"Varuji tě naposledy – až odtud odejdeš, drž jazyk za zuby. Cokoli se za ty poslední tři roky stalo, pohřbi a zapomeň na to, jasné? Nemysli si, že když jsi dcera z vévodského panství, někdo se za tebe postaví!"

"Nikdo takový nebyl dřív a určitě nebude ani v budoucnu." Tvář Atheny Monsonové byla bez výrazu, její hlas prázdný. Pokorně přikývla a neodvážila se správci vzdorovat.

Opírala se o zeď, aby neupadla, a pomalu se belhala ven z tábora.

Kdysi rozzářila město Pidence svým oslnivým tancem. Nyní její kolena, zničená léty zranění, sotva unesla její váhu. Bez léků jí byly i její léčitelské schopnosti k ničemu.

Hned za táborem uslyšela, jak někdo volá její jméno. Trhla sebou a váhavě zvedla hlavu.

Jejímu zraku se naskytl pohled na majestátního oře, královský dar, na kterém seděl markýz ze Somersu – Michael Osborne. Sám slavný bůh války.

Seděl zpříma a vyrovnaně, široká ramena se zužovala do štíhlého pasu, jeho tvář byla nápadně pohledná. Stále si v sobě nesl stejný nádech vznešené elegance.

Tohle byl muž, kterého milovala tři dlouhé roky. Tuto scénu viděla ve svých snech nesčetněkrát – jak si pro ni konečně přijel, aby ji odvezl domů.

Oči se jí zalily slzami a otevřela ústa, aby promluvila, ale nevyšla z nich žádná slova.

Protože to byl on – to on ji uvrhl do tohoto pekelného tábora a přikázal ostatním, aby jí "dali lekci."

Chladná lhostejnost v jeho očích donutila její už tak roztříštěné srdce znovu se zachvět.

"Mohu tě vzít domů," řekl Michael, shlížející na ni ze svého koně, oči jako led a tón ostrý jako čepel. "Ale řekni mi – přiznáváš konečně, že jsi udělala chybu?

"Kdybys tenkrát ty zákusky neotrávila, Willow by nežila s chronickou nemocí. Dodnes musí každý den užívat léky. Ty sis vytrpěla jen tři roky trestu – ona bude trpět do konce života. Jsi jí navždy dlužná!"

Když Athena zůstala zticha, Michael vyštěkl: "Odpověz mi! Přiznáváš svou vinu?"

Náhlá ostrost v jeho hlase ji donutila nadskočit. Reflexivně zavřela oči, omotala si paže kolem hlavy, dřepla si a vykřikla: "Přiznávám! Udělala jsem chybu! Už to nikdy neudělám!"

Ale rána bičem, kterou očekávala, nikdy nepřišla. Až tehdy si vzpomněla – on je markýz ze Somersu. Muž jako on by se nikdy nesnížil k tomu, aby uhodil někoho jako je ona.

A přesto, skutečně udělala chybu. Bylo chybou, že jí na nich záleželo. Chybou, že milovala. Chybou, že dala své srdce lidem, kteří s ním zacházeli jako s ničím.

Když ji do tábora uvrhli poprvé, stále se upínala ke střípku naděje.

Říkala si: 'Můj snoubenec přece nemůže být tak bezcitný. Chránil mě od našich zásnub – dokonce riskoval vlastní život, jen aby mě ušetřil zranění.

'A moji rodiče na vévodském panství – určitě si pro mě přijdou. Byla jsem falešně obviněna.'

Ale čekala. A čekala. A jediné, co místo toho přišlo, byla muka – nemilosrdná muka, den za dnem, z rukou vojáků.

Byla to šlechtična, ne táborová děvka. Neodvážili se jí dotknout, což je jen přimělo být kreativnějšími ve způsobech, jak ji zlomit.

Někdy ji bili štíhlými biči vyrobenými speciálně k trestání žen – nástroji, které řezaly hluboko a zanechávaly její maso na cáry. Jindy ji svlékli donaha a hodili do sněhu.

Čekali, až začne prosit. Až se poddá. Až nabídne své tělo výměnou za sousto jídla nebo pár dní klidu.

Ale to ona nikdy neudělala. A tak bylo jejich mučení pokaždé odpornější a více ponižující.

Nakonec se přestala bránit – ne z poslušnosti, ale protože jí na vzdor už nezbývala síla.

"Atheno, jakou hru to zase hraješ?" Michael se zamračil, jeho tón byl ostrý a plný opovržení.

Říkal si: 'Tři roky disciplíny a dopadla takhle uboze?'

Kdysi zářivá krása její tváře byla pryč – teď byla nezdravě bledá a propadlá. Její pas, kdysi měkký a plný, se natolik ztenčil, že vypadal, jako by se mohl zlomit i v silnějším vánku.

Pomyslel si: 'Snaží se působit žalostně? Na to jí nenaletím. Osobně jsem svým mužům nařídil, aby se o ni dobře postarali. Není možné, že by s ní bylo skutečně špatně zacházeno.'

Michael se odvrátil a sesedl. Natáhl k ní ruku. "Nastup do kočáru."

Ale ona ucukla jako zraněné zvíře, svírala si hlavu, s prázdnýma očima a třesoucím se hlasem žadonila: "Ne... prosím, nedělejte to... nedotýkejte se mě..."

"To stačí," vyštěkl. "Pořád předstíráš ubohost?"

Jeho hlas zledovatěl. "Co to má být, tohle je tvůj způsob, jak ve mně vyvolat pocit viny?"

Athena pomalu přišla k sobě. Její hlas byl suchý, chraplavý. Vydala ze sebe dutý smích protkaný sebevýsměchem.

Před Michaelem – nebo svými rodiči – nikdy neměla ani jednou právo cítit se ublíženě.

Kdyby někdy skutečně cítili vinu, nečekali by až doteď.

Před třinácti lety si ji její biologičtí rodiče konečně přivedli domů na vévodské panství. Tehdy se dozvěděla pravdu – po narození ji vyměnili.

Chamtivý pár, který ji vychovával, ji prodal a nechal ji pět trpkých let trpět.

Myslela si, že návrat k její skutečné rodině znamená lásku a přijetí. Ale místo toho se dočkala jen chladu.

Její rodiče a bratři se na ni sotva podívali.

Kdykoli se Willow Monsonová – dívka, která žila její život – cítila smutná nebo zanedbávaná, spěchali ji utěšit, jako by tou pravou dcerou byla ona.

Krok za krokem byla Athena odsouvána na druhou kolej.

Neustále jí připomínali: "Jsi starší sestra. Ty bys měla být ta rozumnější. Měj s Willow trpělivost. Nehádejte se. Nesoutěž s ní."

Athena, která tak zoufale chtěla někam patřit, dělala, co se jí řeklo. Ve všem ustoupila, vždy udělala krok stranou a dala přednost Willow.

Před třemi lety dokonce vlastnoručně upekla zákusky, aby se jí pokusila zavděčit.

Ale Willow skončila otrávená a zvracela krev.

Jejich rodiče zuřili. Říkali, že roky, které Athena strávila pryč, ji zkazily až na dřeň. Říkali, že není hodna být jejich dcerou.

Popíchnuti šepotem Willow se rozhodli poslat ji pryč – navždy ji vykázat z města Pidence.

Dokonce i bratři, kteří ji kdysi zbožňovali, řekli: "Willow sice možná víc jak desetiletí žila tvůj život, ale je v tom nevinně. Jak jsi mohla použít tak kruté praktiky jen proto, abys na sebe strhla pozornost? Nemáme sestru, která by byla tak bezcitná jako ty!"

Bez ohledu na to, jak se to Athena snažila vysvětlit, nikdo jí nevěřil. Ani jedinkrát.

Ve chvíli, kdy Willow uronila slzu, vina padla na Athenu.

Nakonec to byl Michael, kdo zakročil, aby jim zabránil poslat ji pryč.

Ale nezachránil ji. Prostě ji nechal v tichosti odložit ve vojenském táboře – v přesvědčení, že až si vytrpí dost, konečně pozná své místo.

Poryv větru zvedl zcuchané prameny Atheniných vlasů a odhalil její vyhublou, k nepoznání změněnou tvář.

Michael se zamračil. "Vstaň. Vracíme se na panství."

Athena se o to pokusila, ale nohy ji zradily a ona se znovu zhroutila na zem.

Michael se ohlédl, v očích mu bleskla chladná ocel. "Pokud se raději nechceš vrátit... tak se odtáhni zpátky do toho tábora."