SERAPHINA

Cassius okamžitě spustil ruku a s mumlanou omluvou se vytratil s ostatními.

Zírala jsem za ním, pak jsem pohlédla zpět na Ronana, znepokojená náhlou agresí v jeho postoji. Co to sakra mělo znamenat?

„Ronane,“ zavolal někdo zvenčí.

Ronan se otočil ke dveřím, kde se o rám ležérně opíral pohledný Alfa se špinavě blond vlasy. Obklopovala ho mocná, velitelská aura, z níž i vzduch těžkl.

Beze slova mu Ronan věnoval krátké kývnutí – a z nějakého důvodu ke mně střelil letmým pohledem, než vyšel ven.

Vydechla jsem, aniž bych si předtím uvědomila, že tajím dech. Už jen jeho samotná přítomnost ve mně ohrožovala něco, co jsem nedokázala pojmenovat.

Brzy byli ostatní připraveni ve svých uniformách, zatímco já se zabývala vybalováním těch několika málo věcí, které mi zbyly, a předstírala jsem zaneprázdněnost, když jsem je úhledně skládala do skříně.

Bez varování mi Reed kopl do boty – ne dost silně na to, aby mi ublížil, ale ani jemně.

„Hej, prcku,“ ušklíbl se a s pokrouceným úsměvem se na mě podíval spatra. „Určitě sis přečetl pokyny o životě na koleji.“

Vzhlédla jsem k němu a zachovala si klidný a lhostejný výraz. „Přečetl.“

„Tak proč sakra ještě nejsi hotovej?!“ vyštěkl drsným a ostrým hlasem. „Za chvíli zvoní a všichni musí být v jídelně, na cvičišti nebo v hale podle rozvrhu. Sdílet pokoj se slaboštinou jako seš ty je už tak dost trapný. Opovaž se přijít pozdě nebo udělat cokoliv, co by pošpinilo mou pověst. Jsem zodpovědnej za tenhle pokoj a přísahám, že jestli porušíš nějaký pravidla, umlátím tě k smrti.“

Se zatajeným dechem zavrčel, otočil se na podpatku a vyřítil se ven a nechal mě samotnou stát v nyní tichém pokoji.

Sledovala jsem jeho vzdalující se záda, jak slabá ozvěna jeho kroků utichla přesně v momentě, kdy zazvonil zvonek.

Popadla jsem svou uniformu, vyběhla z pokoje a sprintovala prázdnou chodbou k umývárnám. Přesně jak jsem doufala, byly úplně prázdné. Ale jediný pohled na zamlžené skleněné sprchové kabinky mi zkroutil žaludek. Nenabízely téměř žádné soukromí, jen stěží tvořily rozmazanou bariéru mezi těly a tvary.

Zatnula jsem čelisti. Jak jsem tohle sakra měla zvládat každý den? Teď to šlo, ale takhle se to nedalo udržet. Dříve nebo později si někdo něčeho všimne. Potřebovala jsem plán.

Rychle jsem se svlékla, dala si tu nejkratší představitelnou sprchu, polila se maskovacím parfémem a oblékla se. Než jsem došla do jídelny, byla jsem bez dechu a napůl promočená jak vodou, tak potem.

Místnost už byla plná večeřících Alfů, jejichž oči mě sledovaly s nečitelnými výrazy, někteří byli zvědaví, jiní odmítaví. Jejich pohledy mě bodaly do kůže, ale ignorovala jsem je a zamířila k pultu s jídlem.

Jen abych zjistila, že je skoro prázdný.

Většina nádob s jídlem byla vyškrábaná do čista. Dokonce i dezerty a kuřecí křídla, porce obvykle připravované tak, aby odpovídaly počtu studentů, byly pryč. Vzhlédla jsem k obsluhujícímu vlkovi, který okamžitě uhnul pohledem, tvář plnou zjevné viny.

Za mnou propukl smích.

Otočila jsem hlavu a spatřila stejnou skupinu Alfů s talíři navršenými větším množstvím jídla, než by kdy dokázali sníst – moje porce byla mezi nimi.

„Hej, prcku,“ zavolal s úšklebkem jeden z nich, ten, kterému říkali Jordan, o kterém jsem si pamatovala, že včera stál vedle Alfy Danteho. Byl to Danteho kamarád. „Mám na talíři strašně moc jídla. Neboj, určitě ti tu nějaký zbytky nechám.“

Kolem něj propukl smích. Tiše jsem se podívala za Jordana na druhou stranu jídelny, kde mě pozorovaly modré oči, Dante. Vypadal, jako by mě chtěl roztrhat. Pomalu jsem od něj odtrhla zrak.

Na návnadu Danteho kamaráda jsem nepřistoupila. S nečitelným výrazem jsem v klidu posbírala těch pár zbytků – pár malých plátků jablek, poloviční porci brambor, sklenici vody. Nebylo to moc, ale bude to muset stačit.

Vzala jsem si talíř a přesunula se do prázdného kouta jídelny a posadila se sama. Finn, který seděl kousek dál se svými kamarády, se na mě lehce usmál, což jsem mu oplatila. Ale Ronan nebyl k nalezení. Myslela jsem, že pravidla platí pro všechny, tak jak to, že si jednal svobodně po svém?

První oficiální den tréninků a výuky měl právě začít a já se potřebovala soustředit. Nechtěla jsem dovolit bandě arogantních Alfů, aby zhatili moje plány. Držet se při zemi bylo prozatím tou nejbezpečnější volbou. Důležité bylo přežít, učit se a nakonec si nárokovat přední místo v žebříčku.

Ale zdálo se, že vesmír má jiné plány.

Jordan a jeho parta zamířili ke mně, obklíčili můj stůl jako smečka hyen a šklebili se, jako by mě už vlastnili.

„Jíš tak málo. To seš proto tak podvyživenej?“ posmíval se Jordan dost nahlas na to, aby to slyšela celá jídelna.

Kolem nás propukl smích.

Klidně jsem se zakousla do kousku jablka, aniž bych mu věnovala jediný pohled. Jeho slova po mně stékala jako voda po kachně. Za svou postavu jsem se nestyděla. Byla jsem přece jen Alfa samice – stavěná s tou nejlepší postavou, jakou může Alfa samice mít. Ale v porovnání s širší a objemnější stavbou samců Alfa vypadala ta má přirozeně drobnější. To ze mě nedělalo slabou.

Jordanovi přátelé se přidali a v jejich hlasech zazníval výsměch. „Říkám si, jak se tenhle mrňavej lůzr sem vůbec dostal. Vsadím se, že za něj tahá za nitky nějakej mocnej tatík.“

Místností se prohnala další vlna smíchu, zatímco Jordan ze mě nespouštěl oči. Čekal a dychtil po jakémkoliv náznaku reakce.

„Myslím, že všichni víme, kdo půjde po dnešní zkoušce domů,“ dodal někdo se samolibým úšklebkem a vlna urážek pokračovala.

Ale já jsem se ani nehnula. Nezamračila jsem se. Nic jsem jim nedala.

Jordanova samolibost se změnila v nevraživost, a když se mu nepodařilo mě vyprovokovat, začal ztrácet nervy. Ruka mu vystřelila vpřed, chytil mě za límec a trhl mnou k sobě.

„Hej, ty malej zmrde,“ zavrčel temným a ostrým hlasem. „Jak se opovažuješ dělat, že tu nejsem?“

V mé hlavě Phina zavrčela. ‚Pusť mě ven. Zařídím, aby jeho ruce do konce života byly k ničemu.‘

‚Ne, teď ne,‘ zatlačila jsem ji zpět a výraz jsem měla chladný, prázdný.

Setkala jsem se s Jordanovým pohledem, oči jsem nemrkala a chyběl v nich strach. Něco ve způsobu, jakým jsem skrz něj zírala, způsobilo, že zaváhal a v očích mu zableskl neklid. Cítil to. Tu urážku. Tu výzvu.

Jeho pěst se zvedla a mířila na můj obličej.

Než se stačil vůbec pohnout, nějaká ruka prudce práskla kelímkem s džusem o můj stůl s ostrým, kovovým zazvoněním. Ten náhlý zvuk prořízl jídelnu jako čepel.

Následovalo ticho, těžké a dusivé.

Jordan ztuhl. Z tváře se mu vytratila barva.

Celá místnost tajila dech.

„Seth Darven,“ zavolal někdo mé jméno.

Pomalu jsem naklonila hlavu vzhůru a uviděla, že přímo za mnou stojí Ronan; tvářil se zachmuřeně a z jeho přítomnosti čišelo nebezpečí.

Na Jordana se ani nepodíval. Nepodíval se ani na nikoho jiného. Pozornost věnoval výhradně mně.

„Jsi vlk, kterého jsem vzal do svého doupěte,“ řekl tiše, jeho hlas se podobal hlubokému, velitelskému vrčení, když mi prsty nadzvedl bradu a zaklesl se pohledem do toho mého. „Jak se opovažuješ nechat se šikanovat?“