SERAPHINA

„Žena nemůže vést smečku,“ prohlásil chladně můj otec, Alfa Darious Nightbane, před tváří shromážděné Rady a válečníků při závěrečné zkoušce Ceremoniálu volby dědice.

Stála jsem bez dechu a zkrvavená, poté co jsem právě porazila posledního z uchazečů před davem, který očekával, že povstane nový vůdce. Vyhrála jsem. Čestně. Přesvědčivě.

Ale na tom nezáleželo. Jemu ne.

Ve své vlčí podobě jsem se tyčila nad posledním padlým kandidátem, drápy jsem mu pevně tiskla k hrdlu, ne natolik, abych ho zabila, ale dost na to, abych ho přiměla se podvolit. Dav ztichl, každý pohled se upíral na mě.

Stála jsem uprostřed obrovské arény, stále ve vlčí podobě, vysoká, štíhlá a umazaná od krve, mou bílou srst protkávaly šmouhy prachu a karmínu. Můj dech byl klidný, ovládaný a ticho kolem mě těžklo odsudkem. Na druhé straně místnosti si mě našly otcovy chladné, velitelské černé oči. Ale já nemrkla.

„Proč?“ zazněl můj hlas, ostrý a neochvějný. „Porazila jsem každého kandidáta. Zasloužila jsem si to.“

Byla jsem Seraphina Nightbane, jediné dítě Alfy Severu. Nikdo o něm nepochyboval. Nikdo se neodvážil. I když já to dělala vždycky.

Otci se zatnula čelist, jeho výraz ztvrdl, ale v očích se mu něco mihlo. Možná lítost. Nebo něco nebezpečně podobného.

„Protože je to tradice,“ řekl, zprvu tišeji, pak hlasitěji, jako by potřeboval, aby se ho drželo přesvědčení. „Pouze muži mohou vést smečku. To je zákon. Ženy... se zrodily, aby následovaly. Aby poslouchaly. Ne aby vládly.“

Na kratičkou vteřinu uhnul pohledem, a pak jej znovu zabodl do mého. „Tento zákon vede náš druh po celé generace a tak to i zůstane. O tradici se nediskutuje.“

Zrodila jsem se z jeho krve, krve Alfy, a přesto to nikdy nestačilo. Věděla jsem, že nebude. Mohla jsem rozdrtit každého soupeře, stokrát se osvědčit, a přesto na tom nezáleželo. Jen proto, že jsem žena.

Tahle jediná pravda vždycky stačila na to, aby mě uvěznila v kleci.

Kolem nás Starší smečky vážně přikyvovali na souhlas, s pasivními výrazy. Povolní.

V hrudi mi zaburácelo tiché zavrčení, hluboké a pudové. Mé drápy zaryly do kamenné podlahy, svaly pod mou bílou srstí se napjaly, jak mnou projela zuřivost.

Se zavrčením jsem vyrazila vpřed, vycenila zuby, zatímco mě téměř opustilo veškeré sebeovládání.

„Jaký měl pak smysl Ceremoniál výběru dědičky?“ vyžadovala jsem odpověď, s hlasem lámajícím se, ale dostatečně hlasitým, aby se rozlehl. „Proč jste mě vůbec nutili soutěžit, když jste mě nikdy neměli v úmyslu vybrat?“

Nemrkl. „Nikdy nešlo o to, jmenovat tě dědičkou,“ řekl chladně. „Byla to formalita. Měla našemu lidu připomenout, že na tradici stále záleží.“

Srdce mi bušilo. „Takže všechno to krveprolití, všechny ty bitvy, to, že jsem vyhrála, to neznamenalo vůbec nic?“

„Síla neznamená nic u ženy, která zapomíná, kde je její místo,“ odsekl. „Narodila ses, abys podporovala, ne abys vedla.“

Ta slova mnou projela jako rána pěstí. „Takže jsem měla prohrát, aby ses cítil pohodlně?“ vyprskla jsem hořce. „Vychoval jsi ze mě válečnici jen proto, abys mě zavřel do klece jako pěšáka.“

Na dav padlo ohromené ticho. Zatnul čelist. V očích mu plápolala zuřivost jako oheň, do kterého se opře vítr.

„Ty se opovažuješ zpochybňovat má slova?“ Jeho hlas zaburácel a jeho chladné oči nabyly vražedného výrazu.

Sotva jsem se stihla připravit, když se otec za děsivého křupání kostí a šlach proměnil. Jeho zuřivě černý vlk se nade mnou tyčil, vyzařoval dominanci a dožadoval se podvolení.

Vyzařovala z něj moc, hutná a tísnivá, a narazila do mě jako přílivová vlna. Plíce se mi stáhly. Kolena mi s prasknutím dopadla na kamennou podlahu.

Jeho obrovský černý vlk zavrčel, jeho aura na mou páteř tlačila jako bouře. Nemohla jsem se pohnout. Nemohla jsem dýchat. Moje vlčice hluboko uvnitř zakňučela a instinktivně se podvolila pod vahou jeho dominance.

„Rozhodl jsem se,“ prohlásil, jeho hlas se rozléhal arénou a odrážel se od kamene i ticha.

„Vzhledem k tomu, že se dnes žádný z kandidátů neprokázal jako hoden, titul Alfy přejde na mého synovce.“

Dech se mi zadrhl jako čepel v hrdle.

Na mého bratrance?

Davem se rozlehla vlna ohromeného lapání po dechu, ale mé uši ji sotva zaznamenaly. Bolest v mé hrudi přehlušila všechno ostatní.

Ještě ale neskončil.

„A pokud jde o Seraphinu,“ pokračoval hlasem, který mnou projížděl jako ocel, „ta se provdá za Alfa krále.“

Svět se zastavil. Prostě... se zastavil.

„...Cože?“ zašeptala jsem. Můj hlas ani nezněl jako můj. Vycházel odněkud z malého, zlomeného místa uvnitř. „Ty – ne... to bys neudělal –“

„Alfa král dorazí zítra,“ oznámil otec konečným tónem. „Staneš se jeho Lunou. Odvede si tě z této smečky, jak velí tradice.“

Zavrčel na mě, má vlčice se mu zcela podvolila.

Úplně jsem se zhroutila, dlaněmi roztaženými na studené zemi a chvěla se pod jeho silou. Do očí mi vhrkly slzy. Právě mě odhazovali.

Nejen jako dědičku. Ale i jako dceru. Jako válečnici. Jako vlka.

Byla jsem vyjednávací žeton. Symbolická nevěsta pro krále, jehož tvář jsem nikdy neviděla.

Dav se rychle rozešel a nechal mě v aréně samotnou.

Slzy přetekly, když se mi z hrudi vydral vzlyk, ale ovládla jsem je. Drápy jsem škrábala do země, zatímco mi krvácelo srdce. Mé tělo se poddalo, ale můj duch ne.

„Odmítám,“ řekla jsem tiše, hlasem jako ocel zabalená do sametu. „Nebudu spářena s cizincem, i kdyby to byl Alfa král.“ Pomalu jsem se přeměnila zpět do lidské podoby a posadila se na studenou podlahu. „Nebudu sloužit jako pěšák k udržení otcových spojenectví. Pokud mi nedá titul, který jsem si vydobyla... vytvořím si vlastní.“

Můj pohled sklouzl na leták o Akademii Lupine na sloupu arény.

Akademie Lupine, elitní výcvikové středisko pro mužské dědice Alfů.

„To... je můj únik,“ zašeptala jsem. „A moje cesta k trůnu.“

Pokud tento svět neměl místo pro ženskou Alfu, pak si ho vybuduji vlastníma rukama.

Měla jsem jednu jedinou noc, než dorazí Alfa král.

Jednu noc na to, abych zmizela. Jednu noc na to, abych získala zpět svůj osud.

Měla jsem jednu noc, abych se znovu zrodila.

Abych se stala Sethem místo Sery.