to ublížilo, ale přesně tak, aby mě udržela na místě. Oči se mi vpily do mých, temné a planoucí zuřivostí.

„Vážně čekáš, že uvěřím tomu, že zčistajasna chceš být najednou poslušná?“ pronesl, hlas mu klesl do nebezpečně tichého tónu. „Ostrkovala jsi mě a vzpouzela ses mi od první chvíle, co se naše cesty zkřížily. A teď, jen tak, si chceš hrát na hodnou?“

Naklonil se blíž, jeho dech mě hřál na kůži, jeho stisk byl pevný a neústupný.

„Ať už hraješ jakoukoliv hru, radši s tím hned přestaň. Protože přísahám… jestli je tohle jen další trik, zabiju toho tvého milence a postarám se, aby ti přerazili ty tvé pěkné nožky, abys mi už nikdy nemohla utéct.“

Ať ho zabije. Abych byla upřímná, bylo mi to jedno.

Měla jsem v plánu toho bastarda brzy zničit sama.

Zrovna teď jediné, na čem záleželo, bylo získat si Lucianovu důvěru.

„Je mi úplně jedno Adri—" začala jsem, ale on mě ostře přerušil.

„Opovaž se přede mnou vyslovit jeho jméno—"

Než stihl svou myšlenku dokončit, chytila jsem ho za tvář a přitáhla si ho k polibku.