POHLED ALINY

„KDE SAKRA JE?!“

Byl to Lucian, ale koho hledal? Pak mi to došlo, hledal mě. Musel se probudit sám a myslel si, že jsem zase utekla.

Do prdele.

Domem se rozlehl hlasitý rachot.

Ach jo.

Vyrazila jsem z kuchyně za zvukem, který vycházel z obývacího pokoje.

Když jsem tam dorazila, zatajila jsem dech, jak se mu proboha podařilo během několika minut obrátit celé místo vzhůru nohama?

Pohlédla jsem stranou a srdce mi spadlo do kalhot. Lucian tiskl Acea ke zdi, ruku pevně sevřenou kolem Aceova krku.

„Měl jsi jediný úkol!“ křičel Aceovi přímo do obličeje.

„Š... šé... šéfe...“ soukal ze sebe Ace s obtížemi.

Stála jsem tam, zmrzlá šokem a strachem, ale nebyla jsem sama. Personál kolem nás se třásl jako listí v bouři. Přesně proto všichni Lucianovi říkali „Ďábel“.

V tu chvíli vypadal naprosto děsivě. Věděla jsem, že pokud nezasáhnu, nakonec Acea uškrtí, a tak jsem udělala jedinou věc, která mě napadla—

Zaječela jsem.

Téměř okamžitě k sobě Lucian trhl hlavou a okamžitě Acea pustil. Ace se sesunul na podlahu, obličej zbarvený do sytě fialového odstínu.

Bosa jsem k němu přiběhla a dávala pozor, abych se vyhnula zubatým střepům skla, které byly všude rozesety.

„Panebože, jsi v pořádku?“ Můj hlas byl protkán panikou, když jsem klekla vedle Acea a kontrolovala mu krk. „No tak tu nestůjte a zavolejte doktora!“ křikla jsem, ačkoli to byla spíše obecná prosba, a naštěstí se Maya dala do pohybu a vytáčela číslo.

„Jsem v pořádku, madam,“ ujistil mě Ace a pokoušel se vstát.

Natáhla jsem ruku, abych mu pomohla, ale než jsem to stihla, Lucian si mě vtáhl do pevného objetí, jehož stisk mě téměř dusil.

„Jsi tady.“ Jeho hlas byl plný nedůvěry, jako by vlastním očím nedokázal tak docela uvěřit.

„No, kdyby ses prostě podíval do kuchyně nebo dal Aceovi šanci něco říct, tak bys to věděl,“ zamumlala jsem mu do hrudi. „Nemůžu dýchat,“ dodala jsem a jemně do něj strčila.

Pustil mě, ale držel si mě na délku paže, jeho pohled mě skenoval, jako by se chtěl ujistit, že tam opravdu jsem.

„Proč jsi byla v kuchyni?“ Lucianovo obočí se stáhlo k sobě a jeho výraz přešel ze zmatku do něčeho chladnějšího.

Ach bože, co zase?

Než stihl říct něco dalšího, skočila jsem mu do řeči. „Dělala jsem ti snídani.“ Věnovala jsem mu malý úsměv, ale jeho oči těkaly mezi mýma bosýma nohama a odhalenýma stehnama a potemněly nečitelnou emocí.

Najednou se Lucian otočil a vrhl zuřivý pohled na mužské bodyguardy v místnosti. Jako na povel se ke mně všichni otočili zády.

Král dramat.

Běžně jsem nosila kratší šaty než tyhle, ale Lucian se choval, jako bych se tam producírovala ve spodním prádle.

„Proč pořád chodíš bosa?“ Jeho hlas byl zbarven podrážděním, když mě zvedl ze země a odnesl na jediný gauč, který nebyl převrácený. Dřepl si přede mě, jeho výraz byl stále bouřlivý.

„Zapomněla jsem,“ přiznala jsem a cítila se trochu provinile.

Byla jsem dnes ráno příliš soustředěná na to, abych se proplížila ven, než abych si vzpomněla na své chlupaté domácí pantofle.

V mžiku je Maya podala Lucianovi, a než jsem stihla říct jediné slovo, navlékal mi je na nohy.

„Jestli je budeš pořád zapomínat nosit, tak nastydneš,“ zabručel a v jeho tónu se mísila starost s pokáráním.

„Promiň,“ zamumlala jsem, můj pohled klesl do klína a nervózně jsem si pohrávala s lemem jeho košile, kterou jsem si půjčila na sebe.

„Zmiňovala ses o nějaké snídani?“ zeptal se Lucian a jemně mi palcem a ukazováčkem zvedl bradu, takže mi nezbylo nic jiného než se mu podívat do očí.

„Jo, je to všechno připravené na stole. Chceš ochutnat?“ Nálada se mi okamžitě zvedla při pomyšlení, že ochutná to, co jsem uvařila.

