POHLED ALINY

„Kam si myslíte, že jdete?“

No do prdele!

Jak je to vůbec možné? Je ještě tak brzo.

„Dobré ráno, Acei,“ pozdravila jsem ho rozpačitě a cítila se, jako by mě zrovna přistihl při činu, jak dělám něco, co bych neměla.

„Kam máte namířeno, madam?“ zeptal se Ace opatrným hlasem a svýma chladnýma, podezíravýma očima si mě pečlivě měřil.

Byl to opravdu Lucianův zaměstnanec. Někdy mi svým chováním připomínal Luciana natolik, že byste si mysleli, že jsou to bratři.

„Můžeš se hodit do klidu?“ odfrkla jsem si. „Jdu prostě jenom do kuchyně.“

„Kde je šéf?“ Jeho pohled střelil ke dveřím za mnou, jako by se skrz ně snažil prohlédnout.

„Pššt,“ zasyčela jsem podrážděně. „Můžeš trochu ztišit hlas? Spí.“

„Šéf spí?“ Zněl naprosto konsternovaně.

„To je to, co jsem právě řekla.“ Zatnula jsem zuby a vztek se ve mně začal pomalu vařit.

Z těch jeho nekonečných otázek mi už vážně začínaly téct nervy.

„Zkontroluju si to sám.“ Pokusil se mě obejít a otevřít dveře, ale já ho drapla za oblek a zatáhla ho zpátky.

„Co si myslíš, že děláš?“ Probodla jsem ho pohledem.

„Jenom se ujišťuju, že je šéf živý a zdravý.“

Cože?

„Co si proboha myslíš, že bych mu udělala? Že bych ho k smrti udusila polštářem?“ zeptala jsem se, cítila jsem se dost uraženě.

„U tebe bych se nedivil ničemu.“ Jeho odpověď byla ledová.

Au.

To jsem si zasloužila.

Nemohla jsem Aceovi vlastně zazlívat, že mi nevěří. Udělala jsem v minulosti spoustu strašných věcí, abych Lucianovi ublížila.

„Tak poslouchej, Acei.“ Můj tón ztvrdl. „Nevěříš mi, já to chápu. Ale já se tu vážně snažím, jak nejlíp umím. To nejmenší, co bys mohl udělat, je vyjít mi aspoň trochu vstříc.“ Zprudka jsem vydechla. „Budu v kuchyni dělat snídani.“

Nečekala jsem na jeho odpověď, otočila se na podpatku a odkráčela, nechávajíc ho za sebou.

Vešla jsem do obří, supermoderní kuchyně a začala se prohrabovat v šuplících a skříňkách.

„Můžu vám s něčím pomoct, madam?“ ozval se za mnou Mayin hlas a já nadskočila leknutím.

„Ježíši Kriste!“ Ruce mi vystřelily na hruď a zalykala jsem se. „Přestaň tohle dělat,“ pokárala jsem ji jemně.

„Nechtěla jsem vás vyděsit, madam. Jen jsem si myslela, že bych vám mohla pomoct najít to, co hledáte,“ řekla a zněla opravdu omluvně.

„To je v pořádku,“ odmávla jsem to. „Kde je směs na palačinky?“ zeptala jsem se a vrátila se k hledání.

„Hned tady, madam.“ Maya otevřela šuplík přímo přede mnou.

„Hmm,“ zamyslela jsem se. „Myslela jsem, že tam už jsem se dívala?“

To se prostě stává, když máte na výběr z tolika skříněk.

„Díky. A kde jsou pánvičky a olej?“

„Madam, plánujete si dát k snídani palačinky? Můžu to hned zařídit,“ řekla Maya a moje počínání ji zjevně mátlo.

„To nebude nutné, Mayo. Dnes uvařím pro Luciana já,“ oznámila jsem jí.

Najednou v místnosti zavládlo hrobové ticho. Personál v kuchyni přerušil svou práci, a dokonce i služebnictvo postávající opodál se zastavilo v šokovaném mlčení a zíralo na mě.

„Jste si tím jistá, madam? Můžu se o to postarat sama, jestli nechcete, aby jídlo připravovali kuchaři,“ pronesla Maya, hlas zabarvený směsicí strachu a podezření.

Za prvé, neměli tušení, že umím vařit, konec konců naposledy, když jsem vstoupila do kuchyně, schválně jsem Lucianovi uvařila jídlo s ořechy, a to i přesto, že jsem moc dobře věděla o jeho alergii. Jídlo chutnalo příšerně, přesně jak jsem chtěla, a on z té alergické reakce málem umřel.

Při té vzpomínce jsem se otřásla a zaplavila mě další vlna provinilosti.

„Jsem si naprosto jistá, Mayo. Můžete mě po celou dobu pozorovat, abyste měla jistotu, že na něj nechystám žádnou habaďůru,“ uklidnila jsem ji.

„To jsem neměl—“

„Ale no tak, Mayo, vím, že přesně tohle si tu teď všichni myslí.“ Přerušila jsem ji s pohledem upřeným na provinilé tváře přihlížejícího personálu.

Nemusí se ale cítit špatně za to, že si to myslí. Byla jsem tenkrát taková osina v zadku, takže se to dá celkem pochopit.

Aniž bych řekla další slovo, dala jsem se do práce. Rozhodně pro mě kuchyň nebyla žádnou neznámou. V mém minulém životě jsem potají absolvovala kuchařský kurz mimo jiné proto, že jsem chtěla být pro Adriana tou dokonalou manželkou. A ještě že tak, protože Lucian z toho bude naprosto paf.

Personál kuchyně po mně neustále pokukoval, očividně v naprostém úžasu.

„Mohl by mi někdo pomoct prostřít stůl?“ zeptala jsem se, aniž bych mířila konkrétně na někoho z nich. Skoro vzápětí přispěchali tři zaměstnanci kuchyně a pomohli mi odnést palačinky a další přílohy, které jsem připravila, do jídelny.

„To opravdu nemusíte dělat, madam,“ řekla Maya, když jsem po sobě začala uklízet.

„Nemůžu tu jen tak nechat ten nepořádek, aby to uklízel někdo jiný.“ Jemně jsem se na ni usmála.

Dívala se na mě nevěřícně. „Za to jsou ale placení, madam.“

„Mohla byste se jít podívat po něčem jiném, Mayo? Cítím se trochu zvláštně, když mi tu tak stojíte za zády. Už jste přece viděla, že jsem do toho jídla žádný jed nedala,“ oznámila jsem jí.

„Já… madam…“

Nikdy předtím jsem Mayu neviděla koktat, vždycky byla tak sebevědomá a profesionální. Udržela jsem neutrální výraz a jen jsem na ni dál zírala.

„Budu v čajovém salonku, kdybyste mě potřebovala,“ dokázala nakonec ze sebe vysoukat, než odešla.

Vešla jsem do zadní části kuchyně, abych vrátila pánve, které jsem použila, když jsem najednou uslyšela obrovský povyk.

„KDE DO PEKLA JE?!“