SERAPHINA

Akademie Lupine byla nejprestižnějším výcvikovým střediskem pro dědice Alfů. Brutální aréna ovládaná muži, kde se kovala další generace vůdců. Nejlepší student nejenže absolvoval s vyznamenáním, on rovnou vybudoval impérium a vládl každé vlkodlačí smečce v říši.

Snila jsem o tom od útlého dětství – o zkouškách, strategiích, nefalšovaném soupeření. Samozřejmě tu byl jeden problém.

Přijímali pouze muže.

Na tom dříve nezáleželo. Měla jsem zůstat se svou smečkou jako její budoucnost. Jako její Alfa.

Ale teď? Dohodnutý sňatek.

Má mysl pracovala na plné obrátky a přehrávala si každý detail, který jsem o Akademii věděla. Noví rekruti se připojují v tuto roční dobu každý rok. Můj otec mi dokonce zakázal i jen sledovat jejich zkoušky, ale pokud vyrazím teď, pod pláštíkem noci, mohla bych to ještě stihnout.

Nepotřebovala jsem svolení. Potřebovala jsem jen převlek a už jsem na něm pracovala.

Stála jsem před zrcadlem se srdcem bušícím jako o závod, zatímco jsem si kolem hrudníku pevněji utahovala plátno a vyhlazovala tak každou stopu svého ženství. Dech jsem měla mělký, omezovaný – přesně tak, jak bylo potřeba.

Byla to jediná cesta dovnitř. Akademie Lupine nepřijímala ženy. Ale oni žádnou neuvidí.

Uvidí Setha. Setha Darvena. Syna tety Marrisy, který se měl na Akademii zapsat, ale odmítl, a tak jsem ho teď nahradila.

Vklouzla jsem do jeho starého oblečení – volného, obnošeného, ale naprosto dokonalého. Prsty se mi mírně zpomalily jen jednou, když jsem zvedla parfém, který mi přinesla moje nejlepší kamarádka a zároveň čarodějka, Lily. Jediné stříknutí, a pach mého rodu a mého těla zmizel. Nikdo by nedokázal zachytit mou ženskou vůni, a to dokonce ani já sama. I mé dlouhé vlasy se zaleskly a v zrcadle se jevily jako krátké.

Všechno to byla iluze. I pro mě.

Byla tu ale obrovská nevýhoda – svou identitu bych nedokázala skrýt, pokud bych se proměnila ve svou vlčici, avšak alespoň jsem měla něco, co skrylo mou vůni a vlasy.

S posledním pohledem na ložnici, které jsem kdysi říkala moje, jsem otevřela okno, shodila svá zavazadla a skočila do tmy dole.

Utekla jsem od smečky i manželství.

Po celodenním neúnavném putování jsem konečně dorazila k Akademii Lupine, svědectví staletí vlkodlačího dědictví a tradic, usazenému hluboko v srdci lesa Blackpine. Když začalo svítat, vynořila jsem se z linie stromů a zastavila se na okraji mýtiny, srdce se mi zastavilo při pohledu před sebou. Bylo to, jako bych se teleportovala z moderní doby do starověku. Místo, o kterém jsem jen slyšela a toužila ho spatřit, se stalo realitou. Jenže tohle nebyla jen návštěva; chystala jsem se stát jeho součástí.

Architektura akademie byla harmonickou směsí starodávného řemesla a přírodních prvků. Tyčící se věže dosahovaly k obloze, jejich špičky mizely v ranní mlze. Husté lesy obklopovaly hlavní budovu a sloužily zároveň jako přírodní bariéra i výcvikový prostor.

Založena před více než devíti sty lety uctívaným prvním Alfa králem říše, byla akademie vybudována s jedinečnou vizí: kultivovat a cvičit další generaci vůdců z řad Alfů. Každých pět let se mezi studenty pořádala speciální bitva. Vítěz by se stal mocným vůdcem, Nejvyšším Alfou, s pravomocí vytvořit vlastní smečku a vést všechny čtyři regionální Alfy. Dědicové Alfů na tento den netrpělivě čekali, ale během posledních sta let tuto bitvu nikdo nevyhrál. Byla jsem tady, abych to změnila, abych vyhrála nemožnou bitvu a navrhla si svůj vlastní trůn.

Při příchodu ke kovaným železným branám jsem si všimla složitých vzorů vlků zachycených uprostřed vytí a měsíců v různých fázích – každý symbol vyprávěl příběh o vybojovaných a vyhraných bitvách. Projel mnou záchvěv vzrušení. Bylo to tady, začátek mé cesty k získání vůdcovství, které mi bylo upřeno právem narození. S posledním pohledem na tyčící se stavbu před sebou jsem vykročila, prošla železnou bránou a kráčela po zelené mýtině. Každý krok mě naplňoval vzrušením a štěstím, dokud se z velkých dveří budovy nevyřítila skupina sedmi nebo osmi vlků, z nichž někteří ve spěchu klopýtali, a s výrazy plnými strachu a hrůzy.

„Co se to děje?“ zamumlala jsem a s rostoucí panikou a zmatkem je sledovala. Jeden z nich padl na kolena nedaleko ode mě a vykašlával krev.

Přiběhla jsem k němu a všimla si jeho průkazu, který naznačoval, že je to nový student nastupující dnes, stejně jako já.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se, když jsem zjistila, že na tom ostatní vlci nejsou o nic lépe.

Rozkašlal se ještě silněji. Něco tu nehrálo. Byl to jasný Alfa, takže co mohlo jeho vlka tak krutě zasáhnout, že plival krev? „Co se stalo? Proč všichni takhle utíkáte? A proč vykašláváš krev?“

Pouze zvedl třesoucí se prst a ukázal na velké dřevěné dveře akademie, odkud všichni uprchli. Pak se zvedl a vrhl se směrem ke dveřím akademie, aniž by se ohlédl.

Napřímila jsem se a opatrně postupovala k velkému vchodu, moje vlčice, Phina, byla v mé mysli v pohotovosti. Onuhdy, když mě Seth přišel navštívit, mi řekl, že vlci na Akademii Lupine jsou mnohem smrtelnější, než si vůbec lze představit – zrůdné bytosti, které loví slabé a čerstvě zasvěcené dědice Alfů. Přežít mezi nimi byla vzácnost. Před několika okamžiky jsem na vlastní oči viděla, jak noví rekruti z řad Alfů v hrůze prchají. Přesto to s mým odhodláním nezamávalo.

Když jsem překročila práh, uvědomila jsem si, jak pravdivá Sethova slova byla. Vzduch byl hutný maskulinitou; rozlehlé hale dominovali samci Alfů. V okamžiku, kdy jsem vešla dovnitř, se atmosféra změnila.

Smích a tlachání náhle ustaly a halu zalilo ticho, jak vycítili mou přítomnost. Upřely se na mě predátorské oči, které si mě měřily a hodnotily. Někteří se ušklíbli a odmítali mou drobnější postavu oděnou v uniformě akademie. Jiní, obzvláště ti nejsilnější z nich, vypadali zaujatě. Prostorem prolínala nefiltrovaná dominance. Každý zdejší student byl dědicem Alfy zoceleným brutalitou, a já právě vstoupila do jejich světa.

Bylo to poprvé, co jsem se setkala s takovým množstvím mužských Alfů. Vstoupila jsem do vlčího doupěte.

„Čerstvé maso,“ posmíval se někdo.

Pod jejich pronikavými pohledy jsem obezřetně pokračovala a dbala na to, aby mé kroky i držení těla odrážely chování muže. Udržovat si nenápadnost bylo nezbytné; přitahování nepatřičné pozornosti hrozilo prozrazením.

Uprostřed chůze mé oči přitáhlo vizuální znázornění hierarchie akademie. Masivní kamenná tabule s vyrytými jmény nejlepších alfích uchazečů.

Na samém vrcholu trůnil Alfa Ronan Volkstane, syn Alfy Jihu.

Zamrkala jsem, když jsem si vzpomněla, že o něm Seth mluvil. Alfa Ronan byl bezcitný, neporažený a nebezpečně nepředvídatelný – přesně ten typ jedince, kterému jsem se musela vyhýbat.

Můj pohled pak sklouzl na druhou pozici.

Alfa Dante Blackwood, syn Alfy Východu.

Toho jsem neznala, ale usoudila jsem, že jeho vysoké postavení značí značné nebezpečí.

S pevně sevřenými rty jsem studovala pořadí. Zdálo se, že jsem se přidala pozdě; bitvy a soutěže už dávno začaly, a mé jméno na seznamu chybělo. Musela jsem nenápadně stoupat v žebříčku, abych dosáhla vítězství. Aniž bych to tušila, už jen má pouhá přítomnost narušila zavedenou rovnováhu.

Na Phinu náhle dýchla tísnivá aura a probudila ji v mé mysli. Odtáhla jsem oči od žebříčku a přelétla pohledem své okolí. Co to bylo za pocit? Proč tito vlci uvolňují své aury? S očima plnýma posměchu a rty zkroucenými do zlověstných úsměvů mě obklopovaly jejich ostré aury, čímž se zintenzivnila jejich utiskující energie. Během chvilky jsem byla obklíčena jejich spojenou dominancí. Najednou jsem pochopila, proč ostatní noví rekruti prchali.

Phina mi v mysli zavrčela: „Nutí nás do zápasu o dominanci.“

Klidně a tiše jsem s ní souhlasila. Nebyl to fyzický boj, ale rituál, ve kterém vlci prokazovali svou sílu pouhou přítomností. Ti, kteří by nedokázali odolat, by byli okamžitě podrobeni, podobně jako ti, s nimiž jsem se už setkala. Okamžitá porážka.

Pod útokem dominance nespočtu Alfů mnou projel nepříjemný pocit, a Phina byla stále neklidnější. Přesto jsem stála zpříma a odvrátila zrak, abych nepůsobila příliš silně. Čím déle jsem odolávala, tím více trpěla jejich ega. Jeden po druhém stupňovali své úsilí ve snaze mě svou dominancí pokořit, až se nakonec frustrovaní stáhli.

Nenápadně a zhluboka jsem se nadechla v domnění, že je po utrpení. Až dokud mě nezasáhla nebezpečně ostrá aura. Vyjekla jsem, a Phina v mé mysli ztuhla. Co to mělo znamenat? Byla to ta nejsilnější, nejsmrtelnější aura, s jakou jsem se kdy setkala – aura opravdové bestie.

Upnula se na mě chladná, pronikavá přítomnost. Pomalu jsem zvedla oči k balkónu a upřela pohled do fialových očí, které jako by mi pronikaly až do samotné duše.

Ztuhla jsem, když se objevily jeho výrazné rysy – ostrá čelist, kůže políbená sluncem a hnědé vlasy spadající těsně pod uši, rozcuchané způsobem, který jen přidával na jeho přirozeném šarmu.

Vysoko se tyčící Alfa s mohutnou, svalnatou postavou vyzařoval auru smrtící dominance a božské přitažlivosti, která si žádala podvolení. Čím déle do sebe byly naše pohledy zaklesnuté, tím více se ten jeho zintenzivňoval.

Kolem mě náhle propukl poprask.

„Ani se pod Ronanovou aurou necukl!“

„Přesně, ještě nikdo nikdy Ronanově auře neodolal. Co je tenhle vlk zač?“

Výraz pohledného vlka se při tom šeptání zachmuřil. Zamrkala jsem. Počkat, řekli mu právě Ronan? Ronan Volkstane?!

„To čerstvý maso vyhrálo zápas o dominanci s Ronanem Volkstanem!“ zakřičel někdo.

Sakra! Takhle to probíhat nemělo. Okamžitě jsem od Ronana odtrhla zrak.

Otočila jsem se k odchodu z haly a předstírala nezájem o ten rozruch, když jsem náhle narazila do široké hrudi, dokonale rýsované a zužující se ke štíhlému pasu – ztělesnění mužské dokonalosti, které mi blokovalo cestu.

Ztuhla jsem a pomalu zvedla zrak, abych zjistila, že se nade mnou tyčí Alfa Ronan Volkstane. Halu kolem nás zalilo hrobové ticho, zatímco se rázně zeptal: „Kdo jsi?“