Vyskočila jsem, chytila ho za ruku a táhla ho do jídelny, která naštěstí unikla chaosu v obývacím pokoji.

„To všechno jsi udělala ty?“ V jeho hlasu zazněl náznak překvapení.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem a nadšeně přikývla, zatímco jsem sebou plácla na židli a poplácala po té vedlejší, aby si ke mně přisedl.

Lucian se usadil na své místo, ale pak se otočil k jednomu z kuchařů postávajících v rohu, aby se ujistil.

„Madam skutečně všechno připravila sama, i když jsme jí říkali, že je to naše povinnost,“ zabručel kuchař.

Ach, ten by se přes to vážně měl přenést. Byla to jen jedna snídaně, ne převzetí jeho práce. Choval se, jako by se hroutil svět.

Italové.

Rychle jsem Lucianovi naložila na talíř pár jídel a na židli jsem v očekávání, až si vezme první sousto, prakticky poskakovala.

Ale místo toho, aby se do toho pustil, jen na jídlo zíral a vypadal skepticky.

Obočí se mi stáhlo k sobě. Viděl něco, co já ne? Protože podle výrazu jeho tváře to vypadalo, jako by mu na talíři seděla hlava samotného ďábla.

„Nechutná ti to?“ Při tom pomyšlení mi srdce kleslo.

„Ne, ne, tak to vůbec není,“ odpověděl rychle. Ukrojil kousek palačinky, přinesl si ho k ústům a pak se zarazil.

„Šéfe, nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ vložil se do toho Ace zpoza Luciana a zněl, že se ze svého dřívějšího utrpení překvapivě rychle zotavil.

Zmateně jsem se zamračila, ale pak mi došlo, proč Lucian váhá.

Aha.

Lucian váhal, protože naposledy, když zkusil moje jídlo, poslalo ho to do nemocnice. Byl přesvědčený, že jsem ho možná otrávila.... znovu.

Dotklo se mě to? Trochu ano, ale byla jsem na něj naštvaná? Vůbec ne.

Beze slova jsem mu vytrhla vidličku z ruky, strčila si kousek palačinky na ní do pusy, pomalu rozžvýkala a spolkla.

„Vidíš?“ řekla jsem a pohlédla střídavě na něj a na Acea.

Aby bylo naprosto jasné, o co mi jde, ukousla jsem si ze všeho na stole a dokonce se napila i džusu a mléka.

Pro jistotu jsem nám ještě vyměnila talíře. „Není to otrávené. Co takhle zkusit to teď? Strávila jsem celé ráno tím, že jsem to připravovala,“ řekla jsem s náznakem smutku v hlase.

Byla by to taková škoda, kdyby Lucian vůbec nic neochutnal.

Bez dalšího slova si vzal sousto. Oči se mu trochu rozšířily, když mu na patře explodovaly chutě.

„Je to dobré, že?“ zeptala jsem se, můj úsměv široký jako u kočky Šklíby.

„To je,“ přikývl a dal si další sousto. „Tohle jsi vážně udělala ty?“

„Ano!“ rozzářila jsem se. „Tady, zkus tohle—a tohle—a tohle!“ vyhrkla jsem a skládala mu na talíř další přílohy.

Kolem nás si po několika minutách personál kolektivně s úlevou oddechl, rád, že Lucian je i po konzumaci mého jídla stále naživu.

Banda jedna dramatická.

Poté snídaně probíhala hladce, přičemž jsem většinou jen sledovala, jak si Lucian užívá své jídlo.

„Sněz něco,“ řekl nakonec a vytrhl mě z mého zírání.

„Jím,“ odpověděla jsem.

Jeho pohled přeskočil na můj téměř nedotčený talíř a s prázdným výrazem se vrátil ke mně.

Povzdechla jsem si a začala jíst, abych si vzápětí uvědomila, jak velký hlad vlastně mám.

„Máš na dnešek nějaké plány?“ zeptal se, oči mě zblízka zkoumaly.

„Ani ne,“ odpověděla jsem, a to byla pravda.

„Hmm.“ Znělo to, že mi nevěří.

Než jsem stihla říct něco dalšího, protože přiznejme si, Lucian zrovna upovídaný typ nebyl, zničehonic přiběhla Mia s mým zvonícím telefonem v rukou.

„Madam, váš telefon nepřestává zvonit,“ řekla a podávala mi ho.

„Díky, Mio,“ usmála jsem se, když jsem si telefon brala.

Pohlédla jsem na displej a na rtech mi pohrál malý úsměšek, když jsem uviděla, kdo volá.

„To ti to trvalo,“ zamumlala jsem si pro sebe.

Čas uvést můj plán do pohybu